Džíny z túzu

kázky džínové módy zpřístupnilo Retromuzeum letos v květnu. Právě na ten totiž připadlo 150. výročí okamžiku, kdy si krejčí Jacob Davis jako vynálezce a firma Levi Strauss podali žádost o patent na onýtované kalhoty – tehdy jim ovšem „džíny“ nikdo neříkal. Davisovo jméno široká veřejnost sice vůbec nezná, zato levisky, ty každý. 

A právě levisky byly asi nejpopulárnější značkou v síti někdejších valutových obchodů Tuzex, v čemž se socialistické Československo od zbytku světa nelišilo – míněny jsou tu džíny. Tuzexy, kde se prodávalo a nakupovalo jen za valuty a paralelní měnu – tuzexové koruny – a kde se nic nedalo pořídit za ty koruny obyčejné, to byl unikát, který znal jen východní blok. Zboží, které se tu nabízelo, tedy provázel pocit nedostupnosti, a tak i pravé džíny, které se daly koupit po převážnou část období socialismu jen a jen tady, vzbuzovaly touhu o poznání vyšší, než tomu bylo v Severní Americe nebo západní Evropě. Mít džíny z „túzu“ znamenalo pro leckoho zhmotnit si sen. A právě proto do Retromuzea, které se zaměřuje na nejrůznější stránky konzumu v někdejší ČSSR, tato připomínka patří. V denimové expozici levisky samozřejmě návštěvník najde, dokonce legendární model 501, ale převahu má jiná značka, totiž italská Rifle.

Je to logické, tato firma, kterou založili bratři Fratiniové v Toskánsku v roce 1958, začala exportovat ve velkém pravé džíny do východní Evropy jako první. Dokládá to třeba videoklip ze Studia A Československé televize, kde se v kalhotách Rifle už v roce 1966 na Karlově mostě v Praze předvádí Václav Neckář. Značka Rifle v československých podmínkách zdomácněla natolik, že se dokonce zejména na Moravě stala obecným pojmenováním pro džíny jako takové. 

V Retromuzeu v Praze je možné spatřit nejen Rifle kalhoty, ale i bundy. U pamětníků tak možná vzbudí tato podívaná vzpomínku na socialistickou veršovánku „každý správný blbeček nosí rifle obleček“. Značka Rifle existovala velmi dlouho, soutěž v oděvním byznysu však byla tvrdá, a tak musela několikrát přežít svou smrt. To, co ji ale nakonec poslalo podle všeho definitivně do historie, byl až covid a striktní italský lockdown. V rejstříku obětí pandemie najdeme i takové. A tak je expozice v muzeu možná jednou z posledních příležitostí k tomu si na tuhle legendu zavzpomínat.

Modré kalhoty v rudé éře

Pro socialismus byly džíny nechtěné dítě. Partajní ideologové na ně pohlíželi s nevolí, až do osmdesátých let si česká mládež dokonce i na stránkách „svého“ časopisu Mladý svět stěžovala na to, že v některých školách je tento „neslušný“ oděv zakázaný. Samozřejmě vadil jeho americký původ. V sousedním východním Německu se dokonce nesmělo dlouho používat ani slovo džíny, vymysleli tam náhražku „Niethosen“ – nýtované kalhoty –, čímž se ale vlastně paradoxně k americkým kořenům dostali ještě hloub. V komunistické části Evropy byly džíny dlouho prezentovány jako oděv chuligánů a „nemakačenků“. Nakonec tu, a Československo nevyjímaje, musel systém touze mladých ustoupit. 

Kniha Jeans Story ještě „teplá“ v tiskárně – zatím jediná publikace věnovaná džínům, která u nás vyšla

Takzvané socialistické státy se nejdříve hodně dlouho snažily vyjít vstříc této poptávce vlastními silami. Tyto pokusy popisuje poměrně detailně kniha Jeans Story, která u nás vyšla v nakladatelství Jota a v rámci výstavy je v Retromuzeu taky k dostání. Věnuje se například vývoji sovětské „džínoviny“ Orbita, která se vyráběla v továrně Bolševik v Rodnikách. Vesmírný název ale přinesl jen planetární zklamání. A neúspěch přiznávaly i sdělovací prostředky. „Když si sednete v sovětských džínách na hřebík, je to spíš škoda pro židli, ze které trčí, než pro kalhoty,“ psalo se v sovětských novinách ještě „před Orbitou“. A ani ta nic nezměnila. Nakonec to dopadlo tak, že Sověti koupili licenci na italskou značku Jesus, jen bylo potřeba si nějak poradit s příliš neateistickým názvem. A tak se nakonec prodávaly s visačkou Tver, což bylo někdejší jméno města Kalinin, kde se šily. Byly dobré, ale šlo je pořád koupit jen za dolary v obchodní síti valutových Berjozek.

V Československu šli nakonec státní plánovači podobnou cestou. Celkem neslavně totiž dopadaly pokusy o vlastní produkci, reprezentované především značkami Morendy z brněnského Krasu a Prekon z prešovské fabriky OZKN. Nakonec se tedy i u nás koupila licence na výrobu od zkušenějšího partnera na Západě – v tomto případě od britsko-francouzské značky Lee Cooper. To bylo v roce 1978 a ČSSR se tak ocitla dokonce na titulní straně Financial Times. Na rozdíl od Rusů si tyhle výrobky mohli Čechoslováci koupit i za normální koruny – v síti nově zřizovaných butiků. Pokud jde o džíny, museli mít trochu štěstí, protože licenci bylo potřeba splácet exportem, ale třeba manšestráky, ty už byly k dostání poměrně běžně. Koneckonců šlo o materiál, kterého jsme měli dost i z domácích zdrojů.

Dobová reklama na značku Rifle – ikonické logo znal v Československu každý, koho džíny zajímaly

Václav Neckář v pravých Riflích v roce 1966

Teprve až v polovině osmdesátých let se konglomerát podniků Oděvního průmyslu zapojil do projektu, kterému se říkalo československý džínový program. Objevily se domácí značky: Bell nebo Yukon z Prostějova, Lyonette z Trioly, Blue Flower z Otavanu nebo Ranchers z Prešova. Pamětníci možná ještě tuhle nabídku pamatují. Přišla ale už pozdě. Socialistický oděvní průmysl po valnou část doby své existence nebyl schopný domácí výroby džínoviny. I když tu existovaly obchody s mladou módou, to nejžádanější nebyly schopny mladým prodávat – ne v měřítku, v jakém to trh očekával. Nárazové dodávky do obchodů se speciálním zásobováním, což byla třeba právě pražská Kotva, zásadně na situaci neměnily nic. Dnes tedy v jejím čtvrtém patře několik vitrín připomíná právě tuto dobu. Za sklem můžou návštěvníci spatřit to, co kdysi představovalo sen. Snít ho mohl každý, ale naplnit ho, to se obvykle podařilo jen za cenu překonání určitých obtíží. Na začátku byla třeba letní brigáda, ale vydělané koruny československé bylo ještě nutné „přetavit“ v ty tuzexové. To často bez porušení zákona nešlo. I přesto se ale na konci socialismu džínami ulice našich měst a návsi obcí jen modraly, což jen dokládá fakt, že móda je nezastavitelná a vlastně nezná hranice. Ani železné opony. m

Foto: archiv Dr. Max