Juliette Binoche: pozorování nebe

etos má premiéru film Paradise Highway, kde hrajete po boku především neherců. Jaké to bylo? Nebáli se s vámi hrát?

To spíš já jsem se bála hrát s nimi. Protože oni byli před kamerou nesmírně přirození a já si nebyla jistá, jestli vedle nich moje herectví nebude působit nepřirozeně, moc… hraně. Takže jsem byla trochu nejistá, navíc jsem se tou dobou necítila dobře, byla jsem vyčerpaná, protože mi zemřel otec, připadala jsem si tehdy jako v tunelu. A s něčím takovým je těžké se vypořádat. Točíte od rána do noci, nemáte čas na své myšlenky, na to nějak se probrat svými pocity, odsunete to a ono to ve výsledku psychice nedělá moc dobře. Ale i díky všem těm lidem kolem mě, kteří byli nesmírně laskaví, vstřícní, ohleduplní a zábavní, jsem to nějak přečkala a překonala.

Co vás zaujalo na tomhle filmu, že jste se rozhodla v něm hrát? Ve filmu o špatně placených dělnících… 

Zasáhl mě fakt, jaký tihle lidé mají sociální status. Skutečnost, že lidé, kteří dnes manuálně pracují, jsou pro společnost snad až neviditelní. Všude se adorují úspěšní lidé, píše se o těch, kteří něco dokázali, posunuli hranice, ale o těch docela obyčejných lidech se nepíše. Přitom co by všichni ti úspěšní bez nich byli? Dnes a denně využíváme to, co dělají ti obyčejní, a pak kolem nich chodíme, nevšímáme si jich, neoceníme jejich práci! Jen si to vemte… třeba když jdete hotelovou chodbou a míjíte pokojskou, pozdravíte ji? Poděkujete jí za to, že uklidila? Necháte poděkovat kuchaři, že dobře uvařil? Usmějete se na silničáře? Většina ne! Tak proto jsem roli v tom filmu vzala. Protože mi přijde, že jakkoliv se může zdát, že naše společnost je spravedlivá, tak vůči těm sociálně níž je velmi nespravedlivá! Nezáleží přece na tom, kolik vyděláváte! Lidský přístup si zaslouží každý.

Je to snad poprvé, co ve filmu neprožíváte nějaký milostný vztah…

Máte pravdu. Snad ve všech filmech moje postava řešila lásku, a tady ne… I když mezi mnou a postavou Cedrica je určitá přitažlivost. A jak ho hrál neherec, tak se mi svěřil, že byl přesvědčený, že mezi námi něco je. Když skončilo natáčení, přišel za mnou a povídá: „Zdá se mi to, nebo ke mně skutečně něco cítíš?“ Bylo to tím, jak ty role byly napsané, jak spolu mluvily, jak vůči sobě byly otevřené, a když se člověk do hraní ponoří, když se položí do své postavy, tak najednou můžete mít pocit, že to, co prožívají postavy, se týká i vás. Ona ta hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká a my herci, jakkoliv ji překračujeme dnes a denně, s tím taky často bojujeme. Taháme si pracovní pocity do soukromí a někdy je těžké se v tom vyznat… Takže jsem ráda, že jak stárnu, tak už nedostávám role, ve kterých se do někoho zamilovávám, protože ono je to hrozně náročné (smích).

Když mluvíte o práci s emocemi… jak je pro vás obtížné dívat se na filmy, které jste natočila třeba před dvaceti lety? 

Vlastně docela těžké, protože na mě padá nostalgie. Vybaví se mi počasí, jaké při natáčení té které scény panovalo, a taky to, co jsem prožívala, protože jsem občas měla s některými herci nebo režiséry milostné románky (smích). Nepamatuju si repliky, nepamatuju si, jak ten film byl přijatý, ale vlastně se mi vybaví především lidi. A smutné právě je, že řada z nich už nežije. Což mi vlastně na stárnutí přijde nejhorší. Že lidé, kteří vás obklopují, odchází a vy tu zůstáváte stále víc a víc sami.

