Elizabeth: Chci se o všechny postarat

ak je těžké jako zpěvačka prorazit v českém showbyznysu?

U mě byla tím rozhodujícím okamžikem účast v SuperStar. Ale jinak – buď musíte mít za sebou opravdu silný finanční kapitál, nebo vlivnou rodinu… která má většinou i ten silný kapitál (smích). Natočit desku není nic levného, ale prosadit se u nějakého vydavatele, přesvědčit ho, že má cenu vám věřit a vsadit na vás, to není pro holku z malé vesnice úplně nejjednodušší věc. Bylo by hezké věřit na příběhy, které známe z filmů, ale tak to bohužel nechodí.

Vy jste ale měla to štěstí, že si vás všiml producent Jan Muchow…

To byla spíš náhoda než štěstí. Chtěla jsem se totiž hlásit na FAMU na produkci a seznámila jsem se s režiséry Slávkem Horákem a Jakubem Kohákem. Oba rádi hrají fotbal, který hraje i Honza Muchow a kterému kluci jednou řekli: „Tu si poslechni, ona hezky zpívá.“ A tak mě Honza vyzval, abych zazpívala, a když jsem dozpívala, řekl mi, jestli nechci přijít k němu do studia, tam jsem zkusila zazpívat pár dalších věcí a jemu se to líbilo.

Takže přece jen hollywoodská story…

To by byla, kdyby mezi tímhle okamžikem a SuperStar nebylo přibližně deset let.

Čím ty roky byly vyplněné?

Především školou, studovala jsem na Karlově univerzitě, do toho jsem dělala marketing hokejovému klubu Rytíři Kladno a zpívala jsem, cvičila, nahráli jsme s Honzou nějaké songy, nazpívala jsem ústřední písničku k seriálu Hvězdy nad hlavou, kde jsem si i zahrála menší roli… ale to pořád bylo vzdálené tomu začít se živit hudbou.

Co jste vlastně studovala?

Média. Já jsem totiž dost pragmatik a je mi jasné, jak krátký může být život v showbyznysu, takže jsem chtěla mít vystudované něco, čím bych se mohla živit, abych nevsázela všechno na jednu kartu a měla nějakou pojistku. Protože hudbě, pokud chcete prorazit, se musíte věnovat na sto procent, a nemusí vám to vyjít.

Vám to ale, zdá se, po SuperStar dost vychází…

Ano, nakoplo to moji hudební dráhu hodně, ale taky to není úplně raketový start. Trvalo docela dlouho, než jsem vydala první písničky, protože jsme museli pracovat na tom, abych měla vůbec nějaký repertoár, a já jsem navíc dost pes na texty, nechci zpívat nesmysly, chci, aby moje písničky nesly nějakou myšlenku.

Může si vlastně člověk, který zpívá, dovolit absolutní tvůrčí svobodu? Přece jen za vámi stojí hudební vydavatel, rádia hrají jen určitý druh hudby… není člověk trochu svázaný?

Bylo by asi naivní domnívat se, že mám absolutní svobodu. Ale když víte, jak má vaše hudba vypadat, když máte určité nároky na texty a na zvuk svých songů, tak si v tom tu svobodu najdete a můžete si ji prosadit. Samozřejmě pak přijde třeba otázka, jestli zpívat v češtině, nebo angličtině. Pro moji generaci už je angličtina běžnou součástí života, rozumí jí, ale pravda je, že Češi prostě mají radši česky zpívané písničky, a pokud jim chci textem něco sdělit, tak prostě musím zpívat česky. Na tom jsem třeba já musela zapracovat, protože zpívat precizně česky taky není nic lehkého.

Přemýšlela jste někdy nad tím, čím to je, že třeba takové Švédsko, které je menší než my, je takovou líhní světově uznávaných interpretů, jako byla ABBA, Roxette, pochází odtamtud řada herců, kteří uspěli v Hollywoodu, a my nic?

Myslím si, že to má dvě roviny. Tou první je systém státní podpory kultury, která je ve Švédsku výrazně větší, a pak taky něco jako… národní sebevědomí. My se prostě tak nějak od přírody bojíme soutěžit s větší konkurencí. Jasně, stojí to víc úsilí, peněz, ale pro nás je myslím typické, že máme pocit, že doma jsme víc v bezpečí, a že sice sníme o velikém úspěchu, ale zase nejsme ochotni mu všechno obětovat.

A vy tu ambici máte?

Mám a nevzdávám se jí.

A co pro její naplnění děláte?

Pracuji na tom, abych si vybudovala kariéru tady. Abych mohla zahraniční producenty přesvědčit tím, že když dokážu zaujmout publikum doma, zvládnu to třeba i u nich. Protože nic si nenamlouvejme – takových jako já jsou tisíce, a proč by měli dávat šanci zrovna nějaké Češce?

