Aktivní seniorka
padesátka Marie
p a d e s á t k a M a r i e
Aktivní seniorka
Podle kalendáře jsem skoro seniorka. Podle životního stylu – aktivní (skoro)seniorka. A občas tím sama sobě lezu na nervy. Jsem pořád v jednom kole, pořád v nějakém pohybu, ať už fyzickém, nebo mentálním. Sportuju, učím se, píšu, pracuju… drrrr… někdy si říkám, kdy se mi všechna ta, na plný plyn roztočená, kolečka v těle a v hlavě zavaří.
Text: marie Petrovová
M
ám chytré hodinky, chytré telefony, chytré cosi na kolo, všechno je to chytré jak rádio a všechno mě to měří, váží, sleduje to, co dělám, co jím a piju, a pindá mi to do života. Zdravý životní styl, aktivita, učení se – vím, že jde o osvědčenou prevenci před neduhy stáří. Jen asi pořád platí, všeho s mírou.
Tuhle jsem se v sobotu ráno cítila rozlámaná jak Nanynčin košíček, po kterém Pepíček hopsal aspoň hodinu. Tak jsem se rozhodla, že aktivity bylo tak akorát dost a že strávím jeden víkendový den ve stejném modu, jako jsem to dělala před čtyřiceti lety. Vzala jsem si tlustý román. Tištěný. Uvařila jsem si kávu (tady to trochu hapruje, prostě jsem nedokázala vyměnit espreso za turka), vypla mobilní telefony (no jo no, mám dva, co taky ode mě čekat jiného) a vylepila jsem se na zahradu. Odolala jsem a nezačala ani zaštipovat rajčata, ani okopávat jahody. Před čtyřiceti lety mi žádné rajče nestálo za pohled, dokud nebylo červené. Do západu slunce jsem přečetla knihu, spořádala jsem všechno, co můj muž hodil na gril, dala jsem si k tomu báječný, čerstvý a úplně bílý chleba a večer jsem, světe, zboř se, zcela pasivně zírala na televizi. Umělecký dojem trochu kazil fakt, že jsem z toho sezení u televize byla rozlámanější než z padesáti kilometrů na kole. V obýváku totiž nemáme gauč a v ložnici zase nemáme televizi. Povalovat se u televize v našem domě prostě nejde.
Večer jsem zapnula telefony, abych zjistila, že na světě se toho v době mé virtuální nepřítomnosti moc nezměnilo, jen moje chytré aplikace vyčítavě blikaly a dožadovaly se vyplnění příslušných kolonek. Raději jsem se šla pomazlit s kočkou. Ta předla, venku svítil úplněk a bylo to super. Po tom večerním grilování, čerstvém chlebu a půlce melounu jsem měla poněkud neklidnou noc, nebudu to rozvádět, jak s oblibou říká jedno z našich dětí: „Nechci o tom mluvit.“ Po celodenním sezení mě ráno bolelo úplně všechno, a navíc nemám hotové domácí úkoly. V neděli ráno jsem si zkrátka připadala jak přistižený teenager. Přiznávám se dobrovolně, na psaní úkolů pod lavicí už nemám. Možná občas utíkám před nevyhnutelným faktem stárnutí, ale zdrhnout před ním do puberty se mi nezdá jako dobrý nápad. Něco si vyzobnout, to by šlo, ale jet to celé znova? Děkuji, nechci. To je vážně asi lepší být nesnesitelně aktivní (skoro)seniorka. Jedu na výlet a pak si udělám ty úkoly… Doopravdy, slibuju…:)
Vaše padesátka Marie m