Dashi Stardust: Ostré lokty nejsou nic pro mě

ekněte mi, kde tak Daša ze Slovenska přišla k tomu příjmení?

Svůj pseudonym a zároveň jméno projektu Dashi Stardust jsem vymyslela doma u stolu v bytě na Letné v Praze. Chtěla jsem si vymyslet něco, co mi bude evokovat rovnost a mír. Mnoho lidí si může myslet, že moje jméno nějak odkazuje na známý fiktivní charakter Davida Bowieho, ale není tomu tak.

O Bowiem se říkalo, že je to hudební chameleon. Jak to máte vy? Je Dashi jiná než Daša? Odvážnější, extravagantnější...?

Řekla bych, že Dashi je emoční výsek mé osobnosti, který chci sdílet se světem. Kdybych ji měla nějak charakterizovat, popsala bych ji jako odvážnou cestovatelku životem a emocemi, která postupně odkrývá různé komnaty své psyché. Občas je melancholická, jindy motivovaná a pozitivní, někdy zase cynická a nevěřící.

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé postavila před lidi a začala zpívat?

Možná bych začala tím, že jsem svou uměleckou kariéru začala jako tanečnice. Moje první vystoupení před lidmi byla taneční. Vystudovala jsem konzervatoř na Slovensku, pak pokračovala na pražské Akademii múzických umění, která mě skvěle vybavila na dráhu tanečnice a taneční pedagožky. Ještě během studií jsem začala hrát na baskytaru a zpívat. Vzpomínám si, že mé první hudební vystoupení bylo v klubu Red Room v Myslíkově ulici. Tehdy jsem to brala spíš jako zábavu a odreagování. Byl to takový malý nezávazný flirt, který však postupně přerostl v obrovskou lásku.

A nezasteskne se vám někdy po tanci? Počítám, že s kytarou na krku toho na pódiu moc nenatancujete…

Nezasteskne, protože se mu pořád věnuji. Naštěstí mají moje hudební aktivity přesah i do tanečně-divadelního světa. V rámci mého dalšího projektu Navel Radiation spolupracuji s divadelní společností Pop Balet, pro kterou jsem vytvořila dva soundtracky k představením Yes. 2022 a Trapno (2024) v choreografii Jany Hampl Marouškové.

Co se týká tance jako takového, momentálně pracuji na videoklipu k dalšímu singlu, který bude tancem a pohybem prosáklý skrz naskrz.

Když jsem vás viděl vystupovat, nemohl jsem přehlédnout, že většinu vaší doprovodné skupiny tvoří cizinci. Je to náhoda, nebo mají oproti českým a slovenským muzikantům jiný cit pro hudbu?

Setkání s Adamem Urbanem (CZ), Jakobem Gunnarssonem (IS) a Medericem Fourmym (FR) považuji za jeden obrovský dar a děkuji za to každý den. Mít mezinárodní kapelu je pro mě obohacující hudebně i osobně, nikdy to však nebyl záměr. 

Když se nad tím zamyslím, možná nějak přirozeně inklinuji k propojování se se světem. Už od prvního singlu Colours jsem spolupracovala s mezinárodním týmem lidí. EP Safety Match produkoval Geoff Tyson (US) a hudebně do projektu svým hudebním umem přispěli zvučná jména z různých zemí, jako: Zack Slouka (US), Tomáš Jochmann (SK), Robert Skorpil (US), David Landštof (CZ). Na natáčení videoklipu k titulní písni Unreal se pak na place sešli lidé opravdu z celého světa, v čele s režisérkou Anišou Lanewalou, která je původem z Indie.

Dnes už možná tolik neplatí, že aby domácí zpěvák uspěl, musí zpívat rodným jazykem. Přesto – zpívala jste někdy slovensky nebo česky?

Ambice psát a zpívat slovensky zatím nemám, i když co není, může být. Slovenštinu mám ráda, je to můj rodný jazyk, ale tvoří se mi líp v angličtině. Moc ráda bych se v blízké době víc představila i slovenskému publiku, tak uvidíme, jak mě přijme s anglickými texty.

Proč si myslíte, že naše národy tak lpí na tom, že se má zpívat, jak „nám zobák narostl“, když pak klidně posloucháme cizí kapely, aniž bychom rozuměli, o čem zpívají?

Možná na tom lpí lidé, kteří jsou až přehnaně patriotičtí. Třeba na Slovensku je teď ambice Ministerstva kultury zakázat všechno, co není slovenské a „slovanské“. Až takhle daleko může zajít hrdost na vlastní národnost. U příčetných lidí jsem si nevšimla, že by někomu vadily písničky v angličtině nebo v jakémkoli jiném jazyce. Myslím si, že důležité je psát v jazyce, ve kterém se umělec cítí dobře.

Je to podle vás na výsledku poznat? Myslíte, že byste slovensky zněla méně důvěryhodně?