Je vidět, že jste vážně pragmatička. Má to ale svoji druhou stránku – když vezmu v potaz vaše mládí…

Já už ale právě nejsem zase tak mladá, je mi devětadvacet a zrovna nedávno jsem slyšela, že už mám to nejlepší za sebou (smích).

Ve třiceti život přece teprve začíná, ne?

Život začíná a krása odkvétá (smích). Já vás ale přerušila…

Chtěl jsem se zeptat na to, že ve vašem věku asi budete mít jiný hudební vkus, než abyste zpívala to, co se převážně hraje v českých rádiích a čemu já přezdívám „český kotlík“, prostě takový usedlý český popfolk…

Ono je to ale dané naším zázemím, my tu prostě jsme takoví písničkáři. A na druhou stranu, když chcete, aby si lidi vaši písničku zazpívali u táboráku, tak se na to prostě hodí spíš Pokáč nebo Xindl X než hudba plná synťáků. Jasně, ve světě s českým popem nemáte šanci uspět, poslouchají tam něco úplně jiného, ale můžete si z toho vzít to pozitivní – důraz na melodii. A když máte dobrou melodii, tak vám všichni utrhnou ruce.

Jste vůči sobě hodně kritická?

Znám svoje limity, ale na druhou stranu se jimi nechci nechat zastavit. Pracuju na sobě. Když jsem třeba byla v SuperStar, chodila jsem pravidelně poslouchat ostatní, abych věděla, proti čemu budu stát. Analyzovala jsem si, jak zpívají, co zpívají, co mám zpívat já, abych zaujala a nějak vynikla. A když znáte svoje limity, naučíte se je využívat na maximum a tím je vlastně třeba i odbourávat.

Pojďme na trochu bulvárnější téma – jak jste se na sociálních sítích naučila přijímat různé hejty a nenávistné komentáře?

Do určité míry se snažím to ignorovat, protože to k tomuhle byznysu prostě patří, ale když už ta nenávist a zloba přesáhnou nějakou únosnou míru, tak se, přiznám se, začnu vyžívat v tom, že dotyčnému napíšu nějakou reakci a tak trochu ho… setřu (smích).

Říkala jste, že jste sebekritická a toužíte po dokonalosti. Nevede to ale někdy člověka k tomu, že by pořád dokola piloval jednu věc a stále nebyl spokojený?

A to já zase dokážu poznat, když už se v něčem moc patlám, a buď si řeknu dobrý, už to nevylepšíme, anebo to odložím a vrátím se k tomu buď později s čistou hlavou, nebo vůbec.

Není vám líto zahodit ten čas, který jste tomu věnovala?

Ne, to je prostě kreativní proces. Něco můžete vysedět, ale něco ne.

A jak to máte s tou touhou po dokonalosti v životě?

No… přinejmenším v partnerském životě ji hledám.

Není to cesta do záhuby?

To není tak, že hledám bohatého prince na bílém koni (smích). Taky už jsem se zamilovala do chudého (a bohužel i trochu neschopného) hráče… že to nedopadlo, je asi jasné. Takže ano, hledám pro život dokonalý vztah, ale občas se umím bláznivě zamilovat během pěti sekund a během deseti se zase odmiluju (smích).

A kde nebo v čem je pro vás ta dokonalost?

Dokonalost je asi v pocitu štěstí. Třeba ten vztah nebude perfektní, třeba ani ten partner, ale pokud s ním budu i přesto šťastná, je to dokonalý… neuměla bych být ve vztahu, kdy vím, že to není ono, že necítím, že je to napořád.

Chápete ty, kteří v takovém vztahu zůstávají?

Nerozumím tomu. Podle mě je v tom určitá dávka nesebevědomí. Bojí se, že zůstanou samy v tomhle vypelichaným světě, a za každou cenu jsou ochotné vydržet extrémy, jen aby někoho měly. Já samozřejmě nevím, jestli za takových deset let nebudu třeba dělat něco podobného, ale zatím to odmítám a chci si sama sebe vážit.

Myslíte, že po dokonalém partnerovi toužíte i proto, že jste vyrůstala jen s maminkou?

To si nemyslím. Ta situace mě spíš ovlivnila v tom smyslu, že se potřebuji a chci o všechny postarat. Nechci, aby moje mamka nebo moje děti musely mít pocit, že si něco nemohou dovolit.

Kde je v Česku ta fáze, kdy člověk může dělat jen hudbu, aniž by měl obavy, že umře hlady? Protože znám mraky hudebníků, kteří mají běžné občanské povolání…

Mně v tom hodně pomáhají sociální sítě. Zpěv jako takový by mě ještě neuživil, ale influencerství ano. Ale to je zase proto, že zpívám. Jde to ruku v ruce.

Jste šťastná?

Ale jo, jsem. A vy? m