V práci jako doma

íkal jsem si, že není možné, aby se ten ňouma vetřel do naší rodiny. Na prvním rodinném setkání si objednal Sprite, ale protože neumí říkat R, dostal hned přezdívku Spjajt, kterou jsme ho častovali, když samozřejmě nebyl v dosahu,“ vypráví opálený svalnatý Mirek. Jenže Spjajt s jeho nadanou dcerou zůstal i dál a čekají už čtvrté dítě. Finanční poradce Spjajt nemá šarm ani modré oči svého tchána, ale jeho manželka je spokojená. Navíc je evidentně schopný zabezpečit velkou rodinu, po které ona toužila. Spjajt byl nakonec rehabilitován a díky své mírumilovné povaze docela dobře vychází i s playboyským tchánem Mirkem. Mirek to sice nechápe, ale je vysoce pravděpodobné, že má ve volbě Spjajta prsty. Výběr životního partnera se totiž děje nevědomě – a to, co máme v podvědomí, je namnoze dílem rodičů. Tolik na úvod. 

Sbohem a šáteček

Když dítě odchází z domu za svou láskou, je to pro rodiče náročná situace. Jak zvládnout, že nad ním definitivně ztrácíme pomyslnou kontrolu, že nám uniká nárok na jeho pozornost? „Samozřejmě je to těžké. Jako terapeut dobře ovládám teorii, ale v praxi mě to samozřejmě bolí, jako každou mámu,“ říká terapeutka Dominika Marková. „Na jednu stranu je to závažný krok, na druhou, jak asi budu vícekrát opakovat, sklízíme, co jsme zaseli. Pokud jsme postupně dávali dítěti důvěru, svobodu a zodpovědnost, bude i první vážné odloučení od původní rodiny méně bolestné. Když jsme své dítě v pěti letech naučili zavazovat tkaničky, v šesti ho nechali jít samotné nakoupit na roh rohlíky a během školních let jsme mu postupně předali zodpovědnost za přípravu na vyučování a tak dále, s podobnou důvěrou a láskou a samozřejmě připraveností pomoci bychom ho měli ,předat‘ do života, aby si vytvořilo vlastní rodinu, svůj vlastní systém.“ 

Že to zejména mámy opláčou, je v pořádku, pořád je to ztráta. Na druhou stranu, soužití s dospělým mužem nebo ženou v jedné domácnosti nakonec většinou stejně vede k nějakému diskomfortu a zmatení rolí – a opuštění hnízda je nevyhnutelnou cestou, jak nastolit novou rovnováhu.

Jasná zpráva

Výběr partnera našeho potomka nám podává velmi silnou informaci o nás samých jako rodičích. „Je to pro nás jasná zpráva. Ovšem je otázka, jak si s ní poradíme,“ říká Dominika Marková. Není úplnou novinkou, což ovšem nemění nic na její pravdivosti, že děti si vybírají partnery na základě toho, co zažily v původní rodině. Od prvního dne do sebe dítě nevědomě nasává informace o tom, jak se k sobě chovají muž a žena, jaká je role ženy a muže ve vztahu. Jaká je „správná“ dynamika jejich soužití. Tyhle programy se pak stávají jeho normou. Velmi zjednodušeně řečeno – neboť dalších faktorů je nespočet –, při výběru partnera instinktivně hledáme podobnost nebo naopak rozdílnost od toho, co jsme sami zažívali. V tom dobrém, ale bohužel v i tom špatném. 

„Každý člověk vychází z nějakého rodu, ze svých kořenů. Jejich součástí jsou hluboké nevědomé systémy, které zahrnují i nastavení vztahů mezi mužem a ženou. Tyto systémy umožňovaly rodinám přežít a zplodit děti. A byly to úspěšné systémy, protože jsme na světě. A naše děti mají možnost – ráda bych řekla skoro povinnost, ale spíše je to možnost – tyhle systémy upgradovat na současné podmínky,“ říká Dominika Marková. „Ano, před sto lety bylo rozhodující, zda je partner zajištěný, aby rodina měla co jíst a kde bydlet, a nikdo moc neřešil, že svoji ženu občas uhodí. V různých minulých dobách se zase leckdo musel leckdy přikrčit, nevyčuhovat a nemyslet na svoje radosti, protože něco jako zábava bylo mimo důležitost. Jindy pomyslné i reálné přežití rodiny zajistil rodič, který dřel do úmoru. Tehdy to byly programy, které fungovaly a měly smysl. To ale neznamená, že dnes se musejí nechat ženy fackovat, že lidé si v manželství nebo jinde nesmějí dovolit říct svůj názor nebo toužit kromě práce i po zábavě a pozornosti toho druhého.

„Není výjimkou,
že nám partner dítěte nesedne.“

Co jsme komu udělali?

I když tohle všechno pochopíme, není výjimkou, že nám partner dítěte prostě nesedne. Myslíme si, že náš potomek měl být s někým lepším, hezčím, zábavnějším, mladším, starším, bohatším, vzdělanějším, obyčejnějším. Nebo nás ten či ta dotyčná prostě štvou. Co s tím? Vraťme se zase na začátek: problém není v tom, jací ve skutečnosti potenciální ženich či nevěsta jsou, ale že nám nějak vadí. A čím víc s námi lomcují emoce, tím víc bychom se měli podívat sami do sebe. 

„Někdy stačí jen krátké zamyšlení, jindy je dobré zajít si k terapeutovi a podívat se na problém do hloubky. Protože to bývá nevědomá reakce. Někdy matky například  žárlí na své dcery, protože ony si nebyly schopny najít takového muže. Jindy se obviňujeme, že jsme zanedbali něco ve výchově. Velmi často si děláme starosti, že něco nějak dopadne, jako bychom měli křišťálovou kouli. Víme všechno dopředu: Moc hezká? Ta ti bude nevěrná. Cizinka? Uteče ti s dětmi. Moc chytrý? S tím bude nuda. Moc pracovitý? Nikdy u něj nebudeš na prvním místě. Moc starý? Za deset let z něj bude bručoun. Ve skutečnosti nevíme nic. Máme jen nějaká svá přesvědčení. 