Spíš to asi beru prakticky. Chtěla bych, aby moje myšlenky byly k dispozici co nejvíce lidem, a nejen těm, kteří mluví slovensky. Tady se zase vracíme k tomu, že jsem zvyklá tvořit v mezinárodním prostředí a co se týče exportu slovensky zpívané hudby, tak to v zahraničí funguje maximálně tak u opery nebo lidovek. 

Být zpěvák znamená do určité míry být také herec, umět na pódiu rozehrát představení, které diváky zaujme, strhne... Tohle vám je přirozené, nebo jste se to musela naučit?

Musím říct, že jsem moc vděčná za svůj taneční background, protože nemám problém s pohybem na pódiu. Přesto stále zkoumám, co je mi opravdu vlastní. Někomu může vytvoření jakési stage persony pomoct líp vyjádřit, co potřebuje. A já si také uvědomuji, jak důležitý je celkový projev a dynamika vystoupení. Určitě bych ráda v budoucnu víc pracovala se světly a scénografií, ale pořád chci, aby těžištěm mého koncertu byla hudba.

Co si myslíte o tezi, že slovenská hudební scéna byla vždycky progresivnější než ta česká? 

To bych si asi nedovolila tvrdit. Už několikrát jsem se přesvědčila o opaku. Hudebně mě už několik let baví třeba Zvíře jménem podzim, Lenka Dusilová, Anna Vaverková, Kristian Komedie…

Když se podíváte na české hitparády a vidíte, že jsou na čelních místech pořád ty samé kapely, které hrají, jak já tomu říkám „český kotlík“, neříkáte si někdy, že také napíšete takový song?

Možná i právě proto tak ráda spolupracuji s mezinárodním týmem lidí. Věřím, že i tím je má tvorba výjimečná, a může si díky tomu najít posluchače na celém světě. Abych ale odpověděla na otázku ohledně „českého kotlíku“: pokud má interpret fanoušky a posluchače, tak něco prostě dělá dobře, nezávisle na stylu a žánru. Určitě nejsem typ zpěvačky, která by kritizovala mainstream a hitparády jen proto, že se tam (zatím) nevyskytuji, i když třeba moje skladba Unreal má rádiový potenciál a myslím, že do mainstreamu by zapadla.

Co pro vás ve vašem životě vlastně znamená hudba?

Znamená pro mě příležitost být naplno v přítomném okamžiku, poznávat své podvědomí a emoce. V těžších životních momentech jsou pro mě hudba a texty takový deník, kam zaznamenávám svoje duševní rozpoložení. Možná i proto si za svou tvorbou tolik stojím. Vím přesně kdy, kde a za jakých okolností jsem svoje písničky napsala.

A máte v sobě něco jako autocenzora, který vám řekne: Dašo, o tomhle nepiš, v tomhle už se odhaluješ moc?

Myslím, že jako lidé se v komunikaci autocenzurujeme neustále. Koneckonců, je to projev vyspělosti jedince – „nevyplivnout“ ze sebe myšlenky hned na první dobrou, ale dát si prostor pro jejich kultivaci. U psaní je to podobné. Je to vědomý myšlenkový proces, do kterého autocenzura přirozeně patří.

A co pro vás znamenají ambice? Máte je?

Vážím si všeho, co mi moje tvorba, hraní a fanoušci přinášejí. Mít možnost sdílet emoce je ohromně vzácné a několikrát mě psaní dostalo z těžkých chvil. Nechci se však upínat na cíle a budoucnost, ale spíš si užít každý moment v hudbě i mimo ni naplno. 

Takže na otázku, jestli mám ambice, bych odpověděla: Ano, mám, ale netýkají se přímo hudby. Chtěla bych i nadále žít naplněný a vědomý život v psychickém a fyzickém zdraví.

Teď mi jen řekněte, co to přesně pro vás znamená... (fyzické zdraví samozřejmě chápu)

Znamená to pro mě pěstovat vztahy, návyky a myšlenky, které mi prospívají emočně i fyzicky. Totéž platí i obráceně – je psychicky prospěšné najít odvahu opustit věci, které nám už neprospívají. 

Je podle vás nutné, aby člověk dnes měl ve vaší branži tzv. ostré lokty? Protože jen na talent a na to, že si vás někdo všimne, se asi spolehnout nejde…

Ostré lokty? Tohle slovní spojení ve mně evokuje myšlenku, že bych měla omezovat prostor někoho jiného pro svůj prospěch. S tímhle konceptem nesouzním. Mám ráda autenticitu. Ta může někdy nabrat formu ostrých loktů, jindy zas citlivosti a zranitelnosti. Zdravá houževnatost samozřejmě k naší branži patří. Obecně si ale myslím, že není na škodu se někdy trochu uklidnit, zjemnit a zpomalit.

