Dan Svátek: dávat naději

ívala jsem se na pár podcastů s vámi a zdá se, že vás nerozhodí bizarní ani protivný novinář. Dáte se vůbec někdy vytočit?

Pracovně jsem kliďas. Ale všímám si, že posledních pár měsíců mě v životě vytáčejí maličkosti, a to mě štve. Je hodně práce, dokončujeme film, připravujeme projekt Ženy s odvahou a také jsem dlouho nebyl na cestách, což mi vždycky přináší víc klidu a hlavně nadhledu. Na place jsem ale nikdy na nikoho nezařval. Maximálně jsem si ulevil nějakým peprným slovem kamsi do éteru. 

Marek Eben zmiňoval při předávání Českých lvů, že režisér István Szabó místo „Akce!“ říká tak něžně „Please...“ Co vy?

To se mi líbí. Volím obligátně akce, ale snažím se to říkat hodně potichu, protože když se herec soustředí a do toho někdo zařve, tak je to nepříjemné. První film, kterého jsem se účastnil, byl Mission Impossible, a u amerického filmu, když končí záběr, volá se cut! Takže jsem chvíli pro ukončení záběru, ještě na škole, říkal na konci cut, asi abych byl světovej. Samozřejmě teď už říkám klasické stop.

Hodně lidí se vás ptalo na spolupráci s Pierrem Richardem. Často jste o něm říkal, že je laskavý. Váš kamarád, spisovatel Josef Formánek, má laskavost skoro jako životní motto. A David Švehlík, který hrál hlavní roli ve filmu Úsměvy smutných mužů, dokonce studoval semestr v Římě teologii, takže asi také nebude žádný protiva…

… David je úkaz, to je tak nesmírně milej člověk, že se do šoubyznysu až nehodí. Ale očividně v tom umí chodit. A jeho skromnost je pro dobro věci. Jen získat rozhovor s ním je skoro nemožné. David je svůj, a když ho někdo chce do filmu, musí dopředu vědět, při té další cestě filmu, kdy se propaguje a dávají se rozhovory, tak u něj to nefunguje – a musíte s tím počítat. 

Zdá se mi, že je jedním z největších talentů své generace.

Ano, je čím dál tím lepší a ještě poroste.

Tedy, když natáčíte, máte velký štáb lidí. A nejspíš se tam vždycky objeví člověk, který není milý ani laskavý. Jak to zvládáte?

Náš štáb se v průběhu let vytříbil a pročistil. Máme se strašně rádi a v takovém prostředí je pak hrozně složité být idiot. Protože my mu to dáme najevo. A když to nefunguje, příště ho nepozveme. Pokud má někdo z nás práci na jiném projektu, přitáhneme si někoho, kdo zapadne. Teď je rok po natáčení a píšou mi lidi, kdy bude další projekt, protože se těší, že budeme zase spolu. Úspěch filmu je skvělá věc, ale také je fantastické, když máte radost z práce.

Netočíte o lehkých tématech. Žije se vám lehko?

No právě že jo! Možná je moje práce něco jako terapie. Ale začínám být čím dál šťastnější a užívám si – život a ty niterné chvilky, které jsou hezké. Přišlo to nějakým samovolným nenápadným zlomem kolem pětačtyřicítky a fakt vnímám svět jinak. Baví mě se věnovat hluboké myšlence, zpracovat ji ve filmu a jít dál.

Před několika lety jsem dělala s Josefem Formánkem rozhovor a je to trochu trapné přiznat, ale připadal mi fakt osvícený. V životě jsem se s nikým takovým nesetkala. Možná kdybych potkala Dalajlámu. Jak ho vnímáte vy?

Na tu dobu si pamatuji, bylo takové období, kdy jsem sledoval, jak lidi chtějí být v jeho blízkosti a nasávat jeho energii. Bavilo mě to sledovat a zároveň jsem se nachytal, že i já s ním chci být a popovídat si. Josef je můj výborný kamarád, který má velmi podobný pohled na svět. Ale tím, že je kamarád, tak ho jako Dalajlámu nevnímám – to nejde. 

