Nemůžu, nestíhám

ocela zajímavé je srovnání mezi současnými sedmdesátníky a mladšími generacemi. „Mám pocit, že žijete nějak zmateně a rozblemcaně,“ říká třiasedmdesátiletá Hana. „Pořád něco řešíte, v práci, děti, kroužky, prostě mnohem víc věcí, než jsme museli my.“ Podobně to vidí i její vrstevník Václav: „Nemáte žádný rytmus a řád. Někde jsem slyšel, že mladí opouštějí lineární myšlení. To znamená řešení problémů logicky, postupně krok za krokem, dokud se člověk nedobere k cíli. Teď se všechno vidí komplexně a kreativně, připadá mi, že to není vždycky ideální a rozhodně je to náročnější. Navíc je tu hrozný tlak na výkon a celá společnost je neurotická. Někdy si říkám, jak dlouho tohle vydržíte.“ 

A co na to jejich děti, dnešní čtyřicátníci a padesátníci? Zatím drží. Jsou první generací, která může plně využívat veškeré možnosti svobody, ale nenaučila se zacházet s dalšími aspekty porevoluční doby, jako jsou tlak na výkon, přetlak informací, konzum, ale také iluze, že všechno, co je možné, je možné pro každého. Kontrastem k nim je pak mediální obraz dnešních dvacátníků, kteří, zdá se, „nic nevydrží“ a jejich nároky například na výhody v práci se dají přirovnat k touze sklízet, aniž by zaseli. 

Přesto jde o nedostatek času napříč generacemi. Doba i společnost jsou jiné. To potvrzuje i psycholožka a projektová manažerka Zuzana Ježková, autorka e-knihy Hodina navíc každý den. Sama si prošla stresovým stadiem vyhoření a teď pomáhá klientům využívat čas líp: „Mám na workshopech padesátnice i šedesátnice, co se těšily na důchod, že si konečně budou moct dělat, co celý život chtěly a odkládaly, ale zase to nestíhají.“ Co s tím? Fráze o time managementu stačit nebudou. Zajímavější je pochopit, jak funguje náš mozek a co reálně můžeme ve svém životě změnit. Časová chudoba, což je už terminus technicus, posiluje stres a celkový životní diskomfort. Naopak s pocitem dostatku času a určité časově dynamické rovnováhy, souvisí naše spokojenost.

Kde se ztrácí čas

• Myčka ho neušetří: Argument, že starší generace musela vyvářet pleny nebo stát fronty na nedostatkové zboží, neobstojí. „Je úplně jedno, že máme doma sušičky, počítače a auta. Náš mozek je bere jako standard. Nemáme dvacet minut navíc, protože nemusíme mýt nádobí v dřezu, za to je tu dvacet dalších všednodenních věcí, které se musejí nejen udělat, ale nejdřív naplánovat a udržet v hlavě, říká se tomu mental load, neboli mentální náklad,“ říká Zuzana Ježková. 

• Zmatení priorit: Jako první jsme zvyklí řešit věci, co nejvíc křičí. A vždycky, zdá se, víc křičí oprava auta, projekt, uzávěrka nebo domácí práce. Zatímco naši staří rodiče, děti, partneři, přátelé nebo procházka, na kterou jsme nešli – nekřičí. Děti nám nevynadají, že zase nemáme čas s nimi strávit odpoledne nebo sobotu. Ale za pět let nám dojde, co všechno jsme udělali špatně – a to je pozdě.  

• Vyčerpávající rozhodování: Součástí našeho komfortu je také nekonečné množství možností. „Musíme se mnohem častěji než dříve rozhodovat. Od zásadnějších věcí, po banality, třeba jaký toaletní papír si koupíme v drogerii, když mají deset druhů. „Lidé obecně chtějí mít na výběr velký počet možností. Reálně ale to, že si vybíráme z 50 typů podobných počítačů, nevede k větší spokojenosti, než kdyby v nabídce byly tři,“ říká Zuzana Ježková. Rozhodování bere spoustu mentální energie, reálného času a vyvolává stres, že si nevybereme dobře.

• Nereálná očekávání: Všechny možnosti, které svět nabízí, zároveň vyvolávají nereálná očekávání. Na sociálních sítích jsme neustále konfrontováni s lidmi, co se chlubí nějakým výjimečným okamžikem či úspěchem a chceme mít všechny jejich třešničky na dortu na tom svém. Nedochází nám, že nevidíme zbytek jejich života. Vytváříme tím na sebe šílený tlak všechny „třešničky“ posbírat. To je ale nemožné. 

• Afektivní prognostická chyba: Ta se nás týká, pokud jsme uvěřili, že bude líp AŽ něco. Až postavíme barák, až koupíme chatu, až se děti dostanou na střední, až zhubneme, až budeme v penzi. A čas, běžící do té doby, vnímáme jako ten horší nebo takový, který musíme obětovat. „Samozřejmě je dobré mít cíle a může se stát, že na nějaký čas si třeba vezmeme druhou práci, abychom si vydělali na vysněnou chatu. Měli bychom ale udělat všechno pro to, aby čas, než dojdeme k vytyčenému cíli, měl smysl a my jsme neobětovali příliš toho času, který je pro nás cenný. Může se totiž stát cokoli, kvůli čemu se k cíli nikdy nemusíme dostat. Navíc náš mozek se bude z chaty radovat tak dva měsíce a pak už zase začnou starosti, kdo bude jezdit sekat trávu nebo kdo opraví střechu,“ říká odbornice.

