Sám sobě otrokářem

dyž se čtyřicátnice Kristýna před lety dostala na prestižní vysokou školu, byla přesvědčená, že se nad ní z nějakých záhadných důvodů ustrnula komise u ústního kola. Když pak byla vybraná, aby na promoci četla řeč za absolventy, myslela si, že ji vybrali jako agilního blbce, který určitě neřekne ne. Podobně hodnotila většinu předchozích i následujících událostí ve svém životě. A i když se ostatním zdá jako docela úspěšná žena, musí se snažit, aby si sama před sebou nepřipadala jako životní „lúzr“. „Stojí mě velké úsilí vypnout v hlavě automat, který mě neustále kritizuje a srovnává s ostatními,“ říká k tomu. Není sama. Podobný příběh v tisíci podobách žije spousta z nás. I ti, kteří mají zdánlivě všechno, co naše společnost považuje za úspěch – slávu, krásu a peníze. Smutné osudy mnoha celebrit jsou špičkou ledovce. Pod hladinou oceánu je masa ledu, již tvoříme my „obyčejní“. 

Život jako trasa Start–Cíl

„Vlastně z toho ani nejde utéct. Nároky, které na sebe klademe, jsou integrální součástí způsobu myšlení celé společnosti a naší kultury,“ říká terapeutka Pavla Štěpničková. „Přemýšlíme analyticky, tedy od detailu k celku, čas vnímáme lineárně a jak kráčíme po časové ose a plníme úkoly, abychom došli do cíle.“ Chceme všechno pochopit, uchopit, analyzovat, zdůvodnit, zpracovat a zařadit. Chceme vědět, nebo aspoň mít názor, být orientovaní v každém momentu, mít všechno pod kontrolou, racionalizovat. Toužíme věci uzavírat a dotahovat. Náš život je linka: nejdřív základní škola, pak střední, pak vysoká, kariéra, dvě děti, dům, dál už si to domyslíte. „Nedokážeme si představit, že aspoň chvíli jen tak proplouváme, neřešíme, nevíme. Ne, my jsme úkolováni a plníme a jen málokdy jsme skutečně spokojení,“ říká Pavla Štěpničková.

Kde se to v nás bere?

Od doby, kdy lidé začali žít v tlupách, bylo základním úkolem jedince přežít, tedy sehnat potravu, mít bezpečné místo k odpočinku a své místo v tlupě. Koho rod vyhnal, byl odsouzen k záhubě. 

Dnes je pro nás jídlo dostupné, bezpečné zázemí normou, na ostatních lidech technicky vzato nejsme závislí. Přesto v nás neustále bliká kontrolka „přežít v tlupě“. Tedy vycházet s ostatními, zapadnout, být platným členem. Nemusíme už ulovit mamuta. Náš úspěch je měřený něčím jiným: neustále sbíráme pomyslné body. Bod člověk získá, když má nový kabát, boty, auto, hezký byt, nejnovější mobil, štíhlou postavu, spoustu přátel. Zkrátka, pokud plní fiktivní model úspěšného života uznávaný naší kulturou. Body je pak nutné i získávat správným způsobem: cestou usilovné práce, kontroly a sebekontroly, absolutní orientace ve vlastním životě a nikdy nepolevující aktivitou. Pak je naše místo v tlupě hodné respektu a uznání ostatních. Ač reálně o žádný boj o přežití nejde, vnímáme to stejně naléhavě. Ano, nový mobil může být pro školáka nástrojem k přežití „v tlupě“, tedy ve třídě. Stejně tak nové auto pro manažera a literární ocenění pro spisovatele.    

Druhá stránka

Stát nohama na zemi, pracovat, jít postupnými kroky k cíli, uživit a vychovat děti, mít koníčky, na tom není nic špatného. Měli bychom ale taky umět pracovat i s druhou stránkou. Pokud první stránku, která nás stále někam žene, nazveme egem, které řídí levá hemisféra, tu druhou můžeme nazvat duší, již můžeme pomyslně spojit s pravou hemisférou. Potřebujeme obě. Problém je, že pravou hemisféru, nebo chcete-li duši, často ignorujeme. 

Někdy, po určitém životním zvratu, vyhoření, nemoci nebo ztrátě blízkého člověka, se rozhodneme vypustit ego a život zasvětit intuici, meditaci, pobytům v přírodě a odpočinku. To je ale postup ode zdi ke zdi. Lepší by bylo začít poslouchat „duši“ trochu dřív, zároveň chápat, jak pracuje ego, a úměrně ho využívat. Pak pomalu začne kritický hlas v hlavě umlkat. Jak na to?

Odpočívejte

Téma odpočinku je složité, zkusme se inspirovat Biblí, konkrétně přikázáním směřujícím k úctě ke svátečnímu dni. „Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý… Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí… Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.“ Svátek zkrátka není pátek a měli bychom si připomínat, jak vlastně slovo neděle vzniklo. Sdělení je jasné: aspoň sedminu svého času nebo jeden den v týdnu neplňte žádné povinnosti, ale dělejte, co je vám milé. Klidně jen seďte na zahradě a dívejte se, jak kvetou růže. Není to čas na generální úklid, dohánění kšeftů nebo túru na Sněžku. Právě v odpočinku a „nicnedělání“ může umlknout náš soudce a probudit naše duše.

