Meryl Streep: S oscarem na toaletě

lahopřejeme k ocenění za celoživotní výkon. Jak jste se cítila? 

Byla to neuvěřitelná směsice pocitů. V civilu žiji hodně poklidný život a navíc doma nemám prakticky žádný respekt, takže bylo skvělé ho chvilku mít. A to rovnou v Cannes a v takové míře! (smích)

Do Cannes jste poprvé přijela před pětatřiceti lety…

A bylo to tehdy naprosto šílené. Přes přes můj prvotní nesouhlas mě organizátoři přesvědčili, že budu potřebovat bodyguardy. Říkala jsem si, že jeden bude bohatě stačit. Nakonec jich bylo devět a já za ně byla opravdu ráda! Tenkrát byli všichni fanoušci, fotografové i kameramani prakticky vedle vás … když jsem večer usínala, měla jsem pocit, že se z toho snad v životě nevzpamatuji.

Pojďme k vašim filmovým rolím. Za snímek Kramerová versus Kramer jste dostala svého prvního Oscara. Je pravda, že jste si závěrečný monolog své postavy před soudem sama napsala?

Film je o rozvodu dvou lidí, kde od rodiny odejde žena, ne muž. Ona na 18 měsíců zmizí a nechá svého manžela, aby se staral o jejich pětiletého syna. Na tu dobu to bylo velmi neobvyklé. S režisérem a scénáristou Robertem Bentonem a kolegou Dustinem Hoffmanem jsme tehdy hodně řešili, proč odešla. Každý jsme na to měli nějaký názor. Domluvili jsme se, že moje postava by měla v závěru během soudu vysvětlit, proč se tak rozhodla. Každý z nás napsal něco, co si myslel, že by Kramerová měla říct. Pak jsme hlasovali a já vyhrála! Takže takhle jsme došli k tomu, o čem před soudem mluvím. Chtěla jsem Kramerovou trochu polidštit a vysvětlit důvody, které ji k odchodu vedly. Byla na tom ve vztahu tak špatně, že nebyla schopná fungovat. Nejdřív se musela dát sama dohromady, aby byla schopná být zase dobrou matkou. Jako bonus se pak stalo, že tento film otevřel otázky týkající se výchovy dětí po rozvodu a jejich svěření do péče. 

Je pravda, že jste svou první sošku Oscara zapomněla na toaletě?

Je to tak (smích)! Ten, kdo šel po mně, ji naštěstí našel a vrátil mi ji. 

K filmům přistupujete nejen jako herečka, ale také jako tvůrkyně, například ve snímku „Lovec jelenů“ jste měla velký podíl na scénáři…

Film pojednává o maloměstě, ze kterého postupně odcházejí mladí muži do války ve Vietnamu. A já tuhle dobu zažila, navíc jsem také z malého města – z New Jersey. Měla jsem tak pocit, že k tomuhle tématu mám co říct. Režisér Michael Cimino se tomu koneckonců nebránil. Ale tohle se mi opravdu nestává tak často. (smích)

V tomhle filmu jsme vás také poprvé slyšeli zpívat. Zpívala jste i ve filmu Florence Foster Jenkins nebo muzikálu Mamma Mia. Zpíváte ráda?

Ano! Když jsem byla malá, chodila jsem na lekce operního zpěvu. Na střední jsem začala kouřit a moje „operní kariéra“ vzala za své. Ale stejně jsem to neměla ráda, radši jsem měla rock’n’roll a Joni Mitchellovou. A pak během studií mě inspirovala má profesorka zpěvu. Byla skvělá, díky ní zpěv miluji. Je to taková přímá linka k srdci.

To je hezky řečeno… Jak vzpomínáte na váš další film z roku 1982, na Sofiinu volbu?

Nevzpomínám na to úplně ráda, protože to bylo těžké natáčení. Například scéna, kde mé dítě odvádějí pryč, se točila jen dvakrát. Poprvé ta dětská herečka nevěděla, co se bude dít, takže na kameru neměla žádnou reakci. Podruhé už věděla... a na tu ošklivou scénu reagovala naprosto autenticky. Všechno, co se v té scéně děje, je pravdivé. 

Vystudovala jste klasické herectví. Jak moc vám to při natáčení pomáhá?

Nijak. Na škole jsme bohužel každý rok měli nového profesora herectví, takže sotva jsme si „ohmatali“ nějaký přístup, už jsme si museli zvykat na jiný. Já se tak při každém natáčení cítím, jako bych byla sama v obrovském moři. Svému bývalému muži jsem večer před důležitými scénami říkala, že to nemůžu zvládnout. A on pokaždé odpověděl, že je to tak vždycky a že to vždycky zvládnu. A také že jo! Ale je pravda, že když máte sedmnáctihodinový natáčecí den a scénu, kde lezete z auta, točíte po padesáté osmé, tak se vám zkušenosti ze školního zkoušení rozhodně hodí.

Často  v rolích používáte nejrůznější přízvuky. Jak to děláte? Spolupracujete třeba s jazykovými kouči? 

