Tatiana Pauhofová: Všechno má smysl

áte před sebou předpremiérový týden v divadle. Co vás tam čeká za hru? A s jakou náladou se zkouší, když jsou teď divadla povětšinou spíše poloprázdná?

Poloprázdná-poloplná divadla jsou fakt, ze kterého jsme po tom dlouhém období, kdy jsme u nás na Slovensku museli být úplně bez diváků, velmi upřímně nadšení. Takže záleží na tom, s čím budeme porovnávat (smích). Protože i ta vděčná polovina hlediště stojí za to. No a premiéru bude mít hra Když přijedou Stouni. Premiéra se sice kvůli pandemii a opatřením neustále někam posouvá, ale to už je úděl, který musíme přijmout, a o to víc se na ni těšíme. Trocha odstupu neuškodí.

Byl jsem teď od nového roku třikrát v divadle a pokaždé to bylo podobné. Publika početně málo, ale zato nadšeného, že se vůbec hraje. Nesvádí to někdy herce na jevišti trochu „přidat“, aby si to ti lidé, co přišli, víc užili?

To je právě hezké, když cítíte, jak je publikum hned od začátku dobře naladěné. Nám to hned dodá chuť hrát. A jo, člověk si někdy tu energii musí hlídat, ale přitlačit většinou není potřeba. A tlačit už vůbec ne. Ono to má pak většinou opačný efekt.

Do kin se teď chystá film Známí neznámí. Na Slovensku už má po premiéře. Jaké na něj máte ohlasy? A máte třeba zkušenost, že film je jinak přijatý v Česku?

Mám. A vlastně dost pravidelně se stává, že slovenské filmy nejsou v Česku přijaté tak vřele, zatímco opačně se to tak často nestává, ale nevím, čím to je, a tuhle nemilou tradici se nám zatím nepodařila zlomit (smích). Tak možná teď. Známí neznámí jsou pro mě totiž beze zbytku česko-slovenský film, jak herecky, tak v tvůrčích profesích, takže by to teď mohlo zafungovat.

Téma, které ten film zpracovává, tedy absolutní upřímnost, je takové příjemně nepříjemné. Jak vy to máte s tím, když je k vám někdo snad až „neomaleně“ upřímný?

Pokud je ta upřímnost jen důsledkem nervozity nebo nějakého osobního diskomfortu, jsem s tím úplně v pohodě a poslouchám. Neomalená upřímnost, která chce ublížit, škodit, povyšovat se… s tou jsem taky v pohodě, protože jí nenaslouchám. Vypovídá víc o tom, kdo má potřebu být takhle „upřímný“… ale pořád je to lepší než falešné pokrytectví.

A vy sama jste spíše diplomatka, nebo zastánkyně toho, že pravda je nutná za všech okolností, jen je podstatné, jak se řekne? Protože u nás doma se říkalo, že říct si můžeme všechno, ale důležitý je tón…

S tím souhlasím, protože to je právě ta diplomatická cesta. Obecně jsem spíš pro pravdu, ale musíte brát v potaz i okolnosti. Ne vždy a ne za všech okolností jsme totiž tu pravdu schopni přijmout. A pokud ji neumíme předat tomu druhému, tak to vlastně nemá smysl, jenom takzvaně upustíme ventil. A to se dá udělat i smysluplněji.  Je potřeba být ve chvíli sdělování té své pravdy ohleduplný. Napadá mě ale spousta situací, kdy je pravda důležitá bez ohledu na okolnosti, ale jsou to trochu delikátní situace (smích).

Snímek otevírá i téma určitého soukromí v partnerství. Co si myslíte o potřebnosti „osobních zón“ ve vztahu?

Myslím si, že jsou nevyhnutelné. A příjemné. Pokud jsou čestné, samozřejmě.

Ten film skutečnost, kdy si přátelé v průběhu jednoho společného večera otevřeně sdílejí každou sms a každý hovor, který obdrží, žene samozřejmě do extrému, ale zároveň dnes mladší generace považuje za normální koukat partnerovi do zpráv, do mailů… Proč myslíte, že ty hranice určitého soukromí mizí?

Myslíte? Já mám spíš pocit, že toho sdílení je naopak mnohem míň. Tedy sdílení toho skutečně podstatného. Každopádně s něčím podobným nemám zkušenost, ani ze svého okolí. Asi už opravdu nepatřím do té mladší generace (smích). A nezaregistrovala jsem to ani mezi svými opravdu mladičkými studenty. Díkybohu.

