Fakt důležitý

 ěřítko určuje jev. I když se to nezdá, je to jeden z nejmoudřejších postřehů. Můžeme vyhrát závod a stejně mít pocit, že jsme do toho nedali dost, nebo skončit pátí a vnímat to jako životní úspěch. Záleží na našem vnitřním měřítku nebo na vnějších okolnostech – a kvalita věcí se rázem mění. Na srazu základky si můžeme připadat jako životní kingové, na setkání střední školy v hrubém průměru, a když spolužák z vysoké Franta vystupuje jako odborník v televizi, můžeme úplně ztratit pocit, že jsme to „někam dotáhli“. A tak je to se vším. 

Někde vzadu v hlavě víme úplně přesně, že nesmetené drobečky na stole, bordel ve skříních našich dětí a prasklé dlaždičky v koupelně nejsou věci, nad kterými bychom se měli vytáčet doběla. Víme, že jsou fakt důležitější záležitosti. Jenže někdy je to těžké. Snad vám tahle anketa aspoň na chvíli pomůže se na ty pitomé dlaždičky vykašlat…

Co je v životě opravdu důležité?

Monika Marková,
ředitelka Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích

„Zeptala jsem se u sobotní snídaně, co je v životě důležité. Dvanáctiletý syn myslí, že v životě je důležité mít přátele. Patnáctiletá dcera má za to, že nejdůležitější v životě je plnit si sny. Manžel míní – prožít smysluplný život. Mám moudrého muže. Souhlasím s ním. A souhlasím i s našimi moudrými dětmi. Vždyť smysluplný život prožíváme, když žijeme v hezkých vztazích s lidmi kolem i sami se sebou. A když máme hezký vztah sami se sebou, plníme si sny. A naplňování našich snů může dát velký smysl našemu životu. Lidé si často navzájem přejí ‚hlavně to zdraví‘, ale při práci v hospici zažívám, že člověk může prožívat dobrý život i s těžkou nemocí. Právě když je obklopen milujícími lidmi, naslouchá v životě hlasu svého nitra a naplňuje svůj život. I upoután na lůžko se může radovat z maličkostí, může se smát s přáteli, může mít rád. Takže co je důležité? Nenechat se rozptylovat věcmi zbytečnými. Naslouchat hlasu svědomí, zda cesta, po které v životě jdu, je moje a vede mne dobrým směrem.“

Zbigniew Czendlik,
římskokatolický kněz

„Řekl bych, že je to život sám, prožitý co nejkrásněji. Takový, v němž děláme to, co nás baví, a děláme to rádi a s chutí. Můžeme sice na tomto světě jen tak žít. Nedělat nic špatného, ale taky nic dobrého. Říká se tomu přežívat. To je podle mého moc málo. Nebo si můžeme život užívat. Žít na úkor druhých, bez ohledu na ně. Ale nejlepší je svůj život prožívat. Mám na mysli lidi, kteří se rozhodnou žít pro někoho nebo pro něco. Třeba jen pro obyčejnou radost ze života, kterou pak rozdávají dál. 

Není důležité, aby náš život byl dokonalý, bez překážek, bez pádů, bez starostí. O to nejde. Dokonalý život je nudný. Dokonalé věci jsou nudné a nuda všechno zabíjí. Jde spíše o to, aby ten život byl krásný, pozitivní, abychom z něj měli radost. Jaký život prožijeme, záleží především na nás. To my jsme pány svého života a nikdo nám nemůže vzít radost z něj, pokud si ji sami nenecháme vzít.

Vše je tedy v našich rukou, sami si vybíráme, s kým život budeme trávit, co budeme dělat, co studovat, co jíst, v co či koho věřit. Můžu si vybírat v nepřeberném množství různých nabídek.

V tom všem zároveň není důležité, jak dlouho tady budu žít. To je v Božích rukou. V mých rukou je, jaký to život bude. Ne kvantita, ale kvalita života je důležitá. A ta záleží především na mně. Přeji tedy všem, aby náš život byl co nejvíce radostný. A nezapomínejme, že Pán Bůh nám dal tvář, ale usmívat se už musíme sami.“

Radkin Honzák,
psychiatr a spisovatel

„Žít! To znamená prožívat každý okamžik, být tady a teď v pravdě a v plné své existenci. Jak řekl kdysi Karl Jaspers: Neupisovat svůj život žádné ideologii. Uvědomit si, že církvemi nezprasené křesťanství, hlásající, že máme milovat bližního svého jako sebe sama, nese v sobě jak sebeocenění, tak patřičné přijetí těch, s nimiž jsem přirozeností odsouzen do houfu, do smečky. Ani buddhismus není špatná filosofie.

Uvědomit si vždy při velkých a zásadních rozhodnutích, že nejsme zdaleka racionální tvorové, ale emocionální bytosti, které občas myslí. A když je nám dopřáno myslet, uvědomit si, nakolik jsme lomcováni emocemi, počínaje polaritou: tohle mám/nemám rád – a proč?

Být tolerantní k názorům jiných, pokud se nedotýkají lidských práv; pokud ano, být nejen netolerantní, ale rovnou agresivní. Agrese není vždy zlo.

Najít si Kiplingovu báseň Když a řídit se podle ní.“

Pavla Štěpničková,
šamanka a terapeutka

„Myslím, že to, co je důležité, vnímáme každý jinak, a hlavně jinak v každém období svého života. Zůstanu u sebe a u svých osobních zkušeností: pro mne je důležité neztrácet v životě víru, že vše, co se mi děje, má svůj smysl. To mi pomáhá překonávat těžší období a neztrácet se v probírání minulosti a hodnocení, co jsem udělala špatně nebo co jsem měla udělat a neudělala. Důležitá je pro mě rodina a pocit, že patřím někam, kde někomu na mně opravdu záleží, a pečovat o vztahy v rodině. Důležitý je pro mne domov, místo, kde je mi dobře, kde si mohu odpočinout, kde mám svůj bezpečný azyl, kam  se po práci těším. Žiju ve městě, kde člověk každý den bojuje o svůj prostor – na ulici, v dopravních prostředcích, proto je pro mne důležité načerpat klid a volnost v přírodě. Ta mi otevírá prostor přijetí, jednoty, ale otevírá i můj vnitřní prostor a laskavě mě propojuje se mnou samotnou a tento kontakt je pro mě důležitý, necítím se osaměle. No a v  mém věku si stále více uvědomuji, jak je vzácné zdraví, které ovlivňuje moji sílu v práci i možnost aktivního odpočinku a pozitivní naladění. Důležité je  pro mne hledání důvěry v život, udržuje to moji touhu po životě, kterou živí pocit, že se můžu stále na co těšit.

Ze zkušeností z terapií se svými klienty vím, jak nás celý život ovlivňuje emoce strachu a jeho základní vzorce. Je to strach z opuštění, samoty. Proto je tak důležité mít v životě kolem sebe lidi, kterým na nás záleží a o které můžeme pečovat i my a se kterými můžeme ve vzájemném respektu sdílet život. Dalším vzorcem je strach z nepřijetí, odmítnutí, hodnocení, který souvisí v závěru i s přežitím. Proto je tak důležitá laskavost k sobě, respekt k sobě a učit se být autentický a sám za sebe. Vzorec strachu z odevzdání nás drží v neustálé kontrole, proto je tak důležité hledat v životě víru a odevzdávat to, co nemohu mít ve svých rukou. Důležité je tedy i přijetí života jako nejistoty, pomíjivosti a věnovat se tématu smrti, ke které náš celý život spěje…“