Přiznejte si neúspěch a bezradnost

Stejně jako nemůžeme neustále pracovat nebo plnit povinnosti vůči blízkým, není možné, abychom šli pouze od úspěchu k úspěchu. Přesto máme tendenci vnímat horší období ve svém životě jako selhání. Cítíme se vinni a chceme všechno okamžitě vyřešit, být zase na koni. Ale neúspěch, pocit zmaru a životní dezorientace jsou součástí našich životů stejně jako jejich světlé stránky. Prostě přicházejí bez ohledu na to, co si přejeme. 

„Je velmi ulevující přiznat si: nedaří se mi, je mi mizerně, chtěla jsem to jinak, nevím, co dál, co bude, co mám dělat. Jen říct si, že něco nevím, je průlom,“ říká Pavla Štěpničková. 

V krizových obdobích si proto dovolte se v životě trochu „plácat“. No a co? Zažívat jen štěstí a navíc jen způsobem, který nám přijde vhodný, je rouhání a hluboký despekt k vlastní životní cestě. Naopak schopnost v pravdě projít i horší časy z nás činí životní mistry. 

Najděte svoje sebevědomí

Výše popsaná doporučení se moc dobře plní, když máme dost sebevědomí. Sebevědomý člověk ví, co potřebuje, dokáže odpočívat a procházet krizí, aniž by neustále hleděl na to, zda to vyhovuje společenskému „modelu“ a zda „sbírá body“. 

Najít sebevědomí je téma na knihu. V podstatě jde o to, zjistit, co chceme, co potřebujeme, najít odvahu říct si o to, byť se naše potřeby, přání či touhy zdají ostatním nesmyslné. 

Malý příklad ze života Kristýny z úvodu článku. Kristýna zjistila, že ji nesmírně stresuje jezdit každý víkend s rodinou na výlety, protože nestihne uklidit. Uklizený byt byl pro ni důležitý, uklízí ráda, když je doma pořádek, dělá jí to fakt dobře. Takže se s rodinou dohodla, že na výlety bude jezdit jen každý druhý víkend, protože chce mít čas na úklid, ač „model“ mluví jasně: musíš být za každou cenu s rodinou, protože rodina je nejdůležitější a uklizený byt je kravina, kterou moderní žena neřeší – bez ohledu na to, že nejsi v pohodě a výlety si ani neužiješ. Už chápete? Musíme zjistit, co nám dělá dobře, a pak to dělat. I když si naše „dobře“ vyslouží zvednuté obočí okolí. 

K nabytí sebevědomí může sloužit terapie, meditace, ale třeba taky nějaký inspirující příběh či člověk, který kráčí životem způsobem, jenž se vám líbí. Sami nejlíp cítíte, co na  vás bude fungovat. Najděte si svoje sebevědomí svou cestou.

Nehodnoťte druhé

Přiznejme si, náš hlas v hlavě není kritický jen k nám samým. Pamatujete, jak jste se ofrňovali nad tou tlustou zpocenou paní v supermarketu, nad nemožně oblečeným kolegou a vystresovaným šéfem? Abyste umlčeli sebekritiku, umlčte nejdřív kritiku vůči ostatním! Prostě je jenom vezměte na vědomí a nehodnoťte. Ani „chudáky“, ani ty „úspěšnější“. Kritika druhých nám totiž zlepší pocit jen na vteřinu, ale nakonec nás postupně zničí. Protože – co ten pohledný kolega v novém bavoráku? Připadáte si vedle něj jako ušmudlanec? Ale ne! Možná je hezký a má auto. Řekněte si: Ok, má to tak – každý to máme nějak a já to mám taky nějak a respektuji to. 

Co máme v rukou?

Na závěr si pravdivě přiznejme, kolik opravdu důležitých věcí máme ve svých rukou. Soudce v naší hlavě si myslí, že máme v rukou všechno, akorát nejsme dost dobří. To je omyl. Velkým úsilím najdeme skvělou práci a posbíráme spoustu „bodů“, ale ať se snažíme, jak chceme, sebevětší snaha nám nezajistí, že najdeme pravou lásku, že náš skvělý projekt bude mít úspěch, nezajistí nám zdraví nebo vysněný počet potomků. A naopak: mnoho na první pohled šílených problémů se může vyřešit jako zázrakem. Může nás potkat štěstí či možnosti, v jaké jsme ani nedoufali, jaké jsme si ani nedokázali představit. A nám nezbude než to přijmout. To hezké i to špatné.

Naopak cesta za tím „jen tak si žít a pořád se někam nehnat“ je jen v naší moci. My jsme měřítkem vlastního úspěchu, neúspěchu. Kráčet životem s důvěrou, že „já jsem v pořádku“ a „můj život je v pořádku (i když jsem si to představovala jinak)“, je hodna zenového mistra. Ale můžou se o ni pokusit i obyčejní smrtelníci. Takže to zkuste. m