Jak se dělá legrace

Nakresli vtip

Vtipy Miroslava Kemela vycházejí v českých denících už třicet let, z toho posledních deset let v deníku Právo. Vymyslet vtip na každý všední den a ještě jeden na sobotu doslova není legrace. „Při práci se moc nesměju,“ říká kreslíř. „Abych neustrnul, měním vždy po nějakém čase rytmus práce, teď se třeba snažím pracovat hlavně ráno a dopoledne, ale ke kreslení sedám jednou za dva tři dny.“ 

Nad pointami přemýšlí denně a stejně tak sleduje politické i společenské dění. Ač jeho vtipy komentují hlavně politiku, za politického komentátora se nepovažuje. „To jsou přeci jen jiní pašáci, mají mnohem hlubší znalosti. Já jsem postupně zjistil, že někdy je pro mě příliš hluboký ponor do problému lehce svazující. I tak toho čtu a sleduji možná až moc na to, že jsem vlastně výtvarník,“ říká.

Nejvíc energie a času mu zabere vymyslet pointu. „Většina mé práce spočívá v tom, že koukám ,do zdi‘. Když mě nic nenapadá, jsem nervózní, a když to přijde, dost se mi uleví. Pak už ,jen‘ zbývá nakreslit obrázek. Někdy je to rychle, jindy se kresba nedaří a nezbývá než se vytrvale prokousávat k výsledku. Ale to už jsem v klidu,“ popisuje. Další svébytnou disciplínou je pak napsat text. „Nemám rád ukecané vtipy a vejít se do dvou vět je někdy náročné.“

Politici a zvířátka

Z redakce nemá zadání, že například v pondělí, středu, pátek musí nakreslit něco politického a úterý a čtvrtky nadčasové věci. „Snažím se vždycky reflektovat, co se děje, ale někdy, když se toho moc neděje nebo mě nic vhodného nenapadá, kreslím vztahové vtipy nebo zvířecí, ty mám rád, u nich si odpočinu,“ říká Miroslav Kemel. Typické jsou pro něj vtipy s medvědy a zajíci, vlky a ovečkami –  u nich je jasně dané, kdo koho žere. „Často přemýšlím, že bych smečku rozšířil, hledám zvířata, co se dobře malují, často kreslím i netopýry, šneky nebo pavouky.“ 

Pokud maluje anonymní postavu ženy či muže, použije fantazii, nekreslí svoje známé ani rodinu. „Jen pro vlastní pobavení, když se to do vtipu hodí, používám jméno své ženy – Kateřina. Nese to trochu nelibě, ale zatím mi to nezakázala,“ usmívá se.

Hledá se Schillerová

„Samozřejmě, že výraznější tváře jsou snadnější – Miloš Zeman a Andrej Babiš jsou vděčné figury, v tomto ohledu musím říci, že je škoda, že jeden odchází z funkce a druhý prohlásil, že se trochu stahuje. Petra Pavla už mám v ruce a upřímně jsem se čistě z profesního hlediska obával vítězství Danuše Nerudové, ta by se mi malovala fakt špatně. Hezcí lidé se karikují těžko,“ popisuje Miroslav Kemel. Ještě pořád trochu „hledá“ Alenu Schillerovou. „Myslím ale, že je legitimní, když karikaturista naučí svoje čtenáře, že takhle kreslí danou osobnost, a stejně tak, když to vyplyne z kontextu.“

Svoje politické názory ve vtipech tlumočí. „Rozhodně nemám nařízeno, že jeden vtip musí být pro vládu a jeden opoziční, ostatně vycházejí na stránce politických komentářů, což je dost subjektivní disciplína.“ Protože všechny svoje kresby publikuje i na Facebooku, dostává spoustu reakcí. „Nejvíc lidé reagují na aktuální dění a pravidelně se na mě sesype hromada ošklivých komentářů, kdykoli karikuji Miloše Zemana, Andreje Babiše nebo Tomia Okamuru. Ale už jsem si zvykl a naštěstí je většina ohlasů pozitivních.“ 

