Samuel L. Jackson: na deníky nemám čas

e to jeho první velká seriálová role. Jako ostřílený herec se jí ujal se ctí. Jak jinak. V seriálu Poslední dny Ptolemyho Greye hraje postavu muže trpícího demencí. Jak zvládnout stárnutí a jaké to je, když člověk ztrácí nejen okolí, ale i sám sebe? 

Ptolemy Grey, nemocný muž, na kterého zapomněla nejen rodina, přátelé, ale dokonce i on sám, zůstane náhle bez svého opatrovníka. Se svou postupující demencí je svěřen do péče teenagerky Robyn. Jako zázrakem se však objeví léčba, která může osamělému stárnoucímu muži dočasně vrátit vzpomínky. Tím začíná cesta k šokujícím pravdám o jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti. 

Ztvárňujete hlavní postavu seriálu, který zároveň také produkujete. Jak byste jej ve zkratce popsal?

Prolínají se v něm dvě roviny. Jedna je ta tíživá realita a pak ta fantaskní, kdy vidíme, jaký Ptolemy byl, že žil skutečně plnohodnotný, skvělý život. Je to v podstatě novodobá pohádka o člověku, který má Alzheimera a kterému se podaří díky léku, který bohužel v běžném životě neexistuje, na chvíli získat svou paměť zpět. Spolu s osiřelou teenagerkou Robyn postupně znovu objevuje kus svého života a snaží se vyřešit to, co ho nejvíc trápí a na co kvůli nemoci zapomněl. Prostě skvělá látka, do které jsem se zamiloval a kterou jsem se rozhodl zfilmovat, já blázen.

Býváte do role ponořený po celou dobu natáčení, nebo dokážete během záběrů z role „vypadnout“ a pak se do ní zase dostat? 

Nejsem úplně metodický herec. Všechnu tu práci udělám tak nějak předem, a když pak jdu točit, tak do role prostě „vpluju“. Dominique, která hraje Robyn, by vám určitě řekla, že se určitě občas chovám jako blbec, třeba když jsem se jí po scéně, kde byla dojatá a plakala, zeptal: „Není ti něco?“ Chlap, no... mi to nedošlo (smích).

Takže žádné slzy mimo záběr? 

Walter Mosley, podle jehož knihy jsme seriál natočili, by vám mohl vyprávět, jak dlouho jsem tenhle projekt připravoval, jak dávno jsem toužil ho dělat. Asi 10 let jsem nosil v hlavě všechny ty scény, takže při natáčení jsem měl pocit, že tu největší práci jsem zkrátka už udělal. Když pak přišlo na věc, zapnul jsem svůj „emoční rezervoár“ a prostě to zahrál. Běžně si po natáčecím dni volám s agentem, abych se ho zeptal, co mě čeká v nejbližších dnech. Prostě vypnou kamery a žiju normální život.

To je obdivuhodné, prosazovat jeden projekt tak dlouho. Co vás k tomu vedlo? 

V rodině jsem v podstatě obklopen Alzheimerovou chorobou. Dědeček, strýc, teta, máma, někteří z otcovy strany – tihle všichni touhle nemocí onemocněli. Sledoval jsem, jak se mění, ztrácí svoje schopnosti a jak se z nich postupem času stávají jiní lidé. Chtěl jsem ukázat všem, kteří zažívají něco podobného se svými nejbližšími, že v tom nejsou sami a že je v pořádku se občas cítit mizerně. Chtěl jsem také, aby ostatní pochopili, že pro lidi trpící Alzheimerovou chorobou znamená minulost o dost víc než to, co se jim děje v každodenním životě. 

Takže je v pořádku žít ve vzpomínkách? 

Někteří už nic jiného ani nemají a je hezké, když jim ostatní dokážou naslouchat. Když nejsou zavrženi jen proto, že jim každodenní realita protéká mezi prsty. Ten citlivý přístup zosobňuje v seriálu právě Robyn, která se k Ptolemymu chová s úctou, to spousta lidí nedokáže. 

Ptolemy a Robyn si nakonec utvoří velmi speciální pouto. Jaký máte s Dominique vztah v reálném životě?

