Štěpán Benoni: Nepřemýšlet o sobě

ako většina studentů herectví jste kdysi chtěl zasvětit život jen a pouze divadlu. Realita ale byla asi jiná… 

Jedinou nepříjemnou životní zkušenost jsem zažil, když jsem vyšel ze školy. A netýkala se práce, ale toho, co všechno musím platit a co všechno musím řešit, když se chci sám o sebe postarat. To bylo jediné rozčarování: život s poplatky a zodpovědností. S tím jsem se ale vypořádal docela rychle a naopak poslední dobou jsem nadšený až optimistický. Spokojený s tím, jak věci řeším a objevuju. 

Který moment na své práci nemáte rád?

Obecně má herecká profese zásadní nevýhodu, že je nenaplánovatelná, a tím je nenaplánovatelný i mimopracovní život, třeba volno. Někdy na sto procent počítáte s termínem, projektem a nevyjde to – a naopak. Na volné noze jsem sice pánem svého času, všechno se ale mění jedním telefonátem. Tohle nastavení není snadné, jenže nezbývá, než je přijmout. 

S plánováním vám pomáhá manažerka, ulevilo se vám?

Bez té už si svou práci nedokážu představit. Když řeším smlouvy a hraní ve třech různých seriálech ve dvou televizích, divadlo, kde mám měsíčně dvanáct představení a pět z toho jsou zájezdy a pět na jiné scéně, je to hrozné. Pokud něco pokazím, jde to za mnou – to je obří stres sám o sobě. Takže jsme na telefonu, kdykoli je potřeba. Včera se jí povedl husarský kousek. Domluvila mi kamerové zkoušky v jedné televizi a já jsem ji poprosil, ať to zruší, protože se mi protáhlo natáčení a neměl jsem ani auto. Když jsem odcházel z placu, čekala na mě, vzadu v autě jí spalo dítě a řekla jen: „Sedej a jedeme.“ 

Je určitě náročné i dojíždět z Prahy na Šumavu, kde máte domov.

Není snadné plánovat soukromý život. Když jsem v Praze a mám hodně práce, za odměnu jedu domů jednou za čas jen na dva tři dny. Je to komplikace, ale zároveň motor. Mám na Šumavě spoustu přátel a řada z nich na začátku ani nevěděla, že jsem herec. Máme jiná témata k povídání, Šumava je můj druhý život, který mě dobíjí.

Výstupy na vašich sociálních sítích by heslovitě zněly asi takhle: příroda, sport, svaly, střelba, psi, stálý vztah. To vypadá jako definice ideálního muže. Kdo pro vás byl vzorem, jaký má být a co má dělat správnej chlap?

Člověk něco přejímá od rodičů a prarodičů, i geneticky, ale když se budeme bavit o disciplínách, které působí mužsky či maskulinně, ty přicházejí nějak samozřejmě. Často jsem v určitých životních situacích či krizích hledal, co je jak správně, a vedlo mě to přirozeně tímhle směrem. Odmala se pohybuji v uměleckém prostředí a to není typicky mužsky archetypální. Herec je citlivý, empatický, vnímavý, neustále pracuje se svou emocí, taková přecitlivělá divná schránka. Na chlapa nic moc. Mužští herci pak tím pádem musejí trochu hrát…

… že jsou chlapy.

Nebo to nehrát, ale hledat jinde. Potřebujete pevné body mimo to stálé prožívání se a hroucení se. Myslím, že proto jsou herci často alkoholici nebo skončí na psychiatrii. I takoví, které znáte jako chlapáky, jsou nesmírně citliví kluci. Je to pořád taková hra. A já se snažím, aby to hra nebyla. Chtěl jsem se naučit čelit situacím, ze kterých mám strach, vědět si rady. Třeba jsem měl strach ze střelných zbraní, tak jsem začal střílet, udělal jsem si kurzy první pomoci, protože je dobrý vědět, co dělat, když se stane nehoda a z někoho cáká krev... Ono to zní, jako by to do našeho světa nepatřilo, ale patří, i když jde o extrémní situace. Žijeme v divných, jakoby bezpečných bublinách: práce, rodina, sociální sítě, ale něco surového a prapůvodního je v našem životě pořád a je dobrý si s tím vědět rady, když to přijde. Ne všichni samozřejmě musíme být lovci, zabíjet zvířata a jíst je, ale i třeba zabít zvíře a sníst ho může být docela zajímavá duchovní zkušenost. 

Z čeho ještě jste měl strach?

Třeba z konfliktů. Takže dělám věci, na které mám snad trochu talent: box, šerm. Ne proto, že bych se chtěl prát, ale pomůže mi to mentálně líp zvládnout strach. Rád se fyzicky zničím. Cítím to tak, že by chlap měl být pořád na svém fyzickém vrcholu, který mu dovolí věk. Zas ale nesmíte zmagořit ze střílení a boxu. Na to mám naštěstí dost práce. 

