Alena Mornštajnová: Taková milá paní

taková milá paní to byla,“ vzlykla stařenka opírající se o hůl a utřela si neexistující slzu. Plakat na pohřbech se přece sluší.

Poručík Horák přešlápl z nohy na nohu. Přišel, protože byl od pondělí v důchodu a najednou neměl nic na práci. Ale dorazil asi příliš brzy a teď stál před zavřenými dveřmi obřadní síně a sledoval hloučky lidí oděných v tmavých barvách, které po kamínky vysypaném chodníčku stoupaly k místu posledního rozloučení. Příchozích bylo nezvykle mnoho, spousta z nich určitě dorazila jen ze zvědavosti nebo proto, aby mohli sousedům, známým či vnoučatům ještě po letech vyprávět: „Jo, já jí byl na pohřbu, bylo to opravdu strašné.“

Ano, bylo to strašné, každý zmařený život je tragédie, obzvlášť když zesnulá Eva Poláková, se kterou se přišli tihle lidé rozloučit, byla zavražděna.

Poručík ji neznal. Nevěděl, jak zněl její hlas, nedokázal si představit gesta, která používala. Když ji uviděl poprvé, byla už po smrti. Ležela v obývacím pokoji před krbem, nohy mírně roztažené, jako kdyby zakopla, ruce rozhozené, hlava v kaluži krve. A vedle se povaloval odhozený pohrabáč. Nebylo těžké pochopit, že to byl ten kus kovu, který ji srazil na podlahu, daleko těžší bylo zjistit, kdo ho v tu chvíli držel v rukou, protože žádné otisky prstů na něm nebyly.

To poručíka mátlo. Když vcházel pečlivě udržovanou zahradou a vdechoval svěží vzduch poznamenaný kouřem z páleného listí, tak typický pro podzimní měsíce, myslel si, že se bude jednat o jednoduchou záležitost. Domácí hádka, povolené nervy, neuvážená reakce končící neplánovanou a hořce oplakanou smrtí. Ale už když procházel chodbou do přízemního obývacího pokoje a překračoval listí, které dovnitř zavál vítr, protože podle slov zdrceného manžela byly v okamžiku, kdy svou ženu našel zhroucenou před krbem, otevřené, pochopil, že tak snadné to nebude. Pohrabáč bez jediného otisku prstů, soupis odcizených věcí, otevřené dveře. Manžel, kterého musela do své péče převzít lékařka, a teď seděl lehce omámený, ale pořád hrozně nešťastný za kuchyňským stolem, vedle něj syn s manželkou, oba uslzení a hlavně vyděšení, vždyť se jim do domu vetřel cizí člověk a zabil jim mámu. Na opačné straně stolu dcera, ne tak úplně nepodobná mrtvé ženě, kterou právě teď nakládali uzavřenou v tmavém pytli na nosítka a převáželi do podzemí místní nemocnice, aby při pitvě zjistili to, co už bylo všem zřejmé. Zabila ji rána pohrabáčem. 

„Omlouvám se,“ řekl poručík směrem k pozůstalým. „Chápete jistě, že čím dříve si promluvíme o okolnostech...“ Původně chtěl říct vraždy, ale při pohledu na uslzenou skupinku před sebou se zarazil a opatrně dodal: „... toho co se dnes odehrálo, tím dříve se nám podaří najít pachatele a zabránit tomu, aby svůj čin zopakoval.“

Dcera dlouze zaúpěla a všichni jako na povel zvedli kapesníky, ženy si utřely oči a muži se vysmrkali. 

„Nebude vám vadit, když si promluvíme vedle?“ 

Vedle znamenalo v malém pokoji, který dřív asi sloužil jako dětský pokoj, ale teď z něj majitelé udělali pokoj pro hosty.

„Kdybyste mohl…“ Poručík kývl na manžela, ten se na něj chvíli díval, jako kdyby nechápal, kdo je a co po něm vlastně chce, ale potom se zvedl a kolébavým krokem přešel vedle. Poručík vešel za ním, zavřel dveře a posadil se proti němu. 

„Vy jste svou ženu našel, je to tak?“

Manžel přikývl. Pohled stále upíral na ruce sepjaté na kolenou. Vzlykl. „Byli jsme spolu skoro čtyřicet roků. Co teď… Já… Omlouvám se.“

„Víte, kolik bylo hodin?“

Muž naklonil hlavu ke straně. „Asi tak dvě, možná čtvrt na tři. Po obědě si chodím na chvíli zdřímnout. To víte, už jsem v důchodu.“ Vzlykl. „Oba jsme v důchodu.“ Podíval se směrem ke dveřím. „Tedy… byli.“ Zvedl mokrý kapesník a utřel si oči. „Já... já to nechápu. Takhle za bílého dne. Vždyť zamykáme branku. A zvonek bych slyšel, ten se nedá přeslechnout. Musel přelézt přes plot. Zeptejte se sousedů, určitě ho někdo viděl.“

„To víte, že se zeptáme,“ ujistil ho poručík. 

