Lukáš Vavrečka: Ten podmanivý hlas

říběh o odvážné hrdince začala psát už na mateřské. Ale že to bude román, který si opravdu někdo koupí, to si Tereza dokázala připustit, až když jí nakladatel poslal jejích pět autorských výtisků. 

Její kamarádky se z toho mohly pominout. 

„Tyjo, Teri, je nádherná!“ říkala Kamila. Hanka, ta zase prohlásila: „Tak, a teď jsi opravdu spisovatelka.“ Přitom si dlouze prohlížela dívku na obálce, jak sveřepě pózuje na skalisku a hříva rezavých vlasů jí vlaje ve větru. 

Když se na konci května sešly u sklenky bílého – Tereza si pro tu příležitost oblékla nové letní šaty –, vyzvídala na nich: „A co, už jste ji četly?“ 

„Mi nebudeš věřit, Teri, já úplně brečela.“ To byla zase Kamila. „Arianela je prostě boží!“ přidala se Hanka a objednala kapučíno. 

A zatímco týdny Tereze Lindrové ubíhaly ve zvláštním, opojném uspokojení, měl se její román co nevidět posunout na další úroveň. Právě když obě děti úspěšně a včas vypravila do školky – všechno se teď dařilo –, zavolal jí nakladatel. To aby jí sdělil, že kniha se na jejich poměry neprodává špatně a že vydavatelství Vyprávěj má zájem natočit Arianelino dobrodružství jako audioknihu. Také se ptal, jestli jí může poslat smlouvu a který herec by se v jejích představách měl ujmout četby. Bez váhání mu to řekla a ještě téhož dne si volali znovu. Klaplo to.

„Holky, tomu neuvěříte!“ Skoro zavýskla, když tu novinu měla kamarádkám oznámit. Dokonce byla tak rozrušená, že si úplně zapomněla vyfotit veganský toust, který jí v kavárně přinesli.

„Bude to Bartoška, že jo? Nebo Preiss?“ naléhala Hanka.

„Ještě líp! Holky, bude to číst…“ udělala významnou pauzu. „Bohuslav Horský!“

„No, týjo,“ řekla Hanka. „To mě podrž, jako fakt?“

„To je panečku chlap,“ doplnila ji Kamila. „Já vím, že už mu rostou chlupy z uší, ale kdyby mi tím svým hlasem řekl, ať se svlíknu, tak… tak nevim co.“ Na okamžik se skoro zasnila. 

„Takovej ten typ mužskýho, kterej, když něco řekne, tak to tak prostě je,“ rozplývala se Hanka.

„Prý si mysleli,“ líčila jim Tereza, „že to nevezme, protože všechny zatím odmítnul. Ale prý mu poslali pédéefko Arianely a obratem napsal, že do toho půjde. Že prý tyhle knížky o udatných hrdinkách zbožňuje jeho dospívající neteř.“

„Teri, ty máš takový štěstí,“ řekla Kamila. „Já ti to tak přeju.“

Když jim pak Tereza řekla, že se dokonce bude moct přijít podívat do studia na jednu z nahrávacích frekvencí, objednaly si lahev prosecca a společně si připily.

Po dvou měsících, kdy pravidelně telefonovala řediteli vydavatelství Vyprávěj, dotyčný podlehl a slíbil, že jí pošle ukázku prvních dvou kapitol – když tedy tak naléhá. A do studia ať přijde v pátek ve tři.

Tereza co chvíli kontrolovala mailovou schránku. Konečně uslyší, jak Bohuslav Horský tím svým mužným, dokonale podmanivým hlasem čte o její hrdince, která se v nelítostném světě vypracuje na bojovnici – holku, co ji poslouchají vlci a která to umí s nožem. 

Děti vypravila k babičce, a právě když si manžel odešel zaběhat, ukázky dorazily. Lepší načasování nemohla chtít. Okamžitě si jednu kapitolu pustila.

Bože, to je hlas… pomyslela si. Tělem se jí rozlilo zvláštní teplo, jako kdyby se ponořila do horké koupele. Horského znala z divadla i z televize, ale když četl, bylo to, jako by to vyprávěl jenom jí. Na okamžik se přistihla, že ztěžka dýchá.