Josef Formánek se podílel na scénáři k Úsměvům. Michaela Duffková se také účastnila psaní Zápisníku alkoholičky?  

Ano, pro Míšu bylo hodně důležité, aby tam byly věci, které se staly, aby to mělo hloubku.

Napsat knihu a scénář jsou dvě odlišná řemesla. A autor nemusí vždycky odhadnout, co bude scenáristicky fungovat. Přišly nějaké rozporuplné momenty autor versus film?

U Úsměvů jsem scénář psal já. Zápisník alkoholičky měla na starosti scenáristka Marta Fenclová, s níž jsem průběžně konzultoval. V obou případech došlo na moment, kdy bylo potřeba vyřešit určité scény a rozhodnout, zda Josef i Míša vyjdou ven s něčím, co ještě nikdy nikomu neřekli, a bude to hodně bolet je a jejich blízké. To jsme řešili. A dospěli jsme společně k závěru, že pokud jsme se rozhodli zobrazit pravdu a silné příběhy, neměli bychom se bát i ty nejhorší momenty ukázat. 

Vzpomínám, jak po předpremiéře Úsměvů ve Zlíně Pepa najednou přestal mluvit. Když jsem se ho na něco ptal, vůbec se mi nedíval do očí, byl smutnej a zapšklej. Pak z něj vylezlo, že v ten den mě a Davida nenáviděl. Vlastně to chápu, seděl v sále, s ním šest set lidí a všichni to viděli: jeho největší selhání, nejhorší momenty života. Vystrašilo ho a zasáhlo, že teď to na něj tedy všichni vědí. Ale bylo to jen chvilkové, protože pak zjistil, a doufám, že k tomu dojde v tomto případě u Míši, že tyhle filmy dokážou pomoct jiným lidem. Je šance, že Zápisník alkoholičky uvidí někdo, kdo má kolem sebe závislého člověka, nebo je sám závislý, a ten film ho nastartuje k tomu s tím něco dělat. Stalo se to v mnoha případech u Úsměvů. To těší Josefa, mě a kohokoli, kdo se na filmu podílel. Když zjistíte, že po pěti letech pouštějí Úsměvy v léčebnách, tak to je super.

Mluvil jste o tomhle riziku s Michaelou? Je na to připravená?

Strašně se toho bojí. Říkal jsem jí: „Míšo, budeš mě nesnášet stejně jako Josef.“ Ona to ví a už jí to trochu dochází. Měli jsme pár kontrolních projekcí, chodila se dívat na natáčení. Viděla momenty, které jsou moc smutné, které zasáhly celý její život. Když to viděla na place, brečela.

Připadá mi, že Michaela je fenomenální žena. 

Je! Ona ten blog, kterým to všechno začalo, psala nejdřív anonymně a při jedné takzvané Fuck up Night se odhalila a řekla své jméno. A to je ohromně odvážný, protože závislost u ženských a u mužů je úplně jiná. Chlap se nestydí, když se ožere. My se chlubíme, kolik jsme toho vypili! Míša má můj velký obdiv a spousty dalších lidí. V rámci tohoto filmu jsme udělali projekt „Ženy s odvahou“ s cílem, aby ženy dostaly odvahu a přiznaly si závislost. Protože teprve když si to přiznají, můžou s tím něco dělat.

Jak fungovalo propojení po ose Tereza Ramba a Michaela? Někteří herci se moc nechtějí setkávat s lidmi, které ztvárňují. 

Terka úplně také nechtěla, protože ona potřebovala vyjádřit příběh, který je koncentrovaný ve scénáři. Říkala, že pro ni není zas tak důležité, aby dokonale znala Míšin charakter. Několikrát se viděly, mluvily spolu, ale nechtěla ji ve všem kopírovat. Film je pořád jen umělecké ztvárnění, uchopení příběhu, ne doslovná kopie. 