Napadlo vás už někdy jen tak sebrat kytaru a vyrazit na rok dva do ciziny prostě hrát, kde to zrovna vyjde?

To byl můj plán ještě před pandemií. Po několika letech hraní v irských hospodách, na pražské Náplavce a všude možně, kde to zrovna vyšlo, jsem chtěla vypadnout někam jinam. Pak přišel covid-19 a já jsem si uvědomila, že bez jisté finanční předvídatelnosti se nežije moc dobře. I když je idea bohémského buskerského života do velké míry romantická, život jsem si nasměrovala jinak. Teď bych moc ráda vyrazila i s celou kapelou na zahraniční tour.

Dala jste si někdy nějaký termín ve stylu: Tak a do roka a do dne budu hrát na tomhle festivalu nebo budou hrát mou píseň v rádiu?

Nedala jsem si vyloženě termín, ale několik věcí se mi už splnilo. Zahrála jsem si na festivalech Rock For People, United Islands of Prague, dala dohromady úžasnou kapelu, vydala EP. Kdyby mi někdo řekl před pěti lety, že tohle všechno zažiji, asi bych se tomu jen zasmála, ale sny se plní, pokud jim dáte dostatek důvěry a času.

Samozřejmě, mám i další cíle, a naštěstí poslední dobou už dokážu odhadnout, co chci v životě kultivovat a co mi za můj čas a energii nestojí. Věřím, že se to odrazí i v mých dalších hudebních počinech. Myslím, že se máte na co těšit.

O hudební branži se léta ví, že pokud se z vás nestane internetový hit, stojí neskutečné množství peněz dostat se do rádií a hitparád, do časopisů… Jak se s tímto vědomím, že člověk možná nikdy neopustí menší kluby, žije a pracuje?

Já jsem s tím úplně v pohodě. Dokážu se propojit s lidmi i na menších pódiích. Pro mě je u fanoušků a posluchačů důležitá intenzita interakcí, ne jejich počet. Miluji tvořit hudbu, ale uvědomuji si i své lidské hodnoty, které mají přesah i do jiných sfér mého života, než je hudba. Paradoxně, když jsem přestala řešit, kdo a kdy a za kolik bude mou hudbu poslouchat, začala jsem se ve své tvorbě cítit mnohem lépe.

Co je pro vás na hudbě nejdůležitější? Sdělení, emoce, hra samotná?

To, že každý moment je neopakovatelný. Nezáleží, kolikrát jste zahráli tu samou písničku. Pokaždé máte jedinečnou možnost spojit se s lidmi na nové úrovni.

Jak vlastně tvoříte texty? Musíte je tzv. vysedět, nebo to jde spontánně? A je snadné v dnešní době, kdy se ročně vyprodukují miliony songů, přijít se svým stylem, který dokáže být v něčem unikátní?

Texty píšu hodně nárazově a intuitivně. Myslím si, že nejlepší je neřešit tolik, jak a čím se stát unikátní, ale spíš dát nejdřív prostor sobě a poznávání svého vnitřního světa. Nikde jinde než tam totiž unikátnost nenajdete. 

Vy jste před časem trochu změnila styl hudby, kterou hrajete? Proč vlastně? A není změna stylu pro muzikanta vždycky trochu risk? 

Řekla bych, že jsem své hudbě dopřála formu, kterou si zaslouží. Již dlouho jsem věděla, že chci svou tvorbu víc rozvinout a dát jí prostor žánrově se vyvíjet. V tomto smyslu mi moc pomohlo spojit se se svou kapelou, která mi dává prostor obecně víc stylově experimentovat. Momentálně můj projekt žánrově osciluje mezi neo-soulem a indie popem.

A jestli je to risk? Pro umělce, a vlastně člověka obecně, je největší risk přemýšlet nad tím, co udělat, aby se to zalíbilo všem. Jak řekl Elbert Hubbard (americký filozof přelomu 19. a 20. století – pozn. red.): „Aby ses vyhnul kritice, nic nedělej, nic neříkej, ničím nebuď.“

Je nějaký styl písničky, kterou byste chtěla napsat? Nemyslím ve smyslu kopírovat ji, ale mít s ní podobný úspěch, oslovit s ní posluchače?

Samozřejmě, mohla bych být romantickým snílkem a říct, že chci vyhrát Grammy s písničkou, která bude úspěšností konkurovat Taylor Swift nebo Miley Cyrus. I to se může stát. Já se však zaměřuji na to, co dělám teď a tady. Krůček po krůčku si moje tvorba nachází svoje fanoušky a přitahuje si k sobě skvělé lidi. Užívám si postupný vývoj a těší mě, že můžu být strůjcem vlastního štěstí a tvorby. Věřím, že je to právě moje jedinečná esence, co osloví posluchače nejen v Čechách a na Slovensku, ale i v zahraničí. m