A pořád ještě máte čas i chodit po Šumavě.

Lidi se mě ptají, co furt mám s tou Šumavou. Ale pro mě s mužskými záležitostmi souvisí i surová, prapůvodní příroda a pobyt v ní. Mně je tam zdaleka nejlíp. Někdo hledá duchovní cesty, náboženství, jiní se upínají k rodinnému zázemí nebo kariéře. Já jdu na procházku a je mi dobře. To stačí. Moc o sobě nepřemýšlím. Ono je to lepší.

Co vám běží hlavou tam venku, v tichu lesa?

Právě že skoro nic. Nemusím nic dělat, ani přemýšlet, ani meditovat, objímat stromy, řešit. Je snadné v přírodě jen být. Cítím klid a to mi nakonec třeba dovolí úplně racionálně vyřešit nějaký problém. Nehledám umělou harmonii. Je přeci fajn vědět, kde je vám dobře – a pak tam chodit, vědět, co vás baví –, a pak to dělat. Člověk by se měl snažit být co nejvíc šťastný, ale taky dávat pozor, aby tím kolem sebe udělal co nejmíň škody.

Na Šumavě jste dobrovolným strážcem. Máte rád české turisty v českých lesích?

Mám. A nejvíc rád mám na té práci, že jsem tam sám za sebe. Měl jsem krásné období, kdy mě ještě nikdo nepoznával, a naplňovalo mě to neuvěřitelně. Teď se mě lidi ptají, proč na Šumavě jsem, jestli něco točím, nebo jde o legraci. Baví mě potkávat různé lidi. Někteří nevědí, co mají v lese dělat, jiní potřebují konkrétně poradit, ale spousta z nich hrozně moc ví, o Šumavě a vůbec. Povídám si s nimi. 

Čekala jsem, že si budete stěžovat, jak turisté v přírodě odhazují odpadky.

To dělají. Ale už se nerozčiluju, naučil jsem se ty odpadky sbírat. Ale fascinuje mě, že by se skoro dala udělat typologie rodin či skupin lidí, kteří na Šumavu přijíždějí. Pět sedm škatulek, pořád dokola. 

Jaké byste jmenoval?

Teď budu mluvit jen o lidech, kteří neznají Šumavu, přírodu a nevědí, jak se v ní chovat. Takže: skoro všichni na sebe pořád řvou. Často se objeví parta, kde je jedinec, který se snaží být dominantní. Buď babička, matka rodu, nebo mužský vůdce, který neustále řve po dětech, po ženách a do toho se snaží být vtipný. Pro mě je to mimochodem skvělá herecká študýrka. Cílem devadesáti procent těchto turistů je někam dojít, tam se vyfotit a dát to na sítě. Bez fotky jako by výlet neměl cenu. Obvykle jdou z jednoho bodu do druhého a vůbec se nekoukají, co je cestou. Nedokáží se koncentrovat, nesou si sebou svůj městský svět, který jim nedovolí schovat telefon do kapsy a uklidnit se. Chápu, že je těžké vystoupit z nutkání neustále vše organizovat a kontrolovat. Přijedou zdaleka, benzín je drahý, jdou na jídlo, to je taky drahý – a pak se jim chce na záchod... Sto metrů za Modravu bych vám nedoporučoval chodit do lesa. Ale jak jsem říkal, nejsou takoví všichni a já jsem dalek někoho soudit.

Často hezky mluvíte o svém kolegovi a kamarádovi Predragu Bjelacovi, s nímž jste hrál v seriálu Duch. V čem je pro vás inspirující? 

S Pedjou se nám podařilo přerodit vzájemné uznání a respekt ve velice osobní přátelství. Jako když mezi dvěma lidmi vznikne chemie, ne sexuální, ale taková, která stojí na sympatiích, společném smyslu pro humor, naladění na svět a život. V herectví je to nesmírně důležité, protože na sebe na place takzvaně slyšíte. Čas od času si s Pedjou zavoláme. Vím, že někde je, něco dělá, ale kdybych mu zavolal teď, tak jsme hned zase na sebe naladění. A těším se na léto, kdy budeme točit pokračování Ducha. Pedja není český herec a to je zatraceně poznat, má výrazný východní spirit, charisma. Něco vyzařuje a to mě fascinuje. Jsem úplně jiný typ než on, ale podprahově nebo v určitém přístupu k věcem mi pomohlo s ním pracovat. 

Pomohl vám nějakou konkrétní hereckou radou?

Takhle se to nedá říct. Ale měl jsem třeba rád, že když jsem točil scénu, kde bylo co hrát, věděl jsem, že se přijde podívat. A pak mi obvykle řekl přesně tuhle větu: „To bylo velice seriózní.“ 

Pracujete s mnoha hereckými i režisérskými osobnostmi. O režiséru Robertu Sedláčkovi jste řekl, že odloupává z herců manýry, zvyky, automatismy. Oceňujete, když dostáváte takovou zpětnou vazbu? 

