Jakub Kohák: Peter

ohan Koubek byl mladý, začínající režisér. Třebaže reklamy natáčel asi tři roky, stále se dalo mluvit o filmaři, který stojí na začátku. První roky jsou těžké a dostat se k opravdu velké zakázce může trvat velmi, velmi dlouho a také se může stát, že se to nepodaří nikdy. Koubkova dosavadní práce byla brána s respektem, vydobyla si i několik cen na prestižních festivalech, ovšem na skutečnou dardu petardu kampaň zatím čekal… Když tu náhle…?!

Johanova domovská produkce Willprinc dokázala nemožné a přesvědčila významnou agenturu i klienta, aby jejich příští olbřímí kampaň, která si vyžadovala pětidenní natáčení, natočil právě on. To bylo pozdvižení, to bylo  radosti!

Vše bylo ujednáno – jen jednu podmínku si zadavatelé dali, a to, že Johanův kameraman musí být cizinec, který dodá spotům potřebný look a lesk. Totiž dát tak velký projekt do rukou poměrně nezkušenému režisérovi by byl až velký risk. Tak důležité natáčení takového rozsahu se vždy  zadávalo zahraničním režisérům, velkým jménům, někomu, kdo alespoň papírově zaručil zdar díla. Když už se tedy tvůrci vydali na tenký led, podmínili to alespoň cizím kameramanem, který by – v případě Johanova kolapsu – celou záležitost umělecky podržel.

Johan všechny své projekty doposud natočil výhradně s jedním kameramanem, nyní si však poprvé v životě vybíral jiného, navíc cizince. Dostal pět jmen, z nichž neznal ani jedno. Nakonec po dlouhém bádání, konzultacích a nakoukávání spotů obou finalistů rozhodl, že jeho kameraman bude Peter. Zvítězil proto, že měl ve svém portfoliu akčnější záběry, zajímavější barevnost a jeho spoty byly dynamičtější.

Cizí kameramani bývají drazí a mají velmi málo času, a tak v naprosté většině případů přilétávají na místo den před natáčením. V tomto případě to nebylo jinak. Peter přiletěl odpoledne před natáčením letem z Londýna. Johan na něj spolu se svými spolupracovníky čekal v produkci. Jaké to bylo pro všechny překvapení, když se otevřely dveře a dovnitř vešel starší muž v beranici. Všichni v místnosti se k němu otočili a zůstali nehybně stát. Bylo ticho. Totiž, problém nebyla beranice – vždyť byl únor. Všechny zarazil Peterův věk. Kampaň si vyžadovala akční vedení kamery, natáčení z ruky, pobíhání sem a tam... Johan si představoval, že přijede mladý, svižný, silný bejček, který popadne kameru a běží s ní poli a stráněmi do dalekých dálek, dokud mu nedojde film, přičemž natáčí nádherné záběry, ze kterých bude celý svět paf! Zkrátka kameramana na tomto projektu čekala těžká práce, která by byla náročná i pro filmaře o mnoho mladšího. Překvapení však trvalo jen okamžik, muselo se hned začít pracovat, seznámit Petera s projektem, se záběry, s představami...

Když se všichni zúčastnění kolem osmé večer rozcházeli domů, bylo vše připraveno. Na Petera čekal venku v autě řidič, který ho měl odvézt na hotel. Peter se se všemi rozloučil a vyšel ven. Johan s produkcí ještě něco dodělávali, kontrolovali poslední záležitosti spojené se zítřejším natáčením a malinko odpočívali. Trvalo to asi deset minut, když tu do místnosti vletěl Peterův řidič s tím, že když se pasažér dlouho neobjevoval, vydal se ho hledat a našel ho, jak leží v bezvědomí před produkcí. Stalo se to, že Peter vyšel ven, uklouzl na ledu, padl na záda, praštil se do hlavy a omdlel. V místnosti se znovu rozhostilo ticho, trvalo ale jen mikrosekundu. Všichni vyběhli ven a nebohého Petera, který už komunikoval, přivedli zpátky dovnitř. Co teď? Zkušený britský producent ihned radil zarezervovat náhradníka. Byl to logický krok, ale vzhledem ke všem průtahům a času strávenému výběrem hvězdného kameramana bylo rychlé angažování „skoro kohokoliv“ z řad místních borců neuvěřitelným krokem. Peter se zdál být v pohodě, vyprávěl, jak vyšel ven a na zledovatělé cestě podklouzl a padl na záda, respektive na hlavu. Po dvaceti minutách se zdálo, že je vše v pořádku, a tak spolu s řidičem odjeli do hotelu President, kde měl připravený apartmán. Všichni si oddechli. Vrátili se do místnosti a začali vstřebávat, co že se to vlastně stalo! Hlavní kameraman večer před pětidenním natáčením upadl do bezvědomí. No co, život je plný překvapení, jde se dál.

