Peter Bebjak: Někdy musíte udělat dusno

usím se zeptat – jaké to je pozorovat tu devadesátkovou mánii, kterou váš seriál Devadesátky spustil?

Když se v Česku vysílal, byl jsem zrovna na Slovensku, takže jsem neměl tu přímou reakci, jak na něj diváci reagovali, jak ho vnímali, ale dostával jsem čísla sledovanosti a ta byla krásná. Nicméně před takovou tou hlavní devadesátkovou mánií jsem byl tím pádem uchráněn. 

Vynikajícím způsobem se vám podařilo ztvárnit atmosféru té doby. Stačilo se vrátit v paměti do té doby, nebo jste nakoukával nějaké dobové záběry?

Byla to doba, kterou jsem prožil, kdy jsem studoval na vysoké škole, a vlastně všichni spolupracovníci zažili devadesátky na vlastní kůži, takže o to to bylo snazší. Stačilo zavzpomínat a některé ty vzpomínky prostě zhmotnit.

Jaké jsou vaše vzpomínky na tu dobu?

Moje mládí, coming out, vejška… byly to velmi turbulentní roky, kdy se doslova měnila historie. Vlastně mě při zpětném pohledu na tu dobu překvapilo, jak jiná ta doba byla, oproti tomu, jaké poměry vládnou dnes. Slovensko v té době ovládala mafie, rozdělila se republika a spoustu lidí naštvalo, že se to rozhodlo bez toho, aniž by se jich někdo zeptal. Nikdo neudělal referendum a síla těch, co volali po samostatnosti, byla veliká. Nadchnuli Slováky představou malého Švýcarska ve středu Evropy, ale místo toho se z nás stal malý Balkán, kdy se, metaforicky řečeno, kradlo a zabíjelo s požehnáním státu. Hodně Slováků mělo vazby na Česko, ať už pracovní, nebo osobní, a nemálo z nich využilo příležitost vycestovat sem a zůstat tu.

Tak jako u všeho, co má v našich končinách úspěch, se na seriál snáší ze strany některých osob kritika, že seriál neukazuje věci, jak skutečně byly, některé osoby že očerňuje. Sice to nejde za vámi, ale za scénářem, nicméně určitě to člověku musí trochu kazit pocit z dobře odvedené práce. Nebo ne?

Je to seriál. Je to dramatizace reálné dějinné události, ale zobrazená, především v rámci vztahů mezi policisty, fiktivními postavami. Žádná z nich není jeden konkrétní člověk, ale typ. Dramatická postava. Proto mi přijde, že je zbytečné, aby se někdo cítil ukřivděný.

A když se něco takového stane, dokážete to přejít s tím, že to je problém daného člověka, nebo vás to vnitřně mrzí?

Vlastně nevím. Je těžké řešit, jestli to tak opravdu bylo, nebo ne. Co když je pravda jiná, než jak ji popisuje druhá strana? 

To, jak jste s kameramanem pojali snímání seriálu, jak jste díky tomu přenesli tu hektičnost té doby na diváky, je fascinující. Jak se vlastně rodí vizuální styl vašich filmů a seriálů?

Pomohli jsme si tím, jak se točily seriály v devadesátých letech, a zvolili jsme takovou formu, která se k celému tomu příběhu, opírajícímu se o reálné události, hodila. A tomu jsme pak všechno podřídili. No a v neposlední řadě nám pomohlo, že jsme na natáčení měli odpovídající čas.

V dnešní době se točí hodně rychle, jeden díl seriálu většinou musí být natočený za 6 dní. Vy jste na to tuším měli kolem deseti. Co pak těch pár dní navíc udělá?

Strašně moc. Můžete natočit víc záběrů, které pak dají seriálu dynamičtější tempo. A taky – když máte víc času, máte prostor vymýšlet si, zkoušet, měnit, upravovat, prostě máte větší prostor pro kreativitu a to je vždycky fajn.

A pamatujete si, jak třeba vznikl ten nápad, že každý díl Devadesátek začíná makrozáběrem na něco, o co pak v tom díle půjde?

Prvotní impuls byl asi ve scénáři, ale popravdě nevím, kdo přesně s tím přišel. Mohl to být Michal Reitler, Tomáš Feřtek, Josef Mareš, Matěj Podzimek nebo já… ale vlastně na tom vůbec nesejde, podstatné je, že to funguje a utváří to náladu seriálu jako celku.