„Jenom jsem si zapomněl…“ její muž v upnutém běžeckém úboru se zastavil ve dveřích. „Co tu děláš? Proč jsi tak červená?“

„Já… jenom…“ sáhla si na tváře. Úplně hořely. „Jenom jsem zkoušela cvičit, víš? Musím se zase dostat do formy.“

„Jasný. Jenom si vezmu hodinky a jdu.“

Tak to bylo o fous, řekla si a s dalším poslechem se rozhodla počkat. Zatím ukázky přeposlala holkám. To ale ještě nevěděla, že to největší překvapení ji teprve čeká.

„Ta pasáž, jak je ztracená v tom hvozdu,“ básnila jí druhý den Kamila, „ta je skvělá.“

„Nebo ta, jak poprvé potká tu svoji smečku lišek,“ navázala Hanka.

Jenže tentokrát se Tereza vůbec netvářila spokojeně.

„No, právě,“ řekla.

„Tobě se nelíbí, jak to čte?“

„Ale jo, čte to fakt…“

„Kam se hrabe Bartoška nebo Preiss!“ přerušila ji Hanka.

„No jo, ale… Přece to byli vlci. Ne lišky. Vlci.“

„Vážně?“ divila se Kamila. „Seš si jistá?“

„Kamčo, jmenuje se to Arianela, vládkyně vlků.“

„A jo, vidíš.“ 

Tereza na ně uhodila: „Říkaly jste, že jste to četly!“

„No… tak, víš, jak to je. Děti pořád něco chtěly. Sem se do toho podívala, ale zas jako úplně poctivě jsem to asi nečetla. Co ty, Hani?“

Hanka zavrtěla hlavou. 

Tereze došla trpělivost. Z čestného místa na poličce vytáhla brožovanou knížku a nalistovala druhou kapitolu. 

„Tady! Čti!“ 

„Arianela… sama na cestě…“ mumlala Kamila, „stopy lišek… To říkám, jsou tam lišky, Teri. Normálně smečka lišek.“

Tereza tomu nemohla uvěřit. Bylo to tam. 

Listovala dál. Ve třetí kapitole to bylo taky. Navíc tu a tam narazila na větu nebo formulaci, kterou si vůbec nepamatovala. Už nevěděla, čemu má věřit. Od začátku čtvrté kapitoly byli ale zase vlci.  No to snad…

Druhý den byl pátek. Dopoledne strávila Tereza tím, že opakovaně volala lidem z nakladatelství a snažila se dobrat vysvětlení. Chtěla mluvit s šéfredaktorem, s jazykovým redaktorem a ptala se, co se od poslední korektury stalo s jejím textem. Nikdo jí ale nedokázal uspokojivě odpovědět.

O půl druhé si na sebe vzala svoje nejlepší šaty, nastoupila do tramvaje a opustila ji jen jeden blok od studia, které pro Vyprávěj audioknihy natáčelo. Dovnitř jí pustila přátelská paní v letech a Tereza by byla přísahala, že měla trochu moc prokrvené tváře.

Paní ji zavedla do režijní kabiny.

„Tohle je malá produkce, takže se natáčí jenom s mistrem zvuku,“ vysvětlila. „Jinak tu někdy bývá i režisér.“

„Aha.“

„Tohle je naše zvukařka…“ Jméno Tereza neslyšela. A jmenovaná nejspíš také ne, protože se ani neotočila. Místo toho zůstala vykloněná zpoza monitoru, lokty opřené o mixážní pult, tváře opřené do dlaní.

Přímo proti ní totiž za sklem zvukotěsné kabiny seděl Bohuslav Horský a četl do zavěšeného mikrofonu. Jeho hlas k nim zněl z přilehlého reproduktoru.

„No nic, nechám vás tu,“ zhodnotila růžolící žena, která Terezu přivedla, a zmizela za dveřmi.

Tereza z kabelky vytáhla knížku, nalistovala začátek čtvrté kapitoly, než na šesté straně našla pasáž, kterou Horský právě načítal. Přečetla si jeden dva odstavce dopředu a pak už jenom poslouchala.

Ha! triumfovala v duchu. Tohle tam nebylo! Jaký toulec, jaký šípy, vždyť ta holka hází nože! To je přece její dovednost. A mám tě! říkala si.

Chtěla si to házení nožů založit prstem, aby to mohla mistryni zvuku ukázat, jenže ejhle: Teď už tam byl toulec a šípy.