Byla polemika, zda film skončí „dobře“, nebo „špatně“? A může si takový film vůbec dovolit skončit špatně? Na druhou stranu reálně se většina alkoholiků nevyléčí. 

Máte pravdu, že většina příběhů skončí špatně. Jen asi pět procent lidí se k alkoholu už nikdy nevrátí. Dilemat s koncem bylo hodně. Ale pořád je to Míšin příběh, který neskončil tragicky, byť se tam spousta tragických momentů odehrává. Můžu jen říct, že pro nás je důležité dávat naději.

Jednou jste řekl, že Úsměvy smutných mužů jsou film o alkoholismu a o běhání. Zápisník alkoholičky je o alkoholismu a o čem ještě?

Daleko víc o rodině, o rodinných vztazích, protože žena má větší zodpovědnost, co se rodiny týče. Tereza říká, že film je o ztrátě zodpovědnosti, což je přesný. Ženská si nemůže dovolit, co ten chlap, který se vyspí z opice, dětem holt neudělá snídani a v práci se omluví. Nemělo by to tak být, ale v realitě rodina obvykle závisí víc na ženě. 

V čem je alkoholismus největší selhání pro muže – a pro ženy? Liší se to nějak? 

Těžko říct, ale vždycky je nejhorší, když to odnesou děti. Nechci nikoho urazit, ale když pije matka, děti to obvykle odnesou víc, protože ona je tou, co se obvykle víc stará. Znám ale spoustu mužů, které alkohol zničil a nezajímaly je ani děti. Nedokážu si to představit, já svoje děti miluju nade všechno... Zajímavé na obou příbězích je, že nejdeme po bodu zlomu nebo po důvodu, proč hlavní postavy začaly pít. Protože zjistíte, že vlastně každý může mít důvod, aby pil, a když začne, problémy se nabalují – a třeba vinit druhého z vlastního alkoholismu je nesmysl. V příběhu Míši spousta lidí kolem ní udělala chybu, což ale vlastně jen demonstruje naši neznalost. Nevíme, jak zacházet s alkoholikem, zvlášť když je to náš nejbližší člověk. Jestli mu v tom nejhorším nakonec podat flašku, jako to udělala maminka Josefa v Úsměvech, nebo být tvrdý. 

A co je správně?

Důležitější a smysluplnější je být tvrdý, nutit alkoholika k léčbě. V Zápisníku se odehrává příběh Míši, ale i jejího manžela, který je strašně hodný. Jenže nevěděl, jak s alkoholismem své ženy naložit. Nakonec vidíte, jak obrovskou oběť musel sám přinést, co všechno udělal, protože ji miloval, ale nedělal to vždycky správně. 

Chybí osvěta? 

Nejen to. Zajímavé vůbec je, jak se v Česku obecně k alkoholu stavíme. Kamarád Tomáš Jindřišek, koproducent Zápisníku filmu, to říká úplně přesně: česká společnost je benevolentní k alkoholu, ale ne k alkoholismu… Kalíme, kalíme, dokud je sranda, tak v pohodě, ale když je průser, tak zdrháme. To nejde.

Jednou jste řekl, že Tereza Ramba se do role ponořila s nasazením, které bylo ohromující. Jak se to pozná, že někdo dělá víc než jiní? 

Důvodů proč je hodně. Herci jsou rozdílní a jejich přístup je pokaždé jiný. Proto strašně kvituji způsob práce, jaký má třeba David Švehlík a právě Tereza. Těžko se to popisuje, vidíte to na detailech. Oni jsou ochotni pro tu roli v tu chvíli pomyslně zemřít. Točili jsme scénu, kdy je Tereza na dně propasti – je to taková stylizace – a po jednom jetí jsme zjistili, že je pořezaná po celém těle a není možné scénu zopakovat. Výraz její tváře, to byla štvaná laň a ty následky… Ona v tu chvíli úplně zapomene, kde je. Jenže to si člověk musí nastavit předem – to není věc té chvíle. To přijde, když člověk tu práci miluje a chce do toho dát všechno. Podobných scén je ve filmu hodně.