Hranice

„Zajíc říká obrovskému zajíci: jsem rád, že ta tvá operace dobře dopadla, ale říkat ti zajíci asi nedokáži, medvěde,“ popisuje jeden ze svých vtipů Miroslav Kemel. „Byl to komentář k tomu, že se hodně mluví o transsexualitě, tak jsem nakreslil medvěda, co se nechal změnit na zajíce. Vůbec jsem nečekal, kolik dotčených reakcí dostanu. Na Facebooku z toho byla obří diskuse. Moc mě překvapilo, jak citlivého tématu jsem se dotknul.“ 

Sám si ale žádné cenzurní mantinely nestanovuje. „Nakreslit něco, čím někoho urazím nebo ponížím, je vlastně jednoduché a rozhodně to není můj cíl. Snažím se spíš o nadhled,“ říká kreslíř. „Když si ale stojím za myšlenkou, za pointou, chci něco sdělit, nebojím se být ostrý nebo použít vulgarismus. Líbí se mi, co jednou o hranicích humoru řekl Štěpán Kozub. Něco v tom smyslu, že mantinel začíná tam, kde komik neustojí reakci okolí. Takže kdykoli kreslím něco na hraně, vím, že tohle si obhájím před sebou i před ostatními.“ 

Papír je pryč

Klasickou kresbu Miroslav Kemel opustil před deseti lety a postupně se propracoval k práci na iPadu. „Je malý, skladný, můžu kreslit třeba v kavárně, což dělám docela často. Přechod k elektronické tužce byl náročný, v jedné mezifázi jsem měl třeba takzvaný slepý tablet – a to, co kreslím, jsem viděl až na monitoru počítače. Přesun práce na elektronická média mi rozhodil rukopis, myslím, že jsem se s tím srovnával tak půl roku. Dnes už papír vůbec nepoužívám, spíš příležitostně.“

Za tenhle vtip by ti nikdo nezaplatil

Na stará kolena, jak říká, se Miroslav Kemel věnuje i muzice a vydal už čtyři CD, povětšinou s hloubavými, poetickými texty. „Diváci zpočátku čekali nějaké vtipné protest songy, ale moje písně nejsou apriorně veselé. Teď jsem se na naučil na koncertech v pauzách mezi písněmi vyprávět svoje vtipy, což je další kategorie: vyprávět kreslený vtip – a baví mě, jak se to přirozeně prolnulo. Diváci na mě volají: Řekni vtip, řekni vtip!“

„V soukromí nejsem prvoplánový bavič, i když se směju moc rád. Doma mě někdy rodina pochválí, když se mi povede karikatura, ale na mé vtipné poznámky mi mí velcí synové často řeknou: ,Teda, tati, za tenhle vtip by ti určitě nikdo nezaplatil!‘“

Cesta k Cimrmanovi

Herec Miroslav Táborský dlouho dostával ve filmech role záporáků, ale jak sám říká, po pětačtyřicítce se to změnilo. Často ho vidíme v pohádkách nebo komediích. „Má to různé důvody, hlavně je to o poptávce – a mně to nevadí. Když je co hrát, roli vezmu rád,“ říká.

Už dvanáct let je členem souboru Divadla Járy Cimrmana. Říkají, že jsou neherci. „Nikdy jsem neřešil, jestli jsou herci, nebo neherci. Ostatně, já jim výraz neherci vymlouvám, protože pro mě to jsou herci. Jen hrají jeden žánr, jeden rukopis – a dělají to velmi dobře. Rozhodně s nimi na jevišti herecky nestrádám, naopak musím využít svůj um a zkušenosti a odhadnout, jak hrát, abych mezi ně zapadl. Ne, že tam přijdu a ukážu jim, jak se to dá hrát jinak! A navíc, moje role v tomto divadle jsou charakterní postavy, třeba Krátkozraký, doktor Vypich nebo nově alternuji Zdeňka Svěráka ve Švestce, kde hraju starého vechtra, a to je figura se vším všudy.“ 

Je v cimrmanovské šatně legrace, nebo se herci spíš „mažou opodeldokem“? „I mě občas něco bolí, roky nezastavíte, ale v šatně je hlavně veselo a milo. Zdeněk pravidelně nosí vtipy, protože je sbírá, a když má někdo hezký zážitek, tak ho vypráví. Rád si poslechnu i historky z doby, kdy jsem v divadle ještě nebyl.“