S Dominique mě seznámila moje žena, která s ní pracovala. Pak jsem ji potkal na premiéře jednoho filmu a pořád jsem ji musel sledovat. Pak si vzpomínám, že jsem jednou seděl doma a díval se na film s Jamiem Foxxem, ve kterém taky hrála. V momentě jsem volal svému manažerovi, že už jsem Robyn našel – aniž mi ještě došlo, že to je ta samá dívka, kterou jsem sledoval už na té premiéře! A pak přišla na plac a vytřela nám všem zrak (smích). 

I tak zkušenému herci, jakým jste vy? 

Od Dominique jsem se naučil, že existuje mladší generace herců s vlastním pojetím herectví. Vždycky jde o to najít toho správného člověka. Dominique je velmi soustředěná, pečlivá. Dokonce svým postavám píše deník, což je trochu šílené.  

Děláte to taky tak? 

Já na takové věci nemám čas. (smích). Pro vaši představu – točili jsme pokaždé 5 dílů v jednom bloku. A v tom bloku jsme přeskakovali z dílu do dílu. Abyste pochopili, co a jak máte hrát, musíte si všechno pečlivě prostudovat a být schopni jít z bodu A do bodu B a pak do bodu C a naopak. A Dominique to vždycky perfektně zvládla. Jsem opravdu rád, že tu práci vzala. A sedli jsme si i lidsky, mezi záběry jsme si často povídali a hodně se spolu nasmáli. 

Nikoho staršího, než je Ptolemy, jste prý ještě nehrál. Stáří je obecně téma, které hodně rezonuje společností, a obzvlášť pak tou hollywoodskou. Máte nějaké tajemství, jak ho zvládnout?

Mám štěstí na skvělý genofond. Sice je okolo mne spousta lidí s Alzheimerovou chorobou, ale také spousta lidí, co se dožili vysokého věku. Mám čtyřiadevadesátiletou tetu v L.A., která si může připsat zásluhy za všechno, co dělám. Ona byla první člověk, který mě podporoval v hraní, recitování a tanci. Vždycky tu pro mě byla. Je neuvěřitelně vitální a je na tom mentálně velmi dobře, na rozdíl od mámy, strýce, dědečka i jeho sestry. Pak musím samozřejmě zmínit cvičení, stravu a vůbec pochopení toho, jak se o sebe starat. 

Jak? 

Jakmile jsem přestal pít, došlo mi, jak je spánek důležitý a jak moc jsem ho zanedbával. Běžně jsem spával třeba jen tři hodiny denně. Dnes si spánku vážím. Jsem dokonce schopný si během dne na 15 minut zdřímnout, probudit se a jít zas něco dělat. 

To je rychlý restart…

Myslím, že je důležité odpočívat, ale zároveň udržovat mysl aktivní. Hodně čtu. A v neposlední řadě se mi naštěstí podařilo vydělat dost peněz na to, abych mohl chodit na masáže a akupunkturu, kdy se mi zachce. Odhaduju, že všechny tyhle věci mě na tomhle světě udrží ještě nejmíň dvacet let (smích).

Ztvárnil jste několik nezapomenutelných, ikonických postav. Které vás nejvíc ovlivnily a kam by se zařadil Ptolemyho Greye? 

To je těžká otázka, protože všechny postavy, které jsem hrál, jsou pro mě důležité. Ve chvíli, kdy je hraju, jsou pro mě nejsilnější. Knižní předlohu seriálu o Ptolemym jsem četl mnohokrát v mnoha rozdílných životních obdobích. Někteří kolegové navrhovali z toho natočit hodinu, hodinu a půl dlouhý film, což jsem považoval za nemožné. Nechtěl jsem ten příběh vyprávět tímhle způsobem. Takže Ptolemy tak nějak zapadá do chronologie mého skutečného života… Života obklopeného Alzheimerem. Chtěl jsem všechny ty své blízké seriálem tak nějak uctít. Pokaždé když jsem vešel do místnosti a nemohl si vzpomenout, kvůli čemu, nebo když jsem si nemohl vybavit jméno herce z nějakého filmu, mi došlo, jak moc se mi Ptolemy a jeho příběh zaryli do kůže. m