Tam, kde se čas nezastavil

bčas je ale možné díky kronikám a archivům takový vývoj sledovat a vydat se proti proudu času, krok za krokem. V případě pražské lékárny U zlatého hada, která funguje od 30. let dvacátého století na Národní třídě, to je o to jednodušší, že se tu spousta inventáře těší památkové ochraně. Takže se vede určitá dokumentace, která pátrání po stopách minulosti usnadňuje. 

Původní vstup ještě před rekonstrukcí v roce 1937

Lékárenský rekordman

I když je nejstarší dosud sloužící lékárnou v hlavním městě ta Fragnerova U zlatého orla na Malé Straně, nejstarší, dodnes používaný mobiliář najdou pacienti právě na Národní. Původ těch nejletitějších částí sahá do první poloviny 19. století. Lékárníci lecčemus říkají jinak než ostatní. V jejich terminologii se obchod mění v oficínu, pult v táru a regály v repozitoria. Fakt ale je, že když dům před první světovou válkou dostavěli, byly tam prostě obchodní prostory a jeden z nich si pronajal lékárník. A protože tehdy bylo zvykem, že si při stěhování apatykář bral vybavení oficíny s sebou, tak se v novostavbě na tehdejší Ferdinandově třídě ocitl klasicistní mobiliář lékárny, která byla původně v domě U tří lvů na nároží ulic Železné a Kožné a pak na dalších adresách: nábytek z leštěného a zlaceného ořechu, repozitoria orámovaná napodobeninami řemenů s přezkou, které nejsou z kůže, ale z ohýbaného dřeva. V policích stojí klasické lékárnické nádobky, lahvičky a láhve se zábrusem. Česky jde o stojatky, v profesní hantýrce se jim říká štandky – porcelánové, dřevěné, z čirého i hyalitového skla i z porcelánu, z manufaktur v Lokti a Březové (Pirkenhammer). Všechny, stejně jako emailové štítky na šuplících či stojanové hodiny, zdobí společný motiv – uroboros, tedy had pohlcující vlastní ocas, symbolické vyjádření koloběhu života a smrti. Dřív bylo běžné, že lékárny měly své symboly, které pak zdobily celý inventář. Častý byl třeba motiv jednorožce, bájného zvířete obdařeného nadpřirozenou mocí, a leckde měli dokonce jeho údajný roh, ačkoli už se dneska ví, že šlo ve skutečnosti o roh narvala.

Skutečnou perlou lékárny na Národní třídě v Praze je tára, pult zdobený intarzií, opět s vyobrazením hada. Původně tu byla jen jedna. Dvě jsou tu právě deset let – od doby, kdy tu lékárnu začala provozovat síť Dr.Max, která se rozhodla vrátit lékárně někdejší krásu. Do té doby měla lékárna jen jeden portál, oficína byla o třetinu menší než dnes, protože zbytek prostoru zabírala kancelář lékárníka. Vstup byl možná v době socialismu považován za „lepší“, ale vzhledný určitě nebyl. Kombinace nerezu a skla z osmdesátých let je v posudku památkářů popsána jako „nehodnotná“. 

V době rekonstrukce se ukázalo, že svého času byly portály dva, jakkoli ten druhý pro úplně jiného nájemce. Už neexistující vstup, který mezitím zmizel, se tedy rozhodl architekt obnovit a vnitřek oficíny rozšířit o menší dvojče původního pultu. Dva vchody zlepšují cirkulaci lidí a nově přidaná tára zrychluje výdej přípravků. Druhá tára a za ní stojící replika repozitoria od truhlářských mistrů z Pardubic přišla na víc než půldruhého milionu. „Víte, interiéry, to je často jen dočasná záležitost, ale tady doufám, že vydrží,“ říká architekt Michal Flašar, který rekonstrukci před deseti lety vedl, „tím spíš, že historických lékáren na území hlavního města dnes najdete už jen asi desítku.“ Napodobit nábytek byl ale podle všeho menší oříšek než přiblížit se předválečnému vnějšímu vzhledu lékárny. „Ta celoskleněná výloha musela být už v době svého vzniku v sedmatřicátém obrovský problém,“ podotýká architekt Flašar. „Dvě firmy to tenkrát vzdaly, teprve třetí uspěla. Tenkrát tam nechtěli žádné dělicí prvky. Tehdy ovšem pracovali s jednovrstvým sklem, což dneska už nejde, krom jiného kvůli tepelné izolaci. Takže náš portál vypadá trošičku jinak. Osazování výlohy nebylo vůbec snadné, seděl jsem ten den nahoře v Máji a chvílemi si raději zakrýval oči. Šli jsme na hranici možného a podruhé bych si na to možná už netroufl. Bylo to technicky nesmírně náročné.“

Když promluví staré fotky

Díky úsilí archivářky Národního památkového ústavu Markéty Seidlové se podařilo najít mnoho obrazových dokladů toho, jak v historii lékárna U zlatého hada na Národní třídě vypadala. V ústavních dokumentačních fondech nalezla například i snímek původního klasicistního průčelí, kde lze nad vchodem ještě přečíst jména magistrů Vladimíra Práchenského a Alexandra Bartha, majitelů, kteří o přestěhování na Národní svého času rozhodli. Na další fotografii vidíme osazování parteru výlohou v sedmatřicátém, jak o něm mluvil architekt Flašar. Těžko říct, zda muž zírající skrz otvor čekající na nový výklad je jen okounějící kolemjdoucí, anebo stavební dozor. Za ním, v místě, kde za socialismu vyroste obchodní dům Máj, zeje ještě proluka. Jiná fotografie zachycuje stejnou situaci, ale pozadí tvoří projíždějící souprava tramvají. A my najednou vidíme, že přímo před lékárnou byla tehdy zřízená refýž. Nejbližší je přitom dnes ve Spálené ulici, anebo až u Národního divadla. Další snímek zachycuje už hotový vstup po přestavbě v sedmatřicátém. Slogan vedle postavičky sněhuláka prozrazuje, že fotograf zmáčkl spoušť na prahu zimy. Ve vitríně lze spatřit reklamu na přípravek Roga Hormon, což musel být úplný zázrak. Sliboval totiž, že jako preparát obsahující pravé sexuální hormony ze žláz mladých zvířat dodá tělu veškeré látky, které potřebuje k odstranění pohlavní slabosti, a krom toho si ještě poradí s vráskami, zpevní tělo a dodá svěží vzhled. Na obrázku pořízeném za protektorátu, kde českému označení „lékárna“ předchází německé „Apotheke“, už vitrína chybí.

Napodobeniny kožených řemenů z ohýbaného dřeva s přezkami patří k největším zajímavostem interiéru

Jinde už je té lékárničiny o trochu víc. Na fotce z interiéru – rovněž z období okupace – je vidět smaltovaný štítek s nápisem Respharma. Takto byly označovány přípravky, které se zhotovovaly v souladu s českým (a za války samozřejmě i německým) lékopisem, jak říkají lékárníci, „magistraliter“. Tím, že se lékárna přihlásila ke značce Respharma, garantovala kvalitu léčivých přípravků ve svém sortimentu a distancovala se zároveň od nabídek všelijakých podvodníků, kteří se na nemocech lidí chtěli přiživit bez špetky etiky i odbornosti. A samozřejmě šlo i o obchodní, dnes bychom řekli marketingový, tah. Staré fotografie k nám mluví vždycky, když se na ně díváme. Potíž je někdy jen v tom, že jejich jazyku už dneska nerozumíme tolik jako současníci tehdejších fotografů. m