Číslo na rozcestí

e d i t o r i a l

ČÍSLO na rozcestí

Milé čtenářky / Milí čtenáři,

ano – máme na obálce i v čísle Monicu Bellucci. Netvrdím, že rozhovor s ní je plný nějakých nečekaných odhalení, ale jsem rád, že vám ho přinášíme – třeba proto, že tam zazní, že „na herectví je nádherné, že nikdy nevíte, co vás čeká“. Když to říká někdo, kdo herectvím žije, tak to vlastně platí nejen pro herectví, ale pro život vůbec. A jakkoli to zní banálně, vůbec to banální není – protože nastavit se na tuhletu proměnlivost podnětů, smířit se s ní, a dokonce se z ní těšit, to je vcelku složitý proces.

Samozřejmě, že je té nahodilosti třeba trochu poručit, což zase dokládají odpovědi Elizabeth Kopecké, hvězdy zatím poslední SuperStar. Na interview s ní až překvapí míra pragmatismu, se kterou ke své kariéře přistupuje. Znát své hranice vůbec neznamená omezovat se v ambicích, to je asi to hlavní poselství jejích slov. 

Další „filmová žena“ tohoto vydání Maxima – Vica Kerekes, tahle slovenská Maďarka, která umí i česky – se v přístupu k nahodilostem své profese staví trochu jinak než její kolegyně z titulní strany. „Je pro mě těžké zvládat, že někdy jsem potřebná, možná až příliš, a někdy vůbec, někdy nezvoní telefon – a to mě psychicky bolí,“ říká v rozhovoru. Říká v něm i leccos jiného, tak si ho přečtěte.

Vzácně se nám sešly dva texty, které se týkají nároků, jež na sebe sami klademe. Padesátka Marie přiznává, že občas utíká před nevyhnutelným faktem stárnutí, ale vzápětí přidává poznatek z vlastní zkušenosti: „Zdrhnout před ním do puberty se mi nezdá jako dobrý nápad.“ Míní tím hodit všechno za hlavu a pro změnu se jen tak flákat. Olga Procházková ve svém textu nazvaném Sám sobě otrokářem vlastně varuje před tímtéž. Vystřídat plné nasazení totálním odpočinkem je podle ní „postup ode zdi ke zdi“. 

Není žádný div, že se v tématu obě dámy tak sešly. Jsme na prahu léta a dovolených. Pro většinu z nás je to období totální změny životního rytmu a často to bývá doba, kdy člověk přemýšlí o tom, jak dál tak nějak vůbec. A je jedno, jestli se mu to hlavou honí v lehátku na pláži, při opékání buřtů, po krkolomném výšlapu na nějaký kopec s vyhlídkou nebo při sekání trávy. Existenciální úvahy nejsou příliš vybíravé, pokud jde o situace a místa. Ale v těch samých kulisách si můžete stejně tak dobře říct: „Panejo, já se TAK mám, ať to trvá věčně.“

A právě takové chvíle vám do letošního léta přeju.

A samozřejmě taky to počasí.

Váš

Michal Petrov, šéfredaktor Maxima