Petra Dvořáková: Noční

nes se to tady vleče, že tomu člověk ani nemůže uvěřit. A sedřenej jsem jak kůň. Nejdřív dědek na čtyřce, pak zas ta bába bez noh. Ještěže už je večer. Vůbec nechápu, že může být někdo tak těžkej, i když nemá nohy. Určitě o ně přišla právě proto, že byla tak tlustá a dostala cukrovku. Tak nějak mi to aspoň vysvětlovala ségra. Dělá tu sestru už skoro šest let. Nikdo nechápal, že se upíchla do tohohle špitálu a navíc ještě na eldéenku. Přitom maturovala se samýma jedničkama. Jenže jak říká máma, u nás v rodině větší sebevědomí nikdy nikdo mít nebude. Na druhou stranu – když ségru vidím, jak se s těma nemohoucíma starouškama baví, tak mi připadá, že to nakonec dělá ráda. Že jí nevadí, že ti lidi se tady co chvíli poserou, pochčijou, nebo je musí krmit a oni jí ještě nadávají, že je to hnus. Já bych tu dobrovolně nikdy nebyl. Teda, dobrovolně… já tu vlastně jsem dobrovolně, ale jen proto, že jinde bych práci nesehnal. A přitom to celý byl tenkrát jen jeden velkej smolík. Jel jsem jako obvykle zkoušet za klukama s kapelou. Máme takový studio, spíš teda garáž, kterou jsme polepili platama od vajec, aby se tam dobře nesl zvuk. Zkoušíme dvakrát týdně a doufáme, že s tím naším drnkáním jednou prorazíme. Jenže zatím se zdá, že tři pětadvacetiletý týpci s dlouhejma vlasama, v džízce s dírama a lebkou, nikoho neberou. Ty vlasy jsem taky nedávno shodil, mám je teď rozhozený na dvě strany, jak se u nás říká „na prdel“, a docela hezky se mi vlní. Máma říká, že je to účes pro puberťáky, ale myslím, že zas tak starej na to nejsem. Ten můj průšvih se stal právě po jedný takový zkoušce. Jako obvykle se neobešla bez pivka a taky různejch pomahačů – tabletek, co kdo sehnal, od xanaxu přes diazepam po bůhvíco, občas někdo dovalil marjánu. Domů jsem to měl tři kiláky, tak jsem si říkal, že to v pohodě na tý starý jawě dám. Vzal jsem to schválně bočníma cestama, abych se vyhnul polišům, jenže možná právě to byla ta chyba. Na jedný podělaný křižovatce jsem totiž nalítl do jakýsi báby na kole. Teda podle mě spíš ona nalítla do mě, ale to jsem nikomu nedokázal vysvětlit. Bábě se nestalo vůbec nic, jen se prostě skácela z kola, hned ale vstala, což je jasný důkaz, že jsem nejel vůbec rychle a nebezpečně. Jenže začala hulákat na celý kolo a nějakej čumil okamžitě popadl telefon a vytočil policii. Chlupatý mně dali dejchnout, udělali nějaký ty jejich testy a bylo vymalováno. Sebrali mi papíry a dostal jsem dva roky podmínku. Na to mě vykopli z práce, co taky s řidičem náklaďáku bez řidičáku. Naštěstí tady v tom špitále se žádnej personál dlouho neudrží, tak mi ségra zařídila fleka sanitáře. Sice se chodí na služby, ale někdy je to docela pohodička. Zvlášť v noci, pokud teda někdo nedělá jak ďas, nebo neexne. To pak musím naklusat s lehátkem a dopravit dotyčnýho do márnice. Když jsem tam jel poprvý, myslel jsem si, že se poseru strachy, ale teď už mi to nic nedělá. Ono je to trochu jak v masně, aspoň já mám pocit, že ty lidi, už tam stejně nejsou. Že musí být někde jinde. Spíš mě tady ve špitále štve, jak je to všechno zanedbaný. Je to soukromý a majitel dojí velký prachy z pojišťoven a podle mě i z kapes těch staroušů. Ale že by investoval do oprav, to ne. Třeba vozejky, na to aby se člověk bál pacoše položit. Jednou mi dokonce během cesty upadlo kolo, tak tak, že jsem tu babku nevyvalil. Nebo i s tou márnicí. Je to takovej maličekj baráček na  konci areálu, omítka z toho padá po kusech, má to plechový vyklápěcí vrata, kterejm navíc nefunguje otvírání, takže když chce člověk dovnitř, musí je zvedat celou silou a podložit je dlouhým špalkem, aby držely zvednutý.

„Brácha, pojď na pětku, sama paní Marvanovou nezvednu a ta proleženina jí šíleně teče, musím to na noc převázat,“ přilítne do pokoje, kde mám svý zázemí, ségra. „A laskavě zvedej telefon, nebudu za tebou běhat a někde tě pořád nahánět.“ 

Sáhnu si do kapsy pro mobil, no jo, fakt mi volala, ale já už si na noc ztišil zvonění. Ztěžka se zvednu z kavalce, sice se mi nechce, ale na druhou stranu, zase to možná bude příležitost. Jak tak kráčím tou páchnoucí chodbou, vidím, jak se ségře v těch krátkých šatičkