Jaké vzpomínky tu chcete nechat?
padesátka Marie
p a d e s á t k a M a r i e
Jaké vzpomínky tu chcete nechat?
Nedávno jsem někde četla o pánovi, kterému je 102 let a pořád chodí do práce, protože sedět doma u televize ho nebaví. Vyrábí a opravuje dřevěné hračky. Dělá to pro nějakou charitativní organizaci. Hezký příběh. Kromě toho, že ráda čtu hezké příběhy, musím se přiznat k jedné podivínskosti – čtu také diskuse pod články. Občas. Nejvíc mě fascinuje, že se dá diskutovat i u článků o počasí, a to ani nejsme v Anglii.
Text: marie Petrovová
U
přímně mě zajímalo, o čem se mluví pod článkem k tématu pracovitého staříka. Zaujal mě komentář čtenáře, který psal o tom, že tohle zná z ciziny – aby lidé v penzi nemuseli sedět doma, přikládají ruku k dílu právě u různých charit. Lze je prý (mimo jiné) potkat i v roli průvodců na zámcích a podobných místech.
To se mi zalíbilo. Jako průvodkyně jsem začínala v patnácti letech a byla to naprosto skvělá brigáda. Ráno jsem se vyštafírovala, zdolala asi tisíc schodů a pak jsem asi tak osm hodin mluvila a mluvila a mluvila. Za to mi přišla výplata. Fascinující. Dobrá, přiznávám, že jsem se toho musela docela hodně naučit. To mi ovšem nevadilo, protože mě to bavilo.
Někdy si říkám, jestli bych si ten svůj prováděcí okruh troufla „střihnout“ ještě i dnes. Možná toho mám v paměťových šuplíčcích zastrčeno víc, než bych věřila. Asi bych už nedala dohromady letopočty, ale do století bych se nejspíš trefila. Ostatně jako průvodkyně jsem zjistila, že návštěvníci touží spíš po zážitku než po tom, aby je někdo zavalil fůrou údajů a dat. Stačilo sledovat, jestli poslouchají, nebo se už ošívají. Někde tam jsem pochopila, co je infotainment – neboli jak se píše v internetové encyklopedii, „druh zpravodajství, které podřizuje výběr témat a jejich zpracování účelu vyvolat emoce a pobavit“. Mě zajímaly jen dvě emoce: údiv (Jéé, fakt, to jsem vůbec netušil/a) a smích. Moji návštěvníci odcházeli veselí, pobavení, ale desetiminutovku z dějepisu by asi na jedničku nenapsali. Tímto se po 40 letech omlouvám těm nešťastníkům z prvního ročníku své průvodcovské životní epizody, protože je jsem ještě mořila fakty. Myslela jsem si, že je nezbytné ukázat, co všechno jsem se naučila. Musela to být za těch 10 korun československých strašlivá otrava. Jsem si naprosto jistá, že v seniorském věku budu rozhodně zábavnější.
Jestli se na něčem diskutující pod zmíněným článkem shodli, tak na obdivu ke starým lidem, kteří si uchovali mladou mysl a pracovitost. Většina z nich vytáhla vzpomínky na dědečky a babičky, které měli rádi, protože prostě byli přívětiví a moudří. Na dědečky a babičky z generací, které prošly těžkými zkouškami dvacátého století, přesto tito lidé dokázali dávat radost. Díky ní jsou vlastně pořád živí v hezkých vzpomínkách. Nejlepší a zároveň nejtěžší je, že to rozhodnutí, jaké vzpomínky tu zanecháme, je téměř celé na nás. Nevím, jak vy, ale já jdu hledat nějaký zámek, který bude za pár let stát o veselou stařenku v roli průvodkyně.
Vaše padesátka Marie m