„Ty věci, které se ztratily, jakou měly cenu?“

Manžel rozhořčeně zvedl hlavu. „Takové šunty to byly, dva pozlacené talíře. Koupila si je na dovolené v Turecku a vystavila na krbové římse. Krámy, nic víc.“ Sevřel ruku v pěst a bouchl do opěradla křesla. „Krámy.“

„Ještě bych potřeboval vědět, kdy jste svou ženu viděl naposledy.“

„No přece u oběda. Asi tak v půl jedné.“

Poručík si poznamenal údaje do malého zápisníku. „A poslední otázka. Napadá vás, kdo by chtěl vaší paní ublížit? Měla s někým spory?“

Na tuhle otázku manžel neodpověděl. Jen se podíval nepřítomným pohledem na poručíkův zápisník a nekontrolovaně se rozvzlykal.

. . .

„Vy bydlíte v prvním patře, že?“ zeptal se poručík nebožčina syna, když se posadil do křesla proti němu.

„S manželkou. Vchod máme společný s rodiči, ale byty jsou oddělené.“

„Byli jste dnes celý den doma?“

„Ano.“

„Viděl jste během dne svou matku?“

Syn potáhl a sklonil hlavu. Poručík si všiml, že i přes své mládí začíná plešatět. „Jen z okna, hrabala na zahradě listí.“

„Kdy přesně?“ 

„Nevím, někdy okolo poledne.“

„Neobědvali jste společně?“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

„A obědváte někdy u rodičů?“

Syn si neklidně poposedl. „Poslední dobou ne.“

„Byly mezi vámi a vašimi rodiči nějaké spory?“

Chvíli bylo ticho. „Neřekl bych přímo spory, spíš napjatá atmosféra.“

„Z nějakého konkrétního důvodu?“

Syn si znovu poposedl a pak zvedl hlavu a nečekaně rozhodně pronesl: „Maminka byla generál a Eliška, tedy moje paní, to nenesla dobře. Obzvlášť když máma pořád mluvila o dětech.“

„Vy máte děti?“

„Právě že ne. Chtěli bychom...ale… prostě to nějak nejde.“

Poručík poklepal tužkou na zápisník. „Hádali se vaši rodiče?“

Syn zaváhal. „Asi tak jako všude.“

„A dnes?“

„Dnes jsem žádnou hádku neslyšel,“ řekl syn rozhodně. Až moc rozhodně, pomyslel si poručík. Jako kdyby na tu otázku čekal a připravil si, co odpoví.

. . .

Útlá snacha ženy, která před pár okamžiky navždy opustila svůj domov, potvrdila slova svého manžela. Ano, nevycházela s tchýní příliš dobře, ano, tchýně byla tak trochu panovačná – v tu chvíli si poručík pomyslel, že slovo „trochu“ použila, protože o zesnulých se má mluvit jen v dobrém –, ano, vadilo jí, že jejich manželství je po devíti letech bezdětné. Ano, v hádce dokonce zmínila, že by se měl její syn rozvést, aby se konečně dočkala vnoučat. Ale na otázku, jestli dnes neslyšela nějakou hádku, odpověděla křehká snacha úplně jinak než její muž.

„V tomhle domě jsou hádky na denním pořádku. Tchýně se hádala s každým, i dnes dole křičela.“

„Nevíte, kvůli čemu?“

„To nevím, ale byla hrozně vzteklá. Ječela ještě na zahradě.“ Zvedla k poručíkovi pohled. „Ale to nic neznamená. Pravda je, že ať byla jakákoli, táta, tedy její muž, ji bezmezně zbožňoval.“

. . .

Když se do křesla posadila nebožčina dcera, poručík se nemohl zbavit dojmu, že proti němu sedí ta žena, kterou viděl ležet v kaluži krve před krbem. Byla mladší a rozhodně živější, ale podoba byla nepopiratelná. 

„Přišla jsem hned, když mi bratr zavolal,“ vzlykla. „Chudák maminka.“

„Bydlíte poblíž?“

„Ano, jen o dva domy dál.“

„Když jste přišla, byla branka zamčená?“

„To nevím, přišla jsem zadem.“

„Zadem?“

„Ano, kolem všech domů vede pěšina skrz zahrady. Zkracuje cestu z města. Je tam, co pamatuju. Branky mezi zahradami se nezamykají, říkáme jim branky přátelství.“

„Takže jimi může projít i kdokoli cizí?“

„Ne, to ne, jen sousedé. Branka do první zahrady se samozřejmě zamyká, ale místní od ní mají klíče.“ Zarazila se. „Ale to neznamená, že k nám nemohl vlézt někdo cizí. Přes plot umí lézt každé malé dítě.“

Jo, pomyslel si poručík. Ale během bílého dne?

„Rád bych si promluvil s vaším mužem. Kde ho zastihnu?“

Žena pohodila hlavou a poručík si uvědomil, že mu připomíná ještě někoho jiného. Mladou Sophii Lorenovou.

„Je v práci, má odpolední. Ale stejně vám neřekne nic jiného než já.“

„Měli jste s matkou nějaké spory?“ 

Žena si přitiskla kapesník na oči. „Ne, ne, to vůbec ne! Jak vás mohlo něco takového napadnout?“

No, pomyslel si poručík. Je Lorenové sice podobná, ale v herectví jí nesahá ani po paty.

