Kolo jako příležitost
cestování
c e s t o v á n í
kolo jako příležitost *
Mohla by to být nuda, ale není. Lidi mění své životy a jejich příběhy jsou pořád inspirující a zápal pořád nakažlivý. Třeba tenhle. O chlapovi, co má kořeny na jihu Evropy, ale bydlí na kopci u Prahy – většinu středního věku proseděl u monitoru počítače, protože se vlastně až doteď živí psaním, anebo za volantem. A když pohyb po svých, tak maximálně sem tam nějaký výlet pěšky. Čas ale nese změnu, a tak po padesátce zjistil, k čemu je funkční oblečení, a svůj život proměnil v soukromou Tour de France.
text: Olga Procházková
S
edím u masivního stolu, výhled mám oknem do slunce a malé zahrady. O nohy se mi vlídně otírají kočky. Bylo by to banální ráno, ale nejsem doma. Sedím v domě s chlapíkem, kterému budeme říkat Michal, protože to vlastně stačí.
Ještě před třemi lety bych tu potkala jiného muže. Jeho BMI by se chýlilo k nadváze, v pracovně by měl dva počítače, knihy a haldu papírů. Teď tu sedí štíhlý chlap, který má čtyři jízdní kola. No dobře, ty počítače tu pořád jsou taky. Ale my si povídáme. O ježdění na kole. Tedy já poslouchám, on vypráví. Umí to, je to psavec. Jeho cyklo příběh začal útěkem. Před rostoucím břichem, home office, nudou, covidem a krizí středního věku.
Příští stanice metrák
„Původně jsem cyklistikou nepolíbený. Na dlouhou dobu naposledy jsem intenzivně jezdil jako puberťák snad v šestnácti. A ve chvíli, kdy jsem dostal řidičák, pro mě kolo přestalo existovat úplně. Protože co tehdy, na přelomu 80. a 90. let, bylo víc než auto? Miloval jsem jízdu autem. Lidem, co jezdili na kole, jsem se smál.
Uplynulo hrozně moc let a můj dospělý život se sportu vůbec netýkal. Až přišlo jaro 2019, kdy jsem dokončoval svou zatím poslední knížku. Moc jsem ji chtěl napsat, ale měl jsem taky tu hlavní práci, kterou jsem nemohl šidit, takže jsem se knize věnoval od devíti večer do tří ráno – a vstával v sedm. Žil jsem tak skoro půl roku. Když jsem knihu dokončil, nebyl jsem zrovna ve formě, respektive moje tělo bylo v rozkladu a při pohledu na váhu jsem zjistil, že příští stanice je metrák. To trojciferné číslo mi připadá fakt hrůzné. Až tehdy jsem si vzpomněl na svoje kolo, Favorita, kterého jsem koupil snad ze sentimentu, když v Rokycanech v roce 2004 končila jeho výroba. Byl to jiný „favouš“, než po jakém jsem toužil jako kluk. Páčky přehazovačky už neměl na rámu, ale na řídítkách a tehdy jsem si říkal, že lepší kolo už vymyslet snad ani nejde. Takže jsem vytáhl fávo a vyjel si dolů k Vltavě a dál na Výstaviště. Tam jsem se dostal do slepé uličky, která končila plotem. Tak co? Byl jsem hrdina. Hodil jsem kolo přes plot a sám ho přelézal, jenže se mi smekla noha a já jsem si obě ruce v reflexním nutkání se něčeho chytit nabodl na hroty, co čněly z plotu. Bylo z toho osm štychů na pravé a čtyři na levé ruce. Začal jsem tedy neslavně, půlroční pauzou, psát naštěstí jakžtakž šlo. V únoru 2020 jsem začal myslet na návrat za řídítka, koupil jsem nové kolo a začal na něm jezdit do práce. Ten pocit, když jsem tam ráno dorazil, byl fantastickej. A zhruba čtrnáct dní nato se v Česku objevil první případ covidu.“
Hnusné pražské kopce
Michal mi servíruje čaj, odhání kočky a povídáme si o tom, jak jsme se při první karanténě všichni hrozně báli. „I já jsem se bál a vlastně to bylo dobře, nikdo nevěděl, co se děje a jak je to nebezpečné. A třebaže nás všichni vyzývali k opaku, najednou jsem chtěl být kdekoli jinde než doma. Můžete mít sebelepší vztah, ale permanentní pobyt partnera na home office, to žádný sladký domov není. Všechny ty telefonáty, které se vás netýkají, ale před kterými neutečete… Tak jsem začal jezdil na kole. Víc a víc. Dlouhou dobu jsem objevoval Prahu a její okolí. Její fantastická zákoutí, zeleň, místa, o nichž jsem neměl tušení anebo na kterých jsem byl naposled jako kluk. Zjistíte, že to úplně jinak než kdysi vypadá v Hlubětíně u Rokytky, objevíte vyhlídku na Pavím vrchu, konečně se dostanete ke Kotěrově vodárenské věži na Pankráci, kterou jste tolikrát viděla z auta z dálnice, ale zblízka nikdy. Nebo k čističce v Bubnech. V Šárce jsem byl taky naposled ještě jako malej s našima, když jsme se jeli koupat na Džbán, a teď jsem si ji projel od Vltavy k Ruzyni. Nejdřív to byly jízdy nazdařbůh, ale později jsem si umanul, že tomu dám systém.
Vždycky jsem si myslel, že Praha není město pro cyklisty, není placatá jako Berlín nebo Amsterodam, naopak je samý kopec – ale ono jde z nevýhody udělat i výhodu: rozhodl jsem se, že vyjedu všechny pražské kopce, abych se koukl dolů, a vyhlídky budu postovat na svém instagramu. Postupně jsem se dostával jakžtakž do formy. Nakonec jsem ztekl i ty opravdu hnusné kopce: Petřín, Babu nebo Chuchli s kostelem Jana Nepomuckého. Tohle už je někde na hraně sváteční cyklistiky. Začal jsem i jinak jíst. Když totiž za sebou máte túru, nechcete ji zabít gulášem se šesti, dáte si radši salát s rajčaty a rukolou, nahoru trochu fety a ono to stačí.“
Od covidu začal Michal jezdit na kole pokud možno každý den. Jen když prší, sněží nebo hodně fouká, nechá ho doma, silný vítr totiž dost otravuje a on si chce z jízdy zachovat to hlavní – radost.
Dovolená a existence funkčního prádla
„Jízda na kole se stala součástí mého, a jestli můžu mluvit i za mou paní, našeho života. Totálně ho změnila. To by mě před třemi lety ani ve snu nenapadlo. Shodil jsem patnáct kilo a začal řešit věci, co jsem do té doby neznal. Třeba existenci funkčního prádla. Možná vždycky potřebuju nějaký impuls zvenčí: s protikuřáckým zákonem jsem zahodil cigarety a začal zase dýchat, teď mě na kolo vyhnal covid. Nebyla potřeba rouška, vyhnul jsem se kontaktu s ostatními… Nesnáším frázi ,covid jako příležitost‘, ale stalo se. Asi na tom měla podíl i krize středního věku a další životní okolnosti, ale propadl jsem se do úplně jiného rytmu. Mimo jiné je velká zábava, že svoje kolo může člověk pořád ladit, vylepšovat, dotahovat, mazlit a tunit. Koupíte si nové a hned z něj pět věcí vyhodíte a pořídíte si ty, co vám sedí líp, protože bez nich už to nejde. S nejlepším kamarádem můžu donekonečna řešit převody, rámy i ráfky. Nemám kolo karbonové, i když i to už jsem si vyzkoušel a byla to nádhera, ale já ta svoje hliníková mám rád příliš na to, abych je prodal někomu cizímu.
Postupem času jsem si začal jinak plánovat volný čas. Místa, kam jsme s ženou chtěli vyrazit na dovolenou nebo víkend, musela mít najednou jiné parametry. Nejdřív jsme chtěli tam, kde se dá jezdit na kole mimo jiné. Jenže za pár měsíců jsme rovnou hledali dovolenou pro cyklisty. Kolo nebylo doplňkem, ale stalo se hlavní náplní. Moje manželka se ke mně totiž docela brzy přidala. Možná trochu i proto, aby mě měla pod dohledem (směje se). A navíc svou kondici začala řešit o několik let dřív než já. Kvituju, že jsme díky cyklistice našli spoustu nových témat, o kterých si můžeme povídat, sdílet je, plánovat, pod stromeček si nadělujeme cyklo dárky. Tohle všechno je po víc než dvaceti letech manželství prostě fajn změna.“
Michal se na chvíli ztratí a pak přinese štos cyklo průvodců se spirálovou vazbou. Většinu v němčině, kterou plynně ovládá. Jsou to fantasticky zpracované cyklo trasy v celé Evropě. Listuji a v tu chvíli mám i já pocit, že jsem se propadla do světa, o jehož existenci jsem neměla tušení.
Po železniční trati nebo z hor k moři
„Na cyklistice miluju její možnosti. Jsem tak rychlý, abych dokázal denně urazit desítky kilometrů, což bych pěšky nikdy nedal. Zároveň jsem tak pomalý, že můžu vstřebat spoustu detailů v okolí. Zastavit lze kdykoli a kdekoli, nemám problém s parkováním, dostanu se na silnici i na pěší zónu. Obrovská svoboda.
Časem pro nás byla Praha a její okolí málo, takže jsme začali systematicky ukrajovat díly Labské cyklostezky. Jezdíme na etapy, po víkendech, když je hezké počasí. Máme odjetý už skoro celý úsek v Česku, konkrétně z Kuksu až do Děčína, a taky spoustu etap v Německu. Vždycky musíme vyřešit, jak se na místo startu anebo z cíle dopravit – jestli autem, pěšky, kombinací obojího, anebo to celé odšlapat. Auto je omezující v tom, že se k němu člověk musí nějak vrátit, vlak zase nemá zastávky všude, kde bychom potřebovali. Ale vždycky to nějak vyřešíme. Na letní dovolenou pojedeme znovu na sever Itálie. Skvěle už se tu osvědčil Terst jako výchozí bod pro cyklostezku vedoucí po bývalé trati do chorvatské Poreče, italsky Parenza; odtud jméno trati Parenzana. Cyklostezka vede skrz tunely a přes viadukty, kulisy bývalé železnice spoluvytvářejí unikátní zážitek, stejně jako trasa těsně na pobřeží Jadranu. Letos bychom si rádi odjeli podobný úsek pod Alpami – stezku Alpen Adria –, ne úplně ze Salcburku, ale určitě až na italské Grado.“
S dalším výborným čajem následuje série doporučení na další a další trasy po Evropě, pak se dozvídám o tom, jak Michal i svému dospělému synovi jako zázrakem sehnal levně skvělé kolo, nákaza se možná rozšíří dál do rodiny. Nikdy jsem nejezdila na kole, jsem reálně i mentalitou spíš běžec, ale tohle vyprávění mě nutí přemýšlet, jestli by se nevyplatilo do dvou kol přeci jen investovat. Na konec návštěvy mě můj hostitel vezme na prohlídku svých bicyklů, tedy jedno s námi absolvovalo rozhovor v jídelně, zbytek smečky spočívá v úhledné řadě v pracovně. Na první pohled jsou to vymydlené a esteticky dokonalé stroje. Každý má svůj příběh – a i ty se hezky poslouchají...
Loučíme se. A Michal si ještě vzpomene na kamaráda, co mu kdysi básnil o cyklistice. „A já se slyším jako dnes, jak mu na to pohrdavě říkám, a slyšel’s někdy, ty vole, o autoturistice?! Přitom to byl prorok.“ m
Foto: redakce
MichalovY 3 tipy
Kadaň–Cheb, Cyklostezka kolem Ohře – asi 100 km
Velice romantická řeka, která by neměla odradit kopci Krušných hor, které ji obklopují, protože výškový profil je velice přátelský. Start v Kadani vede kousek po unikátní zavěšené lávce Víta Brandy. V regionu velmi dobře fungují vlaková spojení, kdyby bylo na trase přes Klášterec nad Ohří, Perštejn (s výbornou kuchyní u tamního penzionu hned u nádraží), Kyselku, Karlovy Vary, Svatošské skály, Loket a Kynšperk potřeba si trochu ulevit, po kolejích to jde. A určitě stojí za to dát výletu třeba víkend.
Děčín–Torgau, cca 170 km, součást Labské vodní cesty (Elberadweg)
Labská cyklostezka je jednou z bicyklových páteřních tras v Evropě. Je skvěle udržovaná a jde o náhrdelník, na který jsou navlečené skutečné perly: Děčínský zámek a Sněžník (tam vás odveze cyklobus), monumentální pevnost Königstein na stejnojmenné stolové hoře, Drážďany alias Florencie na Labi, viniční Radebeul, historická Míšeň se svou porcelánkou a Torgau s úchvatným zámkem. Platí tu totéž, co u Ohře – části cesty lze absolvovat bez problému po kolejích, pokud není čas. Je to mimochodem skvělá trasa i pro milovníky větrných mlýnů, kterých se v Německu zachovalo nepoměrně víc než u nás.
Z Terstu po Parenzaně, asi 120 km
Na chorvatskou část cyklotrasy, která vede po bývalé železniční trati do Poreče (Parenzo), se Michal chystá až letos, zatím absolvoval úsek mezi Terstem a slovinskou Sečovljí. Terst sice určitě stojí za opakovanou návštěvu, protože rakousko-uherský duch, který v něm vládne, je nám velmi blízý, ale pro tranzit na kole se nehodí. Lepší je ulevit si plavbou do sousední Muggie, odkud se dá do Slovinska pokračovat příjemnou pobřežní cestou podél Terstského zálivu až do pohraničního Lazaretta, pak přejet vinice v Bartolomějském údolí a znovu sestoupit a dát se podél moře přes Koper, Izolu a Piran. Všechny přístavy stojí za zastávku, obzvlášť Piran se svým benátským rázem. Na něj namáčknuté letovisko Portorož najednou zmizí a člověk míjí prazvláštní krajinu Sečovejlských solisek. Cyklostezky ve Slovinsku jsou dokonalé, ale pozor – mohou po nich jezdit i skútry, což našince občas překvapí.