Takže filmy ve vás otevírají taková zasutá alba vzpomínek?

Vlastně ano. Jsou takovým mým osobním trezorem toho, co bylo. Ale nechodím do něj příliš často.

Proč se vlastně herci tak neradi dívají na své filmy?

Částečně je to myslím proto, že si zoufají, že dnes by tu roli zahráli úplně jinak. Pak možná proto, že nechtějí vidět, jak byli kdysi mladí a krásní, protože mají deprese z toho, že dnes jsou sice možná krásní, ale staří (smích). Ale vyvedu vás z omylu, protože znám spoustu kolegů, kteří se naopak na své filmy dívají velmi rádi a s potěšením sledují, jak jim to tam sluší a jak dokonale to zahráli (smích).

Pamatujete si všechny filmy, které jste natočila?

Pamatuji si na to, jak Sean Penn přebíral nějakou cenu za celoživotní tvorbu a při té příležitosti pustili sestřih filmů, ve kterých hrál. A on se na to díval, naklonil se ke mně a povídá: „Já si na dobrou půlku věcí vůbec nepamatuju!“ S herectvím je to ale stejné jako s čímkoliv v životě. Některé momenty ve vás zůstanou a některé vypustíte. Ne proto, že by ve vás zanechaly nějakou pachuť, že by byly špatné, ale prostě zmizí, dokud vám je někdo nepřipomene. Většinou ve vás zůstanou role, kterým jste musela něco obětovat. Které vás stály nějakou psychickou přípravu. Nebo jste kvůli nim musela trávit hodiny v maskérně.

To jste asi při natáčení Paradise Highway nemusela…

To ne, tam se po mně chtělo, abych byla nenalíčená, prostě taková, jaká jsem, když se ráno probudím. A bylo to nesmírně osvobozující, vám řeknu. Pravda, v mém věku už je s ohledem na okolí dobré nějaký ten make-up použít, abych neděsila lidi, ale…

Ale vy i nenalíčená působíte… krásně.

Děkuji.

Jednou jste řekla, že si svou prací plníte sny. Natočila jste tolik filmů a získala za ně tolik cen a slávy, že člověka napadá, jestli ještě nějaké sny zbyly…

Mým snem je milovat práci, kterou dělám, hrát ve filmech, které otevírají nějaká zajímavá témata, dotýkají se problémů, které zažívá každý z nás, a třeba na ně dokáže dát nějakou odpověď, a mám to štěstí, že mi režiséři role v takových filmech nabízejí, takže si vlastně stále ten svůj sen plním. A stejně tak je snem pracovat s lidmi, jako je třeba Morgan Freeman, se kterým jsem teď hrála, a to je prostě radost. Přála jsem si třeba pracovat s Philipem Seymourem Hoffmanem, což byl úžasný herec, ale to se mi bohužel nepovedlo, umřel moc mladý.

Jak jste strávila poslední dva roky?

No, první rok pandemie jsem se vrátila zpátky k plotně (smích). Měla jsem děti doma, takže jsem se snažila být hlavně co nejlepší matkou. A pak jsem taky s kamarádem překládala z maďarštiny do francouzštiny, kvůli čemuž jsem neměla moc času na malování, které mě hodně baví. A ten druhý rok jsem točila dva filmy a seriál. 

Takže nuda nehrozila…

Nuda hrozí vždycky, ale já se jí snažím účinně bránit, protože si myslím, že na světě nejsme proto, abychom lelkovali, ale abychom ho naplnili. Ale třeba je to mylný názor, nevím. Znám lidi, co by se mnou nesouhlasili a na důkaz toho by šli na celé odpoledne koukat z lehátka na nebe. Což je vlastně docela hezký způsob, jak trávit čas, a já to asi půjdu teď hned zkusit. m

Foto: Profimedia a archiv redakce