• Časový optimismus: Pokud si plánujeme na daný časový blok spoustu aktivit, ale nemůžeme je nikdy stihnout, trpíme takzvaným časovým optimismem. Třeba když za neděli chceme vyplít zahradu, umýt okna, dopsat článek, pohostit návštěvu a stihnout výlet. „Pravda je, že náš mozek na první dobrou věci neodhadne a má tendenci říkat ano! Takže až si uděláte časově optimistický plán, zhodnoťte s chladnou hlavou, co je reálně možné. Pak si napište na seznam tři(!) věci, které chcete stihnout, a rovnou si řekněte, že jen jedna je důležitá a ten zbytek může, ale také nemusí vyjít,“ doporučuje Zuzana Ježková.

Životní to do list

Možnosti, jak z časového presu ven, by vydaly na knihu. Inspirující může být nápad čtyřicátnice Anny: „Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že se zblázním z toho, co všechno musím nebo bych ráda, mě napadlo, že si napíšu kompletní seznam všeho, co chci udělat. Budou tam věci, co nepočkají, až po ty, co nespěchají, třeba že jednou chci vyměnit podlahové lišty v celém bytě, protože staré už jsou hnusné. A to počká. Počká to půl roku, pět let nebo je nemusím vyměnit nikdy. Ten seznam jsem nakonec nenapsala, protože jsem měla strach, že na mě všechno pomyslně spadne.“

„Může být dobré si takový to do list napsat. Operativní paměť našeho mozku je totiž relativně malá. Zásadní však je, co s tím seznamem pak uděláme,“ říká Zuzana Ježková a doporučuje:

Vyškrtejte některé položky. Připusťte si, že tu španělštinu se už holt nikdy nenaučíte, i když je vám šestačtyřicet a sníte o tom od dvaceti. Možná přijde trochu smutku, ale hlavně úleva. Nemusíte všechno stihnout. Fakt ne!

Vypište položky, které můžete odložit. Napište si, že podlahové lišty začnete řešit příští jaro a nebo si příští jaro řeknete, že to ještě odložíte o rok. Pro náš mozek totiž není důležité, zda je záležitost vyřešena reálně: tedy, že máme nové podlahové lišty, nebo jen mentálně, rozhodli jsme se, že je budeme řešit příští jaro. Uf! Je to dobrá věc, protože všechno nedokončené v našem mozku spotřebovává spoustu energie – říká se tomu efekt Ziegarnikové. Zato když mozku dáte zprávu, teď lišty neřeším, mrknu se na to za rok a uvidím, mozek to v pohodě pustí.

Určete položky, které můžete delegovat: na partnera, děti, kolegy v práci. Pokud se zároveň mentálně nastavíte na to, že možná nebude dokonale uklizeno a manžel možná bude chodit ve špinavé košili, máte vyhráno, respektive mozek odškrtnuto.

Položky, které zůstaly, seřaďte podle priorit. Víc dopředu dejte věci, které nekřičí. A jestli jde o čas, který trávíte s blízkými, řekněte si: kolikrát ještě si dcerka nechá česat vlasy? Kolikrát bude chtít číst pohádku před spaním? Kolikrát ještě vezmu maminku na výlet? Nakonec by vám mělo být líp. 

Vyberte si jednu věc, s níž začnete, a tu udělejte. Hotovo! Postupujte pomalu a nechtějte hned změnit úplně všechno. 

Změna vyžaduje energii

Unavená a přetížená Anna dostala také spoustu rad od kamarádek: začni běhat, chodit na jógu, plavat nebo do sauny. „Jenže já jsem tak vytížená a unavená, že by mě stálo ještě spoustu energie navíc prosadit si na rodině, že tři večery v týdnu nebudu doma. Pak se sbalit, někam dojet, tam to možná bude fajn, ale ve chvíli, kdy se zavřou dveře fitka nebo sauny, dolehne na mě, co všechno jsem za tu dobu nestihla,“ komentuje svoji situaci. 

„Každá změna vyžaduje energii – a když ji nemáme, nejde udělat. Takže místo večerní sauny si stačí dojít na 15minutovou procházku a na jejím konci si vědomě prožít, že se cítíme líp. Zdůraznit tak mozku, že to bylo fajn. Abychom si vypěstovali pozitivní zpětnou vazbu. Anna může také pětkrát denně na pět minut zavřít oči a relaxovat, to dobije trochu kognitivní energie. Důležité je dělat změny pomalu, postupně malými kroky,“ říká Zuzana Ježková.

Mít sílu jít včas spát

Při nakládání s časem je klíčovou položkou spánek – je totiž zásadní ingrediencí pro dodání energie. Jenže místo toho, abychom večer v danou hodinu vypnuli televizi, mobil nebo počítač, začneme brouzdat po internetu, přepínat programy a vyjíme lednici. Zůstáváme v těchto sebepoškozujících činnostech a vždycky si řekneme: tak a zítra už určitě půjdu spát včas! „Jenže na seberegulaci potřebujeme kognitivní energii. Náš mozek jednak udělá to, na co je naučený, a hlavně hladový po bezprostředním uspokojení. Potřebuji jít spát, ale rychlá zpětná vazba mozku zní: chipsy jsou super, film je super, čištění zubů je vopruz a námaha. A mozku je jedno, že ráno budu jak zombie, protože je to daleko. Čím méně jsme unaveni, tím méně jsme ve stresu, méně prokrastinujeme, také máme větší nadhled a interpretujeme věci pozitivněji,“ říká psycholožka. Stačí malé kroky, co jít spát každý den o pět minut dřív? A nařiďte si na to budíka! m

Foto: Adobe Stock