Ano, ale práce je to velmi namáhavá a občas pro herce nemusí být příjemná. Protože herec si nese spoustu návyků z žánrů, které dělá nejčastěji. A není schopen poznat, že už má předvídatelné, obecné reakce nebo není s to se naladit na přirozený projev, uvolnit se. Na odbourání podobných nešvarů existují různé metody, různí režiséři a výsledkem je taky nespočet plačících herců. Na divadle je častější, že režiséři herce trápěj. A konkrétně Robert vás nepustí, dokud výsledek není, jak on potřebuje, a jde po strašně drobounkých věcech v projevu nebo mimice. To může leckoho zaskočit, ale my jsme si vždycky rozuměli. Je příjemné, když se nenecháte vyděsit.

Hrajete ve více seriálech…

… snad ve všech!

Je to pro vás fáze takzvaného nabírání objemů? Dřina, která vám později umožní trochu vydechnout a víc sklízet?

Pořád a jednoznačně sbírám zkušenosti, které můžu proměnit v další práci v něco pozitivního. Herec by měl mít určité sebevědomí, jistotu, že se například nenechá rozhodit řadou řemeslných záležitostí. Na seriálech se naučíte škálu dovedností, třeba kde a jak stát. Navíc se vše vyžaduje strašně rychle. Když se pak dostanu k práci na jiné sérii nebo filmu, kde mám čtyřikrát více času, než jsem zvyklý, cítím velký komfort a vím, jak s tím časem profesně naložit. 

Některým hercům vadí, že v nekonečných seriálech nevědí, jak se jejich postava bude vyvíjet. Chybí jim dramatický oblouk. Vám ne?

To chápu. Telenovely jsou jednak psané specifickým jazykem, jednak, jak říkáte, nikdo neví, kam se budou postavy ubírat. Herce to nutí k takovému obecnému projevu. Kdybych svou roli uchopil extrémně, může mi to v dalších dílech zlomit vaz, protože chování té postavy bude najednou nelogické. Nechci mentorovat, ale občas hlavně mladým hercům hrozí, že si začnou myslet, že práce v nekonečném seriálu je ten jediný způsob práce. Není.

Kde berete herecké uspokojení?

Když aspoň jednou za rok udělám věc, v níž jsem spokojený sám se sebou bez ohledu na to, jak velký nebo populární to byl projekt. Ale nikdy bych si nedovolil hrát v seriálech a být nespokojený nebo říkat, že v nich hraju, abych měl na složenky. To bych se ze sebe poblil. Možná je to alibismus, ale v práci na seriálech pořád vidím spoustu pozitivního, třeba teď točím „jen“ jeden seriál, mám tam skvělé kolegy, práce je příjemná. Přitom možná už bych se uživil jenom divadlem, ve Studiu Dva jsem moc spokojený.

Zajímavé je, že popularitu, která k vaší profesi patří, vnímáte spíš jako nutné zlo.

Nikdy mě nelákala, necítím se komfortně, když jsem středem pozornosti. Lidi uvažují ve stereotypu: Hele, to je herec, bude vyprávět historky! Tohle v sobě nemám. Ale klidně se s nimi vyfotím nebo dám rozhovor. Teprve nedávno jsem pochopil, že i tohle je součástí mé práce. Ale nepolezu do pořadů, kde bude mým úkolem dělat baviče. V soukromém životě jsem introvert. Pozornost ale potřebuju – v divadle, na jevišti.

Na něm jste poprvé stál, když vám bylo jedenáct. A hned to byla prkna Národního divadla. Děti vnímají jinak než dospělí, pamatujete si třeba vůni zákulisí? 

Pamatuju si ji úplně přesně. Nejde k ničemu přirovnat. I když nevím, jestli se dá mluvit o vůni. Stavovské divadlo, jeho chodby, zákulisí, šatny mají svůj specifický pach. To mám emočně zažrané v hlavě. 

A jsou ty emoce dobré?

Cítím takové to prapůvodní vzrušení, prvotní zdravou trému, příjemné rozrušení ze světa, který jsem si vybral. Když o tom teď mluvím, vidím i konkrétní lidi, tehdejší bardy, přesně se mi všechno vybavuje. Děti citlivě vnímají lež a pravdu a stejně tak dobré a horší herce a většina z nich byla fantastická. Ale tohle všechno mi dochází až zpětně. 

Kde byste chtěl být za deset let? V osobním životě, v práci?

Tohle jsem absolutně přestal řešit a strašně mě to osvobodilo. Já se ani nemůžu na něco nastavovat. Život se nedá naplánovat. Nevím, co budu dělat na podzim příštího roku, tak jak můžu vědět, co bude za deset let? Když se s tím člověk smíří, přestane být nervózní. Ale než k tomu dojde, trvá to. m