Nora Fridrichová,
novinářka

„Co je v životě důležité? Život! A vyhráno má každý, kdo v něm není sám. Nejde o samotu jako takovou, jako o to vědět, zda mám za kým jít v případě nouze. Je úplně fuk, jestli jde o partnera, dítě, kamarádku nebo kolegyni v práci, prostě zda mám někoho na sdílení radostí a strastí. Vyprávěla mi kdysi socioložka Jiřina Šiklová, že se jí studenti ptali, kdy se budou mít lépe, a ona na to, a proč byste měli? O tom to je. Žít život je těžká věc, ale člověk na něj nemá být sám.“

Ferdinand Leffler,
zahradní architekt

„Tak jsem si myslel, že už mě po těch letech nepřekvapí žádná otázka. A pak přijde taková základní, jednoduchá, až banální – a já už si s odpovědí na ni lámu hlavu několik dní. Jistě to nebyla náhoda, že mi právě v tomto filosoficko-existenciálním rozjímání přišel pod ruku moc hezký citát, který visel na zdi chalupy, ke které právě projektujeme horskou krajinnou zahradu. Na oprýskané plechové tabulce tam stálo prý tibetské přísloví: „Když se postaráš o minuty, roky se o sebe postarají samy.“ Tahle jednoduchá rada ve mně zarezonovala tak, že si ji snad budu pamatovat celý život. Tedy, alespoň bych si to opravdu přál. Přítomný okamžik. Teď a tady. Na čem jiném vlastně záleží? Budoucnost je nejistá a minulost je pasé. Nejdůležitější je tedy TEĎ. TEĎ. TEĎ. Nepřestávám obdivovat přírodu. Bezprostřednost a opravdovost bez příkras. Vezměte si třeba les. Les ve všech ročních obdobích. Někdy ponurý, spící a jindy plný života, rašící v zářivých tónech snad všech zelených, které si dokážeme představit. Les v každém okamžiku ve zrodu anebo zániku. Les v naprostém klidu a harmonii a přitom les, který se ani ve vteřině nepřestane měnit. Les jako zhmotnělá přítomnost. Zastavme se a dýchejme. Zhluboka. Teď.“

Tomáš Rychnovský,
fyzioterapeut

„Nejdůležitější je spokojenost člověka. A předpokladem k ní je vzít odpovědnost za svůj život. Za to, že člověk sám rozhoduje o tom, jak vnímá situace, které se v životě dějí. Za to, jak vnímá vztah k sobě, a podle toho se chová k druhým. Jinak se může celý svět ,přetrhnout‘ a my se budeme stále cítit špatně. Budeme po všech kolem chtít, aby nás dělali spokojenými. Vztah k sobě je zásadní pro udržení svých hranic, pro pomoc a službu druhým, pro podporu lidem kolem mě, pro schopnost unést smutek a bolest, pro udržení nadhledu. Aby člověk dokázal být lidským. Aby nebyl v roli oběti. Fakt, že chceme po jiných, aby nám dávali to, co si sami neumíme dát, v nás tvoří napětí, frustraci a nespokojenost. Toto vnitřní nastavení se podílí na rozvoji různých chorob, mění se svalové napětí, které má vliv na rozvoj bolesti, a tělo nemá dostatek sil k hojení. Proto je nutné spět na životní cestě ke stálému přijetí sebe sama.“

Jakub Flejšar,
fotograf

„Důležité je opravdové vnitřní štěstí, které je nezávislé na vnějším světě – není spojené s věcmi, zážitky, penězi ani jinými lidmi. Pravé štěstí je spojené s vnitřním světem, klidem a vyrovnaností, je to vlastně stav mysli bez toužení po něčem. O takové štěstí vás nikdo a nic nepřipraví. Když ho máte, životní útrapy a tragédie se stávají pouze zajímavou zkušeností, která vás někam posunuje a rozšiřuje vaše obzory o pochopení sebe sama a svých schopností. Doporučuji hledat štěstí v sobě, ne ve svém okolí. m

Foto: archiv respondentů, Marta Režová