A když to není na sto procent, jak to je?

Pak jsou herci, co roli berou jako stereotyp, protože mají hrozně moc práce. Já tyhle podmínky pro herce v Česku nemám rád a zároveň je dokážu pochopit. Jde o kombinaci práce v divadle, dabingu, rádiu, televizi. Jsou herci, co mají den rozdělený po hodinách na mnoha projektech a chtějí všechno stihnout. Někteří to zvládnou, někteří pár let a pak se zhroutí. Ale když vám herec řekne: tak já teď dva měsíce nebudu mít nic jiného než naše natáčení, je to úžasné.

Musíte pak herce, konkrétně Terezu, po zmiňovaných scénách nějak opečovat? Nebo to zvládne sama jako profesionálka? 

Co se týká toho poranění, to jsme měli předpokládat, a beru to jako svou chybu. Vyzní to sobecky, když řeknu naštěstí, ale naštěstí to pak nevadilo v návaznosti na další obrazy. A co se týká psychiky, Terka se o sebe postarala. Proto se mohla do práce tolik ponořit. Pracovala s psychologem, s nímž se na náročnou roli dlouho připravovala, a brala práci na filmu jako svoji terapii – potopit se na dno a vyrovnat se s nějakými věcmi. Říká, že je za tu roli vděčná a je úžasné, jak celé to peklo dokázala přetavit v něco pozitivního. 

Připadá mi, že točíte vlastně pořád. Je to tak?

Poslední tři roky ano, ale nebylo to tak vždycky. Dokončovali jsme Dvě slova a vzápětí začali Zápisník alkoholičky. Bylo to hodně náročné. A teď rok dopředu vím, že točit nebudu, že dva filmy téměř najednou není dobré pro mě, pro rodinu, pro zdraví. 

Jsou režiséři ve velké nejistotě, jak vydělat na živobytí?

U herců je to horší. Čekají, kdo je obsadí. Já jako režisér si práci můžu zvolit a jít jí naproti. Většinou sám si vybírám látky a sháním na film peníze. Snažím se, aby na sebe jednotlivé fáze mé práce navazovaly.

Režisér musí sledovat, co se děje ve světě, včetně trendů v kinematografii. Co teď frčí?  

Trendy se mění, ale je strašně složité je vychytat. Umějí to v USA, ve Skandinávii, v Asii, oni je vlastně sami určují a jsou mistři. My se někdy snažíme americkému stylu přizpůsobit nebo ho kopírovat – a to pak nefunguje. Nám sluší, když dáme najevo svou mentalitu, jdou nám, nebo spíš šly nám, komedie. Teď je to příšernost a vkus diváka se stále horší. Nechci znít jak starej dědek, ale ta povrchnost ve všem je do nebe volající a jestli všechno půjde tímhle směrem, tak se stane fakt něco špatného. A nemyslím jen ve filmu.

Možná právě proto lidé vyhledávají lehké komedie. Otázka ale asi není na žánr, ale na kvalitu. 

Přesně. Já chápu, že lidi chtějí prostě vypnout, ale myslím si, že nakonec nutně musejí dojít do bodu, kdy pochopí, že ta povrchnost a instantnost není udržitelná. 

Film určitě spustí lavinu zájmu, jste na to připraven?

To se děje už teď. U žádného filmu jsme nezaznamenali takový zájem už při natáčení. Když to řeknu hodně komerčně, spojení chlastu a Terezy je silné. Je ale pořád otázka, jak jsme ten film udělali a jestli se nám povedl. Ale už samo téma s lidmi pracuje, chtějí se jím zabývat. Budu se opakovat, ale pro mě je důležité, že můžu využít filmu k dobré věci. A Zápisník alkoholičky takový potenciál má. m