Vlak nikdy nepočká

a co jste myslela, když jste včera usínala v jednom z mnoha hotelů?  

Vždycky záleží na tom, jaké životní období zrovna prožívám. Jestli pracuji, nebo mám třeba premiéru. Když mám práci, jsem jí přeplněná. Hlavou mi běží, co jsem zažila, a všechno mě nesmírným způsobem naplňuje, někdy krásně, někdy je toho moc. Moc hluku, lidí, emocí… A před spaním si vždycky musím probrat v hlavě, co mě čeká, v duchu si postavím příští den. Takhle je to od doby, co jsem skončila školu. Naplánovaná logistika je pro mě kvůli cestování důležitá, bez ní bych nemohla existovat.

Máte při cestování vlakem vychytávky, aby všechno bylo v pohodě?

Nikdy nevíte, co se stane. Vždycky mám trochu vyšší puls, protože mnohokrát musím stihnout schůzku nebo práci a vlak nikdy nepočká, zatímco já nemůžu nepřijít. Také už necestuji v noci, ačkoli spaní ve vlaku mám ráda, připadám si trochu jako v orient expresu. Ale jednou mě dal průvodce do vagónu na noční cestu do Budapešti s muži. To se normálně nesmí. Ráno jsem zjistila, že nemám peníze. Žádná další nepříjemnost se mi naštěstí nestala.

Upravujete si k obrazu svému hotelový pokoj, aby vám v něm bylo líp?

Když natáčím, produkce většinou buď nemají peníze na luxusní hotel, nebo se točí za horama dolama, kde ani žádný pěkný hotel není. Takže co dělám? Dávám dolů obrazy, protože mám raději čisté stěny, a navíc už nejsem schopna přijímat žádné další vjemy. A pak nemám ráda přehozy přes postel, ty hned dávám do skříně. V pokoji pak rozmístím svoje věci a knihy, které mám vždycky s sebou, abych cítila, že jsem tam já. Takhle nějak se to dá přežít.

Máte ráda knihy věnující se filozofii a psychologii. Co čtete?  

Teď čtu maďarského filozofa, který se jmenuje Mihaly Csikszentmihalyi. Ten zavedl termín flow, tedy jakým způsobem se dá žít život, že jdeš z jedné aktivity do druhé, všechno si užíváš a všechno s tebou plyne. Když nemůžu mít v ruce knihu, poslouchám podcasty, rozhovory, sleduju politické dění. Zrovna teď jsou v Maďarsku a na Slovensku složité časy, takže když se ráno někam chystám, v koupelně si pustím rozhovory s politiky, zajímají mě sociální témata.  

Jak se vám daří být flow?

Vlastně mám pocit, že to mám vrozené a učit jsem se to nemusela. V práci je to důležité, je to, jako když cítíš, že nebe a zem se nějak spojí a ty s nimi. Nebo když teď dělám rozhovor a jsme jen my. Za chvíli spolu půjdeme na vlak, ale teď jsem tady a teď.

Z vašich předchozích rozhovorů jsem cítila, jako byste v sobě měla něco jako velikou laskavost. To jste zdědila? A všímají si toho lidi?

Když mi bylo jenom pár roků, asi pět nebo šest, maminka mi začala říkat Aňulko, což v překladu znamená babička, ale v dobrém. Aňulka je taková babi, co žije v lese a každému pomáhá. 

Maminka to ve vás viděla.

Víte, jak to je. Jak chceš, aby se k tobě lidi stavěli, tak se stav k nim. Nemůžeš čekat, že se ti stane to, co sám neděláš. Přitom spousta lidí si to vyžaduje. I političtí lídři. Na Slovensku je obrovská debata o tom, jak komunikují ti vrchní – vyvolávají v lidech agresivitu a strach a dávají špatný příklad. Laskavost je neskutečně potřebná.

Všichni, kterým jsem pověděla, že se s vámi setkám, řekli jednu věc: ta je fakt krásná. Nepodlehla jste někdy pýše? Neměla jste období, kdy jste byla nafrněná?

Byly roky, kdy jsem si říkala: Wow, tohle se mi povedlo a tohle taky! Nějaký čas jsem trpěla okouzlením nad tím, čeho jsem dosáhla. A je dobré, když si člověk uvědomuje, co se mu povedlo. Možná jsem chvilkami byla i nafrněná, ale já sama sebe neustále analyzuju a koriguju.

Říká se, že krásné holky to mají těžké. Ale v čem vlastně? Je vám půvab opravdu někdy na přítěž?