To ten jeho podmanivý hlas, napadlo ji a polila jí hrůza. Podmaňuje si tu knihu! Kapitolu za kapitolou!

„Miladko… Miladko, máš tam návštěvu,“ zněl teď Horského hlas z reproduktoru. Zřejmě si všiml postavy za sklem. Mistryně zvuku od něj odlepila zasněný pohled a konečně – byť stále poněkud nepřítomně – se s Terezou pozdravila.

„To je paní autorka,“ řekla pak do mikrofonu. „Budete si chtít udělat přestávku, mistře?“

To už ale Horský opouštěl svou kukaň, aby se s Terezou střetl na chodbě.

„Moc rád vás poznávám,“ řekl dobře položeným basem. „Opravdu je mi velkou ctí,“ tiskl jí dlaň. Měl silné paže, i když na její vkus trochu moc chlupaté. A voněl směsí silně kořeněné kolínské a mýdla.

„Ale… ale…“ Tereza stále nenacházela slova. „Vy mi úplně ničíte můj román,“ vypadlo z ní nakonec.

Horský se jenom blahosklonně usmál a navzdory vší zlobě a zmatku, který prožívala, měla Tereza na okamžik pocit, že se jí podlomí kolena. 

„Ale já přece nečtu nic, co tam není,“ pronesl. „Jen si poslechněte nahrávku, zjistíte, že každé slovo je na svém místě. Tak jako v knize.“

„Ale…“ pokoušela se vzpamatovat, „to, jak ona střílí z toho luku...“ 

„To se mi právě moc líbí. Víte, moje neteř vždycky chtěla být lučištnice. Dokonce chodila do kroužku, věřila byste?“

„Pane Horský…“

„Říkejte mi Bohuslave, prosím…“ 

„Ehm… Bohuslave,“ slyšela se jakoby z dálky. „Ale takhle to tam nebylo. A všechny ty lišky…“

„Ty se výborně hodí k jejím zrzavým vlasům.“ 

Ten typ mužskýho, kterej, když něco řekne, tak to tak prostě je, prolétla Tereze hlavou Hančina slova.

„Jenže to byli vlci. Jmenuje se to Arianela, vládkyně vlků…“ Teď už byla trochu zoufalá, nicméně nevěděla, jestli ji slyšel. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli to vůbec řekla, všechno bylo trochu v mlze. 

Horský jí políbil ruku a pronesl: „Musím se vrátit k práci, omluvíte mě?“ 

„Ano, Bohuslave, samozřejmě, že vás omluvím…“ odvětila, už ani ne proti své vůli. Bylo to silnější než ona. Podmanil si ji a ona… se tomu poddala.

Nato Horský opět zmizel v kabině a Tereza jako v mrákotách vyklopýtala na vzduch.

Že ji nakonec přece jenom slyšel, si ověřila o necelý měsíc později. Tou dobou už byla audiokniha dotočená a sestříhaná.

Tereza se zajímala, co na tom tak trvalo, a vydavatel jí sdělil, že s Horským natáčeli první dvě kapitoly znovu – že je to běžná praxe, protože na začátku se herec teprve tak nějak seznamuje s autorským stylem. Takže později se to přetočí.

„Aha,“ řekla. Na víc se nezmohla.

Stála totiž právě před vchodem do knihkupectví, kde ji na stojanu upoutal magazín Knihkupec. Bývala by si ho nevšimla, kdyby na titulní straně nebyla obálka její knihy. 

Křiklavý nápis v bublině tvrdil, že jde o nejlepší fantasy tohoto léta. Pak už to bylo jenom horší. Kniha teď k Terezinu, již nevelkému, překvapení nesla název Arianela, vládkyně lišek. A pod obálkou stálo: Bestseller mladičké, teprve šestnáctileté Lucie Horské se brzy dočká i audioknihy.

Ta jeho zatracená neteř, došlo Tereze okamžitě. Teď už tu holku ze srdce nenáviděla, i s těmi jejími liškami a šípy! 

Obratem ji napadlo i to, že teď bude muset napsat novou knihu. A zase to bude prvotina. Ach bože. Aby tak toho Horského vzal čert! 

Ale… musela si ve slabé chvilce přiznat, měl tak podmanivý hlas… m