Kde je schovaný smích

„Hry v Divadle Járy Cimrmana jsou především založeny na vzdělání a chytrosti, přestože vypadají velmi jednoduše,“ říká Miroslav Táborský. „Ten humor je v něčem zjevný a v něčem podprahový a stojí i na tom, jak celé divadlo funguje: vnímám ho jako oázu dobré nálady, která je založená na skvělé souhře všech zúčastněných, a mezi diváky se začíná příjemná nálada šířit už ve foyer před představením.“ 

V Divadle Járy Cimrmana jsou už dnes nové tváře, může ale v budoucnu fungovat i bez Zdeňka Svěráka? „Samozřejmě je to legitimní otázka, i když na ni nerad odpovídám, u toho by měl být hlavně Zdeněk. Před dvanácti lety mě přivedl, aby měl alternaci, a já to chápal jako výpomoc. Od té doby odešli, bohužel, někteří chlapi a mně přibyly role. Ale neberu to tak, že jsem nástupce. Já o tom přemýšlím jinak: máme tady patnáct her jedné autorské dvojice, v novodobé historii českého divadla unikát. A kdyby Zdeněk řekl, že končí a divadlo zavírá, vyvstala by otázka, jestli by se ty hry opravdu měly přestěhovat do knihovny. Už dneska je hrají amatéři nebo pražští Angloameričani v angličtině. A proč asi? Protože mají kvalitu. Samozřejmě jsou spojené s původním inscenováním a určitou podobou, ale takhle se na světový repertoár dostala spousta her. Ostatně, divadlo je postavené na nabídce a poptávce – a pokud by byla poptávka, aby to hráli i jiní než jen, jak říkám, ,otcové zakladatelé‘, proč ne? Ostatně už teď hrajeme v nepůvodních sestavách s juniorem Čepelkou, Vojtou Kotkem nebo Ondřejem Vetchým.“

Matematika vtipu

Profesních působišť má Miroslav Táborský mnoho. Se společností Komediograf právě hraje v novém představení Komedie o komikovi, které je občas k vidění v Divadle v Rytířské. Je o stárnoucím komikovi a z různých úhlů pohledu pojmenovává humor a jeho kvalitu. „Padají tam moc hezké věty, které bych podepsal. Třeba, že humor je matematika, přírodní věda a každý vtip, každá komická situace musí mít přesnou strukturu. A mě baví ji hledat: říkám vtip poprvé, podruhé, podesáté a pokaždé se ho snažím vylepšit, protože zjišťuji, že tady se mi zasmáli málo a tady třeba se zpožděním. Chci dosáhnout maximální reakce diváků během celého představení,“ popisuje Miroslav Táborský. 

Dá se říct, zda jsou komediální kusy pro herce méně únavné než dramatické role? „Někdy je to dané už tím, že komedie jsou z principu kratší než tragédie,“ usmívá se herec. „Ale i komedie, třeba představení Taneční hodiny v Ungeltu, mě dokáže pěkně utahat.“

Show a byznys

Česká filmová i divadelní produkce se často zaměřuje na lehký žánr, možná až moc. „Beru to tak, že divák převážně touží po komedii, protože svět je někdy natolik tragický, že potřeba odreagovat se a potěšit převažuje. Ale i vážný prožitek – katarze – může mít očistný charakter. Já mám rád, když je v představení kontrast vážného a veselého, když přijde humor ve vážné chvíli nečekaně, to je osvobozující. Moje postava ve hře Komedie o komikovi říká: ,Když děláte komedii a nikdo se nesměje, tak se prostě nepovedla, hotovo, šlus. Ale když děláte tragédii a lidi mlčí, protože je to blbý jak váza, tak se ještě můžete tvářit, že to prostě nepochopili.‘“

Udělat dobrou komedii je stejně náročné jako udělat dobré drama. „Co se týká filmu, jako člen České filmové a televizní akademie jsem viděl přehled produkce za minulý rok. Jsou tam komedie, u nichž mám pocit, že nemusely vzniknout a že jsou šité horkou jehlou. Možná se komedie trochu podceňuje. A to vytváří celkový dojem snížené kvality. Ale neviděl bych to černě. Jsou tam i dobré kousky. Náš obor se skládá ze dvou slov: show a byznys. A záleží na tom, co převáží.“ m