. . .

Poručík Horák zazvonil u vedlejší branky, ozdobené na obou sloupcích květináči s dodýchávajícími muškáty. Otevřel mu muž v montérkách. „Pan Koudelka?“

„Jo, ale já doma nebyl, před chvílí jsem přijel z práce, dělám v nepřetržitém provozu a přes víkendy máme dvanáctky.“

„A co vaše paní?“

„Ta doma byla, ale moc vám toho asi nepoví, hrozně ji to sebralo, to víte, byly s Evou spolužačky, znaly se od dětství.“

Nejlepší terapie je terapie sdílením a ubrečená sousedka Koudelková byla přímo studnicí informací, i když jí chvílemi přes vzlyky bylo těžké rozumět. „To je hrozné, co se tady děje. Ani doma není člověk v bezpečí. Zabít chudáka ženskou kvůli zlatým talířům… Byla to loupež, že jo? Ale pardon, já vám nenabídla ani kafe…“

„Viděla jste někoho přicházet k Polákovým?“

„Ne, já dnes ani nevystrčila nos z domu. Vařila jsem, pekla bábovku. Myslíte, že to udělal někdo cizí? Přece jenom se doma dost hádali.“

Utřela si oči, postrčila k němu talíř s bábovkou, zamyslela se a váhavě řekla: „No, on ten její je docela žárlivý, ona Eva přece jenom byla koketa, když chtěla, uměla si obtočit každého chlapa kolem prstu, to zase jo.“ Pohledem zaletěla k manželovi. Pokrčil rameny a vyšel z místnosti. „A snaše nedovolila adopci, to by je prý vyhodila z domu, kdyby přitáhli cizího parchanta. A s dcerou se poštěkaly zrovna včera, ale proč, to nevím.“ Povzdechla si. „V každé rodině je něco. Ale zabít člověka kvůli talířům…“

. . .

Poručík vyšel ven, minul doutnající hromadu shrabaného listí, prošel brankou a zamířil k sousedovi na druhé straně. „Pan Štětina?“ Muž přikývl a posunul se, aby mu udělal místo vedle sebe na lavici. Poručík se posadil vedle něj a sledoval zapadající slunce.  Muž mu nabídl cigaretu. „Hezká ženská to byla, ta Eva. Trochu koketa. Všichni chlapi po ní koukali. Všichni. Semetrika, ale fakt kus. Jo, je jí škoda.“

„Prý s ní byly potíže.“

„No to si pište. Ten její je buď svatý, nebo ňouma. Řvala v jednom kuse, hádala se s každým.“

„I s vámi?“

„Jasně. Kvůli jablkám, která spadala z jejich jabloně na moji zahradu, garáži postavené blízko plotu. Se sousedem támhle naproti se hádala, že mu smrdí čistička, s Koudelkovou kvůli pálení listí. Hádala se se všema.“

„A s dcerou?“

„Spíš se zetěm. Ale v tom měla pravdu. On umí vydělat, ale občas hraje automaty, a když mu dojdou prachy, chodí si půjčovat, aby to ta jeho nevěděla. Je celá máma. Stejně pohledná, ale taky stejná semetrika.“

. . .

To všechno se událo před týdnem. Teď stál poručík Horák před obřadní síní a na půl ucha poslouchal lamentace bělovlasé důchodkyně. „Taková milá paní,“ zopakovala a podívala se na hodinky. Přece jenom už postávali na hřbitově dost dlouho. Určitě ji bolely nohy.

„Milé paní nezabíjejí jiné lidi,“ řekl poručík zamyšleně. „Dokonce ani když mají pocit, že jim bývalá spolužačka svádí manžela, dělá naschvály a vyhrožuje policií, když pálíte na zahradě listí. Možná vám vynadají, ale nepopadnou pohrabáč, nepraští vás po hlavě, nepředstírají loupež a neutečou zadní pěšinou domů, zatímco krvácíte před krbem. Ne, to hodné paní nedělají.“

„Co to povídáte?“ podivila se důchodkyně a kousek poodstoupila.

„Pardon, neuvědomil jsem si, že přemýšlím nahlas,“ řekl rozpačitě poručík. Pořád měl před očima ubrečenou sousedku Koudelkovou, jak jim při rekonstrukci vysvětluje, že si to běžela s Evou Polákovou konečně vyřídit, vynadat jí, že pokukuje po jejím manželovi, že na ni chce volat policii kvůli kouři z páleného listí. Viděl ji, jak vzlyká, že se ve vzteku nahromaděném za celé ty roky rozmáchla pohrabáčem, a jak zdrceně ukazuje, kam schovala pozlacené talíře, aby předstírala loupež.

„Ale já přece mluvím o nebožce!“ rozhořčila se stará paní, rozčíleně se opřela o hůl a zaplula s davem do konečně se otevírajících dveří obřadní síně.

„Jenže ta milá rozhodně nebyla,“ pomyslel si poručík. Ale nahlas to neřekl, protože o mrtvých jen dobré. m