Po půl hodině už se celá ekipa sbírala k odchodu, když zazvonil telefon. Asistent produkce ho zvedl a tiše poslouchal. Po skončení hovoru všichni vycítili, že se něco děje. „Volala paní z recepce hotelu President, že u ní stojí nějaký starší pán a ptá se jí, kde je a co tam dělá, že prý všechno zapomněl. Jediné, čeho se spolu dobrali, je booklet, který našla v jeho tašce, a tak zavolala na číslo, které v něm bylo napsáno jako kontakt.“ V produkci se opět rozhostilo sakrální ticho, ten večer již potřetí. Po krátké domluvě za Peterem vyrazil Johan, hlavní producent a produkční. Našel ho v hotelovém lobby, seděl u kávy a vypadal spokojeně. „Už jsem v pořádku!“ vítal příchozí noblesní angličtinou. Následně vykládal, kterak přijel do hotelu, řidič mu pomohl se ubytovat a nechal ho v recepci s kartičkou od pokoje v ruce. Peter najednou vůbec nic nevěděl. Sebral se tedy, vyšel před hotel, došel na most přes řeku a díval se kolem, zda něco nepozná. Povědomý mu byl pohled proti proudu a vtom si vzpomněl, že tady točil nějaký film. Vrátil se tedy do hotelu... A dál už to známe.

Johan začínal k Peterovi získávat jistý druh sympatie. Tolik příhod za jeden večer, to bylo až vzrušující. Seděli spolu ještě asi půl hodiny, Peter mu vykládal, že už ví, že je v Praze a že tady natočil několik snímků, například film Beethoven... Johan zbystřil. To je poměrně známý film. Koho si to vlastně vybral pro natočení své kampaně?! Oba muži se rozloučili, brzy ráno nastupovali na plac.

Samotné natáčení probíhalo velmi dobře, Johan a Peter se vždy bleskově domluvili na postavení kamery, na úhlu, kterým se budou na scénu dívat, i na velikosti záběru. Peter pak scénu nasvítil, připravil, následně se na to spolu podívali a šlo se točit. Občas Johan Petera požádal, zda by záběr neupravil, což Peter úplně v klidu udělal. Vždy režisérovi naprosto vyhověl, nikdy ani slovem neoponoval. Bylo to vzhledem k jejich věkovému rozdílu zvláštní, ale zřejmě to byl Peterův nekonfliktní pracovní styl.

Během pauz si spolu povídali o všem možném, jak dlouho oba natáčejí, co mají nejraději za filmy atp. Až čtvrtý den se to stalo. Peter zmínil, že po natáčení spolu ještě udělají grading, ale pak že hned musí odletět do Los Angeles. Johan se nad tím podivoval, a tak mu Peter vysvětlil: „Musím na předávání Oscarů!“

Takže, abych to zkrátil. Peter byl světový kameraman, který měl již v té době za sebou takové filmy jako Mars útočí, The Rocky Horror Picture Show, Muž se železnou maskou, všechny filmy Davida Cronenberga včetně Crash a později Východní přísliby a Dějiny násilí… A již v roce 1980 natočil jeden z dílů Star Wars – Impérium vrací úder.

Johanovi spadla čelist. Vybavil si všechny situace, kdy se mu nelíbilo, jak Peter „postavil záběr“, jak o něm pochyboval, jak zůstal opařený, když ho poprvé spatřil, jak přemýšleli, zda ho po pádu na ledu nevymění…

Někdy věci nejsou takové, jak se zdají. Někdy jste překvapeni na místě, kde byste to nikdy nečekali. Je dobré mít oči otevřené, nic a nikoho nepodceňovat a přistupovat k okolí s úctou a respektem. Vyplatí se to vždy.

Johan Petera už nikdy neviděl. Ale vzpomíná na něj často. m

Ilustrace: Dan Kurz