Upřímně, kdybych mluvila jen svým domovským přízvukem, tedy z New Jersey, tak bych tady naproti vám neseděla. Opravdu. Já to beru tak, že se ráda vciťuji do různých postav a chci jim dát maximum, a jazykem rozšiřujete určitou výrazovou paletu. Někdo má kouče, já ho měla jen jednou a nevyhovovalo mi to. Cizí přízvuky se učím tak, že poslouchám ostatní a ukládám si ty přízvuky do paměti.

Točila jste s režiséry jako Mike Nichols nebo Steven Spielberg. Necháte se jimi režírovat, nebo si spíš děláte vše po svém? 

S Mikem Nicholsem jsme se potkali v roce 1983 při natáčení Silkwoodové, vůbec si neuvědomuji, že by mě jakkoliv režíroval (smích). Dokázal vytvořit tak přátelské prostředí, že vám vůbec nedošlo, že vás někdo režíruje. Z jeho strany šlo o velmi dobrou taktiku! A Spielberg je prostě génius. Má velký cit pro mizanscénu. Kdybych ty dva měla srovnat, tak Nichols se zajímá spíš o interakci mezi herci a Spielberg to vidí víc vcelku. A oba to dělají skvěle.

Pojďme se teď posunout do úplně jiného kontinentu – ve Vzpomínkách na Afriku jste si zahrála s Robertem Redfordem. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to neuvěřitelné, přiznám se, že i dost náročné. V jedné scéně mi Robert myje vlasy v řece plné hrochů, kteří, jak jistě víte, patří mezi nejnebezpečnější zvířata Afriky. Okolo nás kroužili filmoví lvi, přivezeni z Kalifornie, kteří měli být krotcí, ale vůbec nebyli. A do toho všeho mi Robert myl vlasy. Šílená představa, že jo? Ta scéna byla navzdory tomu prostředí tak intimní a jemná, že na ni strašně ráda vzpomínám.

Film se stal kasovním trhákem. 

Vůbec jsem netušila, že film bude takhle úspěšný. Můj agent měl velkou radost (smích). Když pracuji, dávám příběhu vše a tohle si moc neuvědomuji. Třeba u Mamma Mia! nebo Ďábel nosí Pradu jsem si prostě šla užít natáčení a na to, že z toho budou trháky, jsem vůbec nemyslela.

Vidíte, to z vás dělá ještě obdivuhodnější herečku. Jeden z vašich absolutně ikonických filmů jsou Madisonské mosty z roku 1995. Vašeho filmového patnera hrál Clint Eastwood, který snímek také režíroval. Jaké to bylo? 

Na toto natáčení nikdy nezapomenu. Měli jsme to za pět týdnů hotové. Clint chodil každé ráno v pět na golf, pak se točilo. Všechno bylo neuvěřitelně profesionální. Na place panovala velmi milá a přátelská atmosféra. Myslím, že Clint zvýšil hlas jen jednou za celou tu dobu. 

V 90. letech jste se hodně angažovala za rovné platy pro muže a ženy. A mimo jiné jste otevřeně kritizovala, že aby si žena mohla zahrát velkou roli v úspěšném filmu, musí hrát prostitutku. Vnímáte, že se od té doby něco zlepšilo? 

Určitě! Dnes existuje tolik krásných rolí pro ženy. Zároveň jsme dostaly šanci stát se producentkami, můžeme si vybírat, co budeme dělat a s kým. Obdivuji kolegyně Reese Witherspoonovou, Nicole Kidmanovou nebo Natalii Portmanovou. To, čeho dosáhly, je neuvěřitelné. Co se týká platů, tak na tom asi nikdy nebudeme jako Tom Cruise, ale podmínky se všeobecně velmi zlepšily. Zapojila jsem se i do hnutí Time’s Up (Čas vypršel), které má pomáhat obětem sexuálního násilí, a to nejen ve filmovém průmyslu, ale i v jiných odvětvích. A pokroky jsou opravdu hmatatelné.

Zpátky k vašim rolím. Jaké to je zahrát si skutečnou postavu – třeba Margaret Thatcherovou, kterou jste ztvárnila ve filmu Železná lady a za kterou jste opět dostala Oscara?

Na téhle postavě mě fascinovala představa upadající moci. Trochu jsem v ní viděla paralelu s králem Learem. Ale něco vám prozradím. Když jsem byla malá, vzala jsem mámě tužku na obočí a udělala si s ní vrásky po celém obličeji tak, abych vypadala jako moje babička. Často říkávala, že duchem je stejně mladá jako já. Najednou jsem byla jako ona. Tyhle proměny mě vlastně provázejí celý život. Když mě líčili, abych vypadala jako Margaret Thatcherová, připadala jsem si jako v dětství.

Jak je pro vás důležitý kostým?

Kostým přímo dotváří charakter té dané role, pro mě je absolutně nepostradatelný. 

Hrajete raději v komediích nebo v osudových dramatech?

Každá role má něco do sebe a v té veselé je vždycky i něco smutného a naopak. Ráda nechávám postavy žít a žánr vůbec neřeším.

Co byste vzkázala mladým hercům, kteří chtějí uspět?

Nevzdávejte to. S každou rolí jste kousek blíž ke svému snu. Nikdy to nevzdávejte! m