Vztahové číslo

e d i t o r i a l

VZTAHOVÉ číslo

Milé čtenářky / Milí čtenáři,

Tohle vydání Maxima hodně pojednává o vztazích. Nebyl to žádný záměr, zkrátka to tak vyšlo. Nemám žádný vztahometr, který by byl schopný porovnat, ve které epoše naší civilizace byly vztahy důležité víc nebo míň. Ony asi byly důležité vždycky stejně, jen se možná lišila síla motivů, které byly pro to, aby si lidé tuhle důležitost uvědomili, nutné.

Obecně takovým obdobím (řekněme) se zesíleným vztahovým akcentem asi procházíme právě teď, když se na okraji střední Evropy válčí a my vidíme, jak tohle zlo na jedné straně rodiny trhá a zmenšuje a z druhé strany je zase dokáže semknout tak, jak nikdo z jejich členů donedávna netušil, že to vůbec jde. Že to musí jít. Kvůli přežití. Ne, v tomhle čísle Maxima není žádný článek o válce, ale aspoň na tomhle místě si dovolím krátce podotknout, že i když už veřejnému mínění začíná třebas všednět, není o nic míň strašná než na svém začátku. Je hrozná každý den, po který trvá.

Toto Maximum se dívá na vztahy bez ohledu na počasí. A snad si v něm najdete to své, podobně jako já si našel článek o toleranci k partnerům našich potomků. Doufám, že nebude příliš trapné, když zmíním, že jsme před pár týdny provdali dceru, a první ze tří našich dětí tak navléklo ten zavazující prsten. A my si uvědomili, jak je to vlastně skvělé, že si pro svou cestu teď už vážně dospělým životem vybrala někoho, koho vedle ní vidíme rádi a u koho jsme si jisti, že ji v případě nouze nenechá na holičkách. To už radši nechá na holičkách sám sebe. Tyhle věci člověk tak nějak ví. Článek Olgy Procházkové pamatuje ovšem i na ty, kteří tohle štěstí nemají a s volbou svého dítěte nejsou s to se smířit. Protože nás tento rok potkalo obojí, snad nevyzní v téhle souvislosti příliš cynicky poznámka, že svatba je o hodně lepší příležitost k tomu, aby se rodina sešla, než pohřeb a fakt by se neměla proměnit ve druhý funus.

Pozitivní nastavení je jedním z předpokladů toho, že člověk bude žít zdravý a dlouhý život. O tom zase pojednává fejeton Padesátky Marie, ze kterého vyplývá, že podstatný vliv má i činorodost. A na to krásně navazuje rozhovor s Juliette Binoche, která říká, že na světě nežijeme život proto, abychom lelkovali, ale abychom ho naplnili.Do kamene tesat (a když už to nejde, tak aspoň otisknout v Maximu). Taky se mi líbí její konstatování, že nuda hrozí vždycky, což je možné brát i jako výstrahu. Úplně už vidím trojúhelníkovou varovnou značku s nápisem „Pozor, nuda!“. Mohla by vypadat třeba jako upozornění na hrozbu padajících kamenů. Už jsou dlouhé dny a rtuť na teploměru se ocitá dokonce často i nad čárkou s číslicí dvacet. A dát si v takovéhle dny dvacet by byla škoda.

Dny plné léta a zážitků Vám přeje.

Michal Petrov, šéfredaktor Maxima