Jaro je tu!
padesátka Marie
p a d e s á t k a M a r i e
jaro
je tu!
Přiznávám se na rovinu – miluju jaro a budu o něm psát. A ještě si dovolím být u toho trochu nostalgická, možná až sentimentální a klidně třeba kýčovitá. Což je samozřejmě prohřešek proti dobrému vkusu, ale přiznám se, že je mi to jedno. Snad právě i proto, že začíná jaro.
Text: marie Petrovová
M
iluju jaro, navzdory tomu, že ve svém oblíbeném zahradnictví potkám úplně všechny zahrádkáře z okolí a budu muset stát frontu u kasy; navzdory tomu, že se zase ukáže, že jsem v zimě dost netrénovala, a budu funět do kopců jako sentinel; navzdory tomu, že poslední sníh napadne přesně v ten den, kdy prvně vyjedu na letních gumách; navzdory tomu, že až natáhnu cyklistické kraťasy, tak budu muset odhalit bílé nohy (brrrr) a začnu si vyrábět to, čemu se v létě u vody říká cyklistická nožka; navzdory tomu, že se mi nejspíš zase nepovede zhubnout tak, jak jsem celou zimu plánovala; navzdory tomu, že do května chytím nejmíň třikrát rýmu, protože neodhadnu počasí, málo se obléknu a ofoukne mě; navzdory tomu, že mě z práce na zahradě budou bolet záda jako čert a za stříhání růží utratím majlant, i navzdory tomu, že se mění čas a já ztvrdnu v kanceláři opakovaně nejmíň o dvě hodiny dýl, protože si nevšimnu, že už je vlastně večer.
Miluju jaro, protože si konečně budu moct dát kafe na zahrádce; protože si u plotu naškubu kopřivy a uvařím si čaj; protože až si půjdu zaběhat, bude les plný fialových fialek; protože naše třešeň bude bzučet včelami; protože se ze dne na den zblázní všechny růže a tulipány; protože můj muž bude zase v noci proudem vody prohánět mrouskající se kocoury (já vím, když někdo nemůže kvůli kocourům spát, není to vtipné, ale stejně se musím vždycky smát); protože na konci dubna vzplanou (možná) vášně a (určitě) čarodějnické ohně, rozkvetou kaštany a šeříky. A bude se maturovat. To je asi to jaro, které mi utkvělo v paměti nejvíc.
Železná opona ještě stála, a i když bylo jaro cítit ve vzduchu, netušili jsme, zda nás mráz vůbec někdy pustí ze svých spárů. Jenomže to také bylo to jaro, kdy jsem měla všechno před sebou. Myslela jsem si, že se svou velkou láskou prožiju celý život. Nestalo se. Ostnaté dráty zmizely z hranic, studentské lásky zůstaly v dopisech a maturitní vysvědčení jsem ukazovala jen jednou jedinkrát, když jsem se hlásila na vysokou školu. A to jsem na něj byla tolik pyšná. Když jsme se loučili se školou, měli jsme vázy plné šeříků a já se tímto omlouvám všem, kterým jsme možná tehdy tak trochu vyplenili dvorky a předzahrádky. Ty šeříky nezvadly nadarmo, věřte mi. Jar se od té doby překulilo hned několik desítek, ale ta vůně večera, kdy víte, že máte celý život před sebou, ta nevyvanula.
Mohla bych psát o tom, co všechno jsme tuhle zimu lépe nebo hůře přežili. Mohla bych psát o tom, že jaro svou zelení spoustu prachu a šedi jen překryje, ale nezmění. Mohla, ale nechci. Protože mám tu obrovskou kliku, že když si přičichnu k šeříku, mám pocit, že je všechno přede mnou. Navzdory tomu, že už i ten
bezový keř, co jsme jako maličký proutek vysazovali na zahradě, za sebou má spoustu jar a už ho dávno oškubali naši maturanti, jejichž studentské lásky zůstaly někde v odložených mobilech, které nejspíš nikdo nikdy nevzkřísí. Šeřík tu čeká na další generaci. Možná toho ty děti, co se ještě nenarodily, spoustu prožijí online, možná i většinu svých životů, ale věřím, že jarní vítr a vůně šeříků budou i pro ně vzkazem, že mají všechno před sebou.
Vaše padesátka Marie m