Pokud jde o naši osobní antipatii, první pravidlo zní: nevměšovat se „do mladých“, respektovat jejich život a rozhodnutí, zkusit to zvládnout. Nikdo neříká, že bude lehké vytvořit nový vztah s člověkem zvenčí, který se spontánně stává součástí našeho života. Rozhodně bychom ale své dítě neměli provokovat, vypouštět uštěpačné poznámky, nebo jeho partnera před ním dokonce pomlouvat.

Moje lednice a můj gauč

Pokud zvládneme výše jmenované, mohli bychom si oddychnout. Jenže může nastat ještě asi tisíc různých komplikací. Mezi ně patří vůbec nastavení nějakého druhu soužití s novým členem rodiny. 

„Bylo pro mě velmi těžké přijmout, že se k nám do domu přistěhovala synova přítelkyně. Najednou mi bylo trapné courat tam ráno rozcuchaná a v pyžamu. Vadilo mi, že má nárok na můj domov, můj prostor, že chodí do ledničky, že tam vůbec je. Snažila jsem se to zvládnout a akceptovat, ale hrozně mě to štvalo,“ říká Naděžda. „Teď je syn bez přítelkyně a musím upřímně říct, že se mi ulevilo. Na druhou stranu už vím, co mě příště čeká, že to jsou přirozené věci – a věřím, že soužití s novou synovou přítelkyní bude pro mě už snazší.“

Ať už jde o nastěhování, víkendové návštěvy, či prázdninové soužití na chalupě, vždycky je dobré si hned na začátku nastavit pravidla – čí je to území. Kdo je tady pán či paní domu a kdo je na návštěvě. Není to vždy snadné, zejména pokud rodiče trvale žijí s mladými pod jednou střechou. Někdy si stejně jako Naděžda prostě musíme zvyknout, jindy nezbývá než se asertivně ohradit a obhájit svoje hranice. Říct si například, dobře, že mě uvidí někdy v županu, mi nevadí, ale ujídat mi vlašák v noci z lednice nikdo nebude a basta! Nebo: pokud chcete k nám nahoru přijít, vždycky zaklepejte. A tak dále. Klíčem je samozřejmě otevřená komunikace a stanovení takových pravidel, která budou přijatelná pro všechny, a někdy nezbývá, než aby se jedna z rodin odstěhovala – všem se pak uleví.

Mění se taky otázka rolí v souvislosti s různými situacemi. „Pokud ke mně přijede moje dcera na návštěvu se svým mužem, budu se k ní i němu chovat jako k dospělým, s respektem a dobrou vůlí. Něco jiného ale je, když přijede sama. Pak se totiž, pokud nám to oběma vyhovuje, může proměnit v moji malou holčičku, kterou zahrnu výjimečnou pozorností, a budu ji rozmazlovat. Takové chování si ale můžu dovolit jen v tomto případě,“ podotýká Dominika Marková.

Kdy zasáhnout?

Velmi tíživá je pro nás situace, kdy vidíme, že děti opakují naše chyby. Dcera si namluvila muže, který ji tyranizuje, syn rozhazovačnou semetriku. Jaká je pak naše úloha? 

„Pokud se dítě cítí ve svém vztahu šťastné, můžeme opět jen vzít na vědomí jeho rozhodnutí a dát najevo, že jsme tu, kdyby potřebovalo. Vidíme-li, že je nešťastné, taky s tím sami moc neuděláme. Můžeme mu ale nechat nahlédnout pravdivě do našich životních zkušeností. Jedinou rodinnou knihu života, kterou naše děti můžou číst, jsme my – rodiče: naše vztahy, naše krize, naše lásky. Můžeme říct svým dětem, jak jsme to ve vztazích měli my, co jsme (ne)zvládli a jak. Můžeme říct, podívej, já jsem to měl/měla takhle, ale ty nemusíš. Já jsem si s tím neporadila, udělala jsem spoustu chyb, ale věřím, že ty to zvládneš,“ doporučuje terapeutka. Naše role jako rodiče nikam nemizí, jen se proměňuje. Měli bychom žít s vědomím, že jsme udělali to nejlepší, čeho jsme byli schopni, i když zpětně své chování vnímáme kriticky. „Nemůžeme být rukou, která učiní přítrž něčímu neštěstí, ale nabídnout rameno na vyplakání a vložit do dítěte naději, že řešení má každá situace,“ říká Dominika Marková. 

A je vůbec někdy čas na to zasáhnout? Důrazná slovní intervence nebo i závažnější akce je nutná v případě soužití s patologickými osobnostmi. Pokud se naše dítě, a to v jakémkoli věku, dostane do vztahu s násilníkem, alkoholikem či závislým na jiných drogách, měli bychom udělat, co je v našich silách, abychom mu pomohli. Ale realita je taková, že dospělý člověk má svou vůli. Nebude-li to jeho vlastní rozhodnutí, obvykle zmůžeme jen málo. 

Cesta, jak „vybrat“ svému dítěti co nejlepšího partnera, začíná v den, kdy se narodilo. A jdeme ji s ním každou hodinu jeho života, s každým svým vítězstvím a selháním, s tím, jak máme nebo nemáme rádi sami sebe, s tím, jakého partnera jsme si my vybrali a jak jsme soužití s ním zvládli. Náš vlastní spokojený život je nejlepším návodem na spokojený život našich dětí. m