Nakolik jste si vy sama musela zvyknout na to, že jako herečka soukromí do určité míry ztrácíte?  

Nebylo to snadné. Dlouho jsem to nepobírala. Prošla jsem si celou škálou pocitů, od nepochopení, proč by někoho mělo zajímat moje soukromí, když přece zajímavé by mělo být hlavně to, co dělám, až po odmítání, hněv, frustraci, smutek a nakonec po nějakou zvláštní formu přijetí toho všeho, ale s nastavením pevných hranic.

Přestane to skutečně člověk po nějaké době vnímat? A jde to? Protože při pohledu na titulku některých titulů je zřejmé, že témata těch článků dost často zasahují do citlivých oblastí života…

Jak říkám, byl to dost bolavý proces. Popravdě – kromě rozhovorů, které poskytnu, se totiž nikdy nejedná o mě. Používají moje jméno, moje fotky, ale to, co se píše, to se mnou strašně často nemá nic společného. A tak to beru.

To, co je také citlivější víc než kdy dřív, je vstřícnost vůči fanouškům. V době sociálních sítí se občas stane, že se člověk vyfotí před x lety s někým, koho vlastně nezná, z toho se pak stane extremista, fotku někdo najde, a už se rozjede kolotoč hejtů…

Rozjede, ale co s tím člověk může dělat?! Bohužel se nedá při každé prosbě o autogram nebo o společnou fotografii toho druhého nejdříve prověřit, dlouze si povídat, abychom zjistili, jestli s někým na společné fotce opravdu chceme být. To jsou většinou vteřinové záležitosti, které k naší profesi patří. Na druhou stranu, když někoho znám a vím, že s ním nemám společnou řeč, umím poděkovat a slušně odmítnout. A co se týká kolotoče hejtů… mám dojem, že k tomu už někteří lidé nepotřebují ani vaši fotku, ani nějaký váš výrok, těm prostě vadí, že jste.

Pojďme ale k jinému tématu. Vy poměrně vyváženě střídáte komedie s vážnějšími rolemi. Prostě to tak vychází, nebo je to nutné, aby člověk psychiku pořád jen nezatěžoval ponory do vlastní duše?

Mě ty ponory teda dost baví (smích). Ale je fakt, že to někdy právě takhle harmonizuji. Ona ale i ta komedie se musí dělat se vší vážností, stejně jako ty vážné role potřebují trochu hravosti.

A cítíte se jistě v dramatech, nebo v komediích? 

Dramata jsou mi asi bližší, ale paradoxně se objevuji spíš v těch komediích. To asi abych se v životě naučila té hravosti a lehkosti.

Při pohledu na tempo vaší práce člověka nutně napadne, že jdete z projektu do projektu a jestli vlastně nejste tak trochu workoholik. Nebo je to jen zdání, co klame?

Vypadá to tak, ale workoholik opravdu nejsem, to se jen tak nějak stalo (smích). Miluju svoji práci, ale úplně stejně miluju nicnedělání a umím si ho užít.

Cítíte někdy potřebu dát si pauzu, jen tak být, žít, pozorovat, aby bylo z čeho v hraní zase čerpat?

Cítila jsem ji často. Až nezdravě často. Ale pak přišla pandemie, všechno se zastavilo a já jsem to své tempo začala postupně, vědomě a cíleně vyvažovat. Ne že bych v tom už byla přeborník, ale nějaké minikrůčky už mám za sebou.

Nad čím tak v poslední době přemýšlíte? Je něco, co se vás tak nějak víc dotýká, co vám „vrtá hlavou“?

Hlavou mi vrtá, že mi toho vrtá hlavou až moc, takže se učím tu hlavu trochu zpomalit a být. Víc vnímat než přemýšlet.

Občas se lidí ptám, jestli jsou šťastní, a překvapuje mě, jak často nad tím musí přemýšlet… Jste šťastná?

No jasně, že jsou chvíle, kdy jsem šíleně šťastná. A jsou taky chvíle, kdy nejsem šťastná a kdy jsem vlastně až nešťastná. Ale pod tím vším jsem spokojená a šťastná za to, co mám. A co vy?

Já šťastný jsem, děkuji. A mám na vás ještě jednu otázku. Malíř Rouault řekl: Nevěřím tomu, co vidím, věřím pouze tomu, co cítím. V co anebo čemu věříte vy?

Že všechno má takový smysl, jaký tomu dáme. A taky tomu, že se mi tu moji kebuli jednou podaří aspoň přibrzdit, když ne zastavit. m