Jemná pařba v Paříži

erada létám letadlem. Noc před odletem propadám záchvatům paniky, kdy si říkám, že do letadla nevkročím, že je přece krajně nepřirozené důvěřovat stroji, který se nelogicky vznáší nad zemí. Z filmů znám hrdinky, které na vysokých kramflecích v nepomačkaném kostýmku usedají do tryskáče, upijí šampaňského, usmějí se na spolucestujícího a buď ho sbalí, anebo usnou a probudí se za několik hodin svěží jako rosa, aby mohly vychutnávat cizokrajná dobrodružství. Ať dělám, co dělám, nedokážu jen tak pohazovat kabelkou a ležérně klouzat s kabinovým kufříkem. I teď, když jsem se chystala do Paříže a měla jsem fakt drahý kufr a miniaturní kožený batůžek, to nebylo ono.

Sedadlo v letadle bylo malé, pásy byly krátké, a když jsem si chtěla postavit vodu na stoleček, tak jsem měla dvě možnosti: buď si zvednout prsa a stůl si zarazit do žaludku, anebo si naopak prsa zmáčknout a ze stolu vytvořit jakousi skluzavku, obrovský bryndák, který mi povede od brady až k žebrům. 

Zvolila jsem první verzi, teplé jídlo jsem tedy přes své vnady neviděla a tápavě jsem nabodávala na vidličku kousky něčeho velmi podezřelého. Turbulence byly naštěstí, navzdory oblačnosti, mírné, takže jsem se jen trošku polila omáčkou, pokecala vanilkovým krémem a opařila kávou.

A neuplynuly ani dvě hodiny a Paříž byla tady a my v ní! 

Hotel v Rue de Seine je starý, ale architektonicky vyšperkovaný činžák, ve kterém je využit každý metr.

Náš pokoj by dvěma čtyřicetikilovým zamilovaným teenagerům určitě stačil. Pro nás byl malý. Tak malý, že když jsem chtěla jít do koupelny, tak jsem musela na svou trasu upozornit předem a můj spolubydlící musel vyjít na chodbu a tam počkat.

Postele byly úzké a divně vyboulené uprostřed, svažovaly se ke krajům, takže když jsem se prudčeji otočila, skutálela jsem se na koberec. Leželi jsme tři dny na jednom boku, do kterého jsem dostala křeče, a to jen proto, abychom si v noci nefuněli přímo do obličeje.

Proč jsem si takový hotel objednala?!

Protože to místo, kde leží, je kouzelné. Žije to tam! Cítíte pulz Paříže, města, které vždy patřilo lehké existenci bytí a umělcům. 

Champs-Élysées je pořád živá a pořád vede k Vítěznému oblouku, který hrdě lemuje bulvár a skutečně ve mně evokuje důstojnost a svobodu.

Podél Seiny jsou pořád malé stánky, ve kterých se prodávají staré grafiky, drobné obrázky a podivné umělecko-kýčovité maličkosti, které mají připomínat Paříž.

Louvre je majestátní ze všech stran a na katedrále Notre Dame se po požáru stále pracuje. 

Kostel Saint-Germain-des-Prés je konečně opravený.

V Paříži jsem viděla kvetoucí stromy v Tuilerijských zahradách, spoustu spěchajících studentů, nalíčených holek v teniskách, činžák v Rue de Buci, celý vyzdobený světýlky a papírovými růžemi, a vnukovi jsem koupila lampičku s myší, která drží žárovku a propisku, ve tvaru bagety.

A pak jsme, krásně na čas, přijeli na letiště Charlese de Gaulla, zastavili jsme se před cedulí s rozsvícenými časy odletů a tam jsem si přečetla, že náš let byl zrušen. Bylo to tam napsáno v několika světových jazycích.

No nic… za dvě hodiny letělo jiné letadlo a naštěstí tam měli místo. S kufry jsme na letišti absolvovali asi pět kilometrů, po schodech nahoru a dolů, a i když se bojím létat, tak jsem se na palubu letadla vysloveně těšila. Jako do bezpečí, se kterým se dostanu domů – do svého čistého, pohodlného domečku s mou širokou postelí…

Můj syn, když slyšel mé cestovatelské naříkání, pravil, že létat by měli jen mladí, zdatní lidé, co ovládají osm cizích jazyků. Já si myslím, že občas by měl letět každý. Protože, jak už jsem několikrát říkala, ať je vám bůhvíkolik let, nikdy není pozdě na úlet!

Vaše Halina  m