Patříte mezi nejpracovitější režiséry u nás i na Slovensku a obdivuhodně se vám daří udržet si kvalitu vašich snímků. Co je pro vás základ, abyste si řekl: Jo, to natočím!?

Musí mě to oslovit a musím cítit touhu ten příběh točit. Ať už kvůli tématu, příběhu, žánru, nebo lidem, kteří na tom budou dělat.

Přesto – říká se, že každý režisér má své téma, a pohled na filmy Miloše Formana, Kadára s Klosem, ale i zahraničních režisérů to dokazují. Jaké je vaše téma?

Například kde se v lidech bere zlo. Nebo co dokáže s vaším životem udělat náhoda, jak ho dokáže ovlivnit. To mě baví. Dramatická situace je vždycky ideálním prvkem pro rozehrání příběhu, a co si budeme říkat, temné příběhy jsou součástí našich životů.

Nesedá na vás někdy úzkost z toho, čeho všeho jsou lidé schopni? Protože třeba natáčení vašeho válečného filmu Zpráva, to rozhodně muselo být psychicky náročné…

Nejnáročnější bylo to uvědomění, že se něco takového skutečně stalo, a o to víc pak chcete, aby se to už nikdy neopakovalo. O to větší mám strach, když sleduji, jak se lidstvo nebezpečně blíží tomu, aby si zopakovalo tu nejhorší kapitolu. Jenom „obsazení“ bude jiné.

Začínal jste jako herec. Když jste se rozhodl přejít k režii, zrazovali vás od toho? Neslyšel jste věty typu „proč chceš režírovat, když ti hraní jde?“ nebo „proč budeš riskovat?“?

Když jsem končil s hraním, byla úplně jiná doba. Psal se konec devadesátých let a na Slovensku v podstatě neexistovala hraná tvorba, ani filmová, ani televizní. Ta se rozběhla až tak deset let nato. Abych měl vůbec práci, tak jsem se věnoval reklamě, ta mě živila. Až když se změnil trh, začali jsme nabízet televizím nějaké náměty a po dvou letech se jeden z nich ujal a to pak odstartovalo moje další režijní směřování.

A kdyby vám někdo nabídl roli, vzal byste ji? Nebo je herectví trochu jako hra na hudební nástroj, kdy je potřeba neustále trénovat?

Samozřejmě, že když trénujete, cítíte se jistější, ale vlastně bych se nebránil zahrát si v něčem zajímavém. Ale stejně jako u režie by bylo podstatné téma a lidé, kteří by na filmu pracovali.

Hodí se vám vaše herecká zkušenost při práci s herci? A přistupujete ke všem stejně, nebo, jak to dělají někteří vaši kolegové, s každým podle jeho naturelu?

Myslím, že ano. Vždycky je dobré znát nějakou profesi z praktické stránky. Víte, co je možné, jak se k tomu dopracovat, jak toho či onoho dosáhnout. Režie je svým způsobem psychologie, protože pracujete s lidmi a výsledek vaší práce záleží taky na jejich nasazení a talentu.

A daří se vám být dobrým psychologem i v životě a pro své přátele?

Při natáčení je to práce, kdy děláte s lidmi, kteří dokážou vaše slova použít a přetavit do svého výkonu v daný okamžik. U přátel už je to ale zásah do reálného života. Musíte být opatrní, co řeknete, aby vaše slova byla správně pochopena, a proto můžu být psychologem jen pro velmi úzký okruh lidí (smích).

O režisérech panují dávné pověry, že křičí a dusí štáb, ale o vás herci mluví jako o stále pozitivně naladěném člověku. Kde to pozitivno a klid berete?

To je hezké, ale pravda je, že to nejde, být stále pozitivně naladěný. Někdy musíte udělat i dusno, aby si lidé uvědomili, že natáčení není zábava, ale práce. Ale samozřejmě je lepší, když je těch pozitivních momentů co nejvíc. 

Váš film Zpráva byl velmi pozitivně přijat v zahraničí, sešli jste se při jeho uvedení i s osobností velikosti Michaela Douglase. Chtěl byste si natočit film v zahraničí? Nebo takové ambice nemáte?

Proč ne?! Byla by to výzva.

A jdete jí nějak naproti, nebo berete věci tak, jak přijdou?

Tohle je vždycky běh na dlouhou trať. Připravujeme projekty, které by měly mít mezinárodní přesah, ale všechno to vyžaduje čas a štěstí.

Tak vám přeji, aby se vás to štěstí drželo. m