V práci jsem se s tím občas setkala. Třeba nějaká herečka hrála hlavní roli, a i když jsem se hodila na další, menší roli, nevzali mě, protože jsem „příliš krásná“. Ale to jsou blbosti, vždycky se přeci dá kazit. V těch momentech tě to zamrzí. Proč režisér neřekne „Pojďme s tím něco dělat“? Iluze je přeci součást naší profese. Neřeknou: my tě chceme, ale jinak, jinou. Obvykle mě obvykle chtějí tak, jak jsem. Jim se líbí toto. (Ukáže na sebe.) Přijmout to je pro mě ale někdy hodně těžké. Fyzická stránka je pro herce důležitá, ale důležitější je nějaká další výjimečnost. Těžko se mi o tom mluví, abych nezněla povýšeně… ale všimněte si, že třeba modelky, které jsou bezpochyby krásné, před kamerou většinou neoslní. Tajemství hereckého „půvabu“, které hledáme, jde spíš vždycky odněkud zevnitř.

Nezatoužila jste nikdy po kariéře v USA?  

O Americe nesním. Když přijedou zahraniční produkce, jsem ráda, že mám možnost se tam objevit, i když to většinou nejsou velké role. Nejsem tedy proti, ale věřím v místa, kde jsme se narodili, s Evropou si úplně vystačím. Cestujeme bez hranic, žijeme vedle sebe, to je nádherné a stačí mi to. Teď bych se chtěla víc prosadit v Německu. Německy umím a každý další nový krok v práci mě nutí, abych v sobě talent rozvíjela. Talent, to je základ, ale záleží, zda ho piluješ, dáváš mu energii, zda překračuješ svoje hranice. Proto se mi líbí začínat stále znovu, v jiné zemi.

V českých filmech vás zpočátku dabovali. Nebylo vám to líto?  

To se řeší neustále, znovu a znovu, a pochopila jsem, že se absolutně nedá vyhovět každému. Někoho šíleně uráží, že můj projev v češtině není čistý, někoho uráží, že nemluvím slovensky. Někomu to nevadí. Jinému je sympatický akcent. Že jsem dabovaná, jsem z v začátcích přijala s pokorou. Měla jsem lektorku češtiny, doteď ji někdy využívám, ale vycvičila jsem si na to „ucho“ a zvládnu projev korigovat. A tak už mě nechávají mluvit česky. Vlastně jsem si záměrně zvolila těžší cestu, naučit se dokonale česky. Protože nechat se dabovat je vlastně jednodušší, vždyť co si budeme povídat, kdo z diváků to pozná a koho to zajímá? 

Umíte maďarsky, slovensky, česky, německy. V jakém jazyce nadáváte a v jakém se vám zdají sny?

Ve snech – aspoň mám ten pocit – mluvím maďarsky. A když ze sebe musím rychle vydat emoci, tak určitě zase maďarsky.

Čtete i maďarskou poezii. Je pro vás maďarština zvukomalebná?

Ano, neboť básně jsou odmalička mojí součástí. Chodila jsem i na soutěže v poezii, ačkoli to tehdy hodně lidí nechápalo. Měla jsem talent na divadlo, tak proč básně? Jenže když recituješ, potřebuje to z tebe něco úplně jiného, než když hraješ, jako by vyprávělo tvoje nitro. Každý den i sama pro sebe si čtu básně. 

Co v nich hledáte? Souznění, útěk od reality?

Často jsem se sama sebe ptala, co jsou pro mě básníci. A mám pocit, že jsou jistým způsobem filozofové. Mají tak malý prostor pro vyjádření a dávají do toho celý svět, dění, vztahy. Asi to se mi líbí, báseň je zkratka filozofického myšlení. 

Zkoušela jste sama psát básně?

Ano, na uklidnění, když jsem prožívala těžší období. Byla to pro mě terapie.

Píšete si deník?

Maminka mi vždycky říkala, že mám talent na psaní, ať si deník píšu, ale já jsem to tak necítila. Jednou jsem přeci jen začala psát, ale když jsem si to přečetla po nějaké době, připadala jsem sama sobě divná – protože už jsem byla jinde. Pamatuji si, co se dělo a jak jsem se cítila v minulosti, na to nemusím mít diář. A přišlo by mi vlastně zvláštní, kdyby si to někdo četl, až tu nebudu. To bych musela psát jako moje babička, jejíž deník zrovna čtu. Je to neskutečné. Žila v době, kdy Fiľakovo ustavičně měnilo vlastníka: jednou patřilo Maďarsku, pak do Československa, pak zase jen na Slovensko. Jenže je vidět, že to psala jinak, byla si vědomá, že to tady zůstane. Já bych asi nedokázala být vůči budoucnosti tak upřímná.

Musí být fascinující číst babiččin deník. Většinou o svých rodičích a prarodičích víme hrozně málo – co prožívali, jak vnímali svoje nejbližší, o čem snili. Psala do deníku babička i tyhle věci? A jak se vám to čte?

Ano, psala do deníku i o lásce. Je velmi zvláštní to číst, protože je to tvoje krev. Četla jsem si to s maminkou a řešila při tom, jestli je vůbec etické to číst. Ale já to takhle mám i se zveřejněnými deníky nebo dopisy historických osobností. Když je čtu, stydím se.  

Vaše maminka si píše deník taky?

Moje maminka je taková rodinná kronikářka a mimo jiné napsala kroniku i o svých rodičích a o sobě. Já v tom vidím zdroj, kterého se můžeš v životě chytit, pochopit kořeny, z nichž pocházíš. A tenhle zdroj bude ještě důležitější, až tu rodiče nebudou. Když maminka tuhle kroniku dokončila, řekla jsem jí, že to nechci číst, protože je na světě, zatím nechci.

Když jste ve Fiľakovu, žijete u rodičů?

Ano, máme tam dvougenerační rodinný dům. Nahoře je mamka a otec a dole je bratr, švagrová a jejich děti. Já můžu být nahoře, dole i v pivnici, kdekoli. Jsem kdykoli vítaná, na jak dlouho chci.

Jak se k vám chová maminka, když přijedete domů? Pečuje o vás jako o svou „holčičku“?

Pečuje o mě nejen maminka, ale i tatínek, který mimochodem skvěle vaří. Pochopila jsem jednu věc. Když byl covid, den ze dne se všechno zavřelo a sotva jsem do Fiľakova vůbec stihla dojet. Strávila jsem tam nakonec ale delší čas, během kterého se o mě rodiče starali. Zjistila jsem při tom, že pro ně je to dobré, že jim to dodává vitalitu a pocit, že jsou potřeba. Rodině velmi pomáhám, ale u rodičů jsem stále dcera a oni se chtějí starat. V některých chvílích jsem se proto záměrně nechala malinko rozmazlovat, protože jsem pochopila, že když jim vezmu kompletně celou starost o svou existenci, můžu jim taky něco důležitého sebrat.

Pečlivě si hlídáte soukromí před bulvárem. Bylo to tak vždycky?

Když jsem přišla do showbyznysu, byla jsem velmi otevřená. Myslela jsem, že když budu srdečná a laskavá, tak toho nebudou zneužívat. Mýlila jsem se, ale najít správnou cestu nešlo hned. Přemýšlela jsem, jaká míra otevřenosti je vlastně dobrá, a hlavně pro koho je dobrá? Pro společnost? Pro svět showbyznysu? Pro mě? Pak jsem zjistila, že se musím postarat hlavně o sebe. Mám pracovní život a soukromý život a nechci se prodávat. To tě může semlít. Začneš se bulváru dávat kousek po kousku a sežere tě to, padáš. A někdy až na dno. O soukromí nechci prozradit nic. Ale bulvár píše, i když neví. I tak napíšou. Někdy mě až baví, jak nevědí.

V Budapešti učíte herectví. Musela jste složit nějaké zkoušky, abyste se mohla stát pedagožkou?

Učím na soukromé škole, takže jsem nepotřebovala žádný certifikát. Ale nešla bych do toho, kdybych necítila, že můžu. Pět šest let dělám různé workshopy, hlavně každoročně v Plzni, a během toho času jsem si vypracovala metodu, systém, jak a co chci učit.

Co studentům nejvíc chybí?

O tom bych mohla mluvit hodiny. Asi nejtěžší je, že se málo učí filmové herectví. Na školách obvykle existuje jen jedno herectví a to je divadelní. Ale to není dobré. Z branže jsou ohlasy, že něco nefunguje, i herci říkají, že by potřebovali mít trénink. Já jsem se musela všechno naučit sama, odpozorovat, najít si svoji cestu k filmovému herectví. Mám dvacet let zkušeností, takže studentům ukážu nějaké metody, které jsou dobré podle mě, nebo je vymyslel někdo jiný, a učím je, aby hlavně našli svou cestu. Vedu je k tomu, aby byli odvážní a otevření, aby poznali sebe před kamerou, byli k sobě kritičtí. 

Co vás na práci učitelky nejvíc těší?

Lidé na workshopech i studenti v Budapešti často přicházejí s malou dušičkou a největší radost mám, když vidím, jak se otevírají a jsou šťastní. Často z nich nakonec ani nejsou herci, ale otevřelo je to jako lidi, pomohlo jim to v sebepoznávání, ve vztazích, v práci.

Co vy sama byste si v životě potřebovala ještě vyřešit, zvládnout?

Vždycky je něco, je to nekonečný proces. Co se týká mé profese, je pro mě těžké zvládat, že někdy jsem potřebná, možná až příliš, a někdy nejsem potřebná, někdy nezvoní telefon – a to mě psychicky bolí. Chtěla bych se s tím umět líp vyrovnávat, líp to přijímat.

Žijete v Bratislavě, zázemí máte i ve Fiľakovu. Kde cítíte svůj domov?

Ve Fiľakovu budu doma vždycky, je to moje rodinné hnízdo. A pak jsem doma tam, kde momentálně žiju. Myslím, že ten opravdový domov, ten svůj se vším všudy, najdu tam, kde budou děti. To na mě asi ještě čeká. m