Pane, pojďte si hrát

ýjimečné postavení mezi lidmi věnujícími se hrám a hraní má americký lékař a psychiatr Eric Berne. Zemřel sice už v roce 1970, ale jeho kniha Jak si lidé hrají vzbudila mimořádnou pozornost u odborné veřejnosti a doma ji mají miliony obyčejných smrtelníků. Prostě byla přelomová. Eric Berne nezkoumal hru, jak si ji většina lidí představuje, třeba fotbal nebo Člověče nezlob se. Věnoval se komunikačním hrám, které hrají dospělí mezi sebou, většinou úplně nevědomě. Jejich cílem je i v tomto případě nějaký (podvědomý) zisk. Někdy evidentní, jindy až kontraproduktivní. Do „hry“ totiž můžeme zařadit i lehkovážný přístup k vážné nemoci nebo sebevraždu. Naštěstí většinou využíváme bezpečnější strategie, které nás dovedou k vytouženému cíli. Tím je například získání pozornosti, pocit uznání, odpuštění, pocit nadřazenosti, zadostiučinění, symbolické pohlazení a podobně. 

Eric Berne je zakladatelem takzvané transakční analýzy – transakce je v jeho knize popsána jako „jednotka společenského styku“. Hra je tedy to, co probíhá při trans-akci mezi námi ostatními lidmi. Berne popsal desítky různých her, které hrajeme ve dvojicích, v manželství či skupinách, a podrobně je analyzoval. Podle něj hry přecházejí z rodičů na děti a jejich historie se může být v jedné rodině dědit až dvě staletí. V životě si pak za své partnery a přátele často vybíráme ty lidi, kteří hrají stejné hry jako my. 

Která vaše část hraje?

Pojďme ještě na trochu teorie, protože je to zajímavé! Podle Berneho má naše ego tři stavy, mezi nimiž běžně přepínáme – a to je pro hraní her hrozně důležité. Hrajeme totiž podle „stavu ega“; buď jako Dospělý, Rodič, nebo Dítě. 

• Naše dospělé já, náš Dospělý je racionální, objektivní, věcný, má nadhled, pracuje s fakty a pomáhá nám řešit běžné životní situace. Jeho projev je nejrozumnější a nejobjektivnější a nejméně emotivní ze všech tří stavů ega. Je prostředníkem mezi Rodičem a Dítětem.

• Stav Rodič nám především umožňuje vychovat vlastní děti. Rodič ví, co se má dělat, jak se co dělá, co se sluší a podobně. V mnoha situacích je Rodič zásobárnou automatismů, které jsme si ze své první rodiny přinesli: víme, že tak se to či ono dělá, a nemusíme to řešit. Našemu Dospělému Rodič umožňuje zabývat se důležitějšími věcmi. Rodič je vždycky ten „chytřejší“, ten, který „to ví líp“, je „zkušenější“, Rodič přikazuje, rozhoduje, mentoruje, prudí. Když hrajete hru na úrovni Rodič–Rodič, jejich názvy zní zhruba takto: „Kam ten svět spěje“, „Všichni muži jsou stejní“, „My bychom to dělali určitě lépe“.

• Stav Dítě vnáší do našeho života hravost, barevnost, nadšení, spontaneitu, kreativitu a radost. Dítě je naší nejvzácnější složkou. Když se ale do Dítěte projektujeme v nevhodných momentech, vypadá to, že čekáme na příkazy, na rady, dopředu se podřizujeme nebo naopak rebelujeme, vzpouzíme se, trucujeme, jsme iracionální.  

Všechny tři stavy ega jsou pro náš život důležité a potřebné. Musejí se ale projevovat v tu pravou chvíli. Jejich projev v nesprávný okamžik je základem spousty her. Zde příklad z knihy pro představu, jak se projevuje Dítě, Rodič a Dospělý.

Akce: „Měli bychom si, myslím, promluvit o tom, proč poslední dobrou tolik piješ.“ Nebo: „Nevidělas někde moje manžetové knoflíčky?“ 

Reakce-odpověď na úrovni Dospělý–Dospělý: „Neško-dilo by. Sám bych to rád věděl!“ Nebo: „Na stole.“

Reakce-odpověď na úrovni Dítě nebo Rodič: „Pořád ti něco na mně není recht, jsi zrovna jako můj táta.“ Nebo: „Já? Copak ti je nosím?“ To by v tom byl čert, aby taková odpověď nevyvolala nějakou emocionálně laděnou reakci. A v tu chvíli je tu hra jako vyšitá.

Jaké hry také hrajeme 

Názvy her Erika Berneho jsou docela zábavné. První hra, která amerického psychiatra vedla k teorii her, se jmenuje „Ano, ale...“. Občas ji hrajeme všichni. Příklad: Paní A má problém: její manžel chce všechno doma opravit sám, ale vždycky to zvrtá. Stěžuje si paní B. Paní B navrhuje: aby manžela poslala do kurzu pro kutily. To by šlo, míní paní A, ale on nemá čas. – A koupit mu pořádné nářadí? Ano, ale on to ani s dobrým nářadím neumí. – Zavolat opraváře? Ano, ale to by stálo moc peněz. A tak dále. Analýza této hry je hodně složitá, ostatně jako celá problematika, ovšem zmínit tezi můžeme a ta zní: Zkus, jestli se ti podaří navrhnout takové řešení, na kterém bych nenašel chybu. Cíl: Získání sebejistoty. Role: Bezmocný tvor vs. Poradci. Osciluje se tu hlavně mezi Rodičem a Dítětem.

Pro nás z toho nejspíš plyne, že až se uslyšíme říkat potřetí v rozhovoru s člověkem, který nám chce pomoci, „ano, ale“, měli bychom vystoupit z role Dítěte a začít uvažovat dospěle. 

Další hry pojmenované Erikem Bernem se jmenují například „Vidíš, jak se obětuju“, „Kdyby nebylo tebe“ nebo „Alkoholik“. Nacházíte se v nich už podle názvů? Zajímavá a velmi současná je hra „Dlužník“, jejímž hrdinou je obvykle muž, který si na mnoho let uváže na krk hypotéku a v okamžiku, kdy se k tomu rozhodne a podepíše smlouvy, stává se hrdinou. Erik Berne popisoval hry, které generovala jeho psychiatrická praxe, čili vlastně patologicky vedené hry. My se můžeme bavit tím, že se v některých momentech najdeme, a můžeme si definovat svoje hry, které hrajeme.  

A jaké scénáře hrajeme?

Podle Berneho existují i úplně neškodné hry, z nichž zisk mají všichni zúčastnění, a někdy dokonce vedou k osobnostnímu růstu. Ovšem hry nejsou to, co vede k uspokojivému životu, jsou spíše jakousi předsíní k něčemu důležitějšímu. To důležité definuje Berne jako důvěrné vztahy. Intimita v důvěrném vztahu se projevuje absencí her, autentičností, projevem vlastní individuality, pravdivosti a opravdovým prožíváním. Důvěrné vztahy sytí náš hlad po podnětech i uznání a dělají nás šťastnými.  

Následovníci navázali v transakční analýze na Erica Berneho trochu hlubšími hrami a nazvali je životní scénáře. Životní scénář je hra, kterou hrajeme neustále se všemi a celý život. Náš životní scénář nám může pěkně zavařit. Mezi nejčastěji zmiňované scénáře patří tyto: 

• Buď silný! Jak se projevuje: Nežádám o pomoc. Nikdo nesmí vidět moje slabiny. Všechno zvládám sám. Nedávám najevo svoje pocity. 

• Buď perfektní! Jak se projevuje: Nejsem dost dobrý. Ani moje úspěchy nestojí za nic moc. Skoro nikdy přitom nedělám chyby. Necítím v životě radost. 

• Potěš mě! Beru na sebe zodpovědnost za druhé a jejich pocity. Vždy pomáhám druhým a vždy je chápu. Neumím říkat ne. Mám pocit, že se obětuji a všichni na mě kašlou.

• Hodně se snaž! Jak se projevuje: Hrozně se snažím, ale nakonec to nikdy nedopadne. Jiným to jde tak snadno a já za tu dřinu nemám skoro nic.

• Pospěš si! Jak se projevuje: Nestíhám, mám plný diář. Jsem stále v jednom kole. Utíkám k aktivitám. Neustále mě lákají noví lidé a nové vztahy. Zastavit se rovná se smrt. 

A co s tím vším? Kromě toho, že je to všechno ohromně zajímavé, můžeme díky odhalení her a scénářů, jimž podléháme, změnit svůj život a svoje scénáře i hry přepsat. m

Zdroj: Jak si lidé hrají, Erik Berne, Portál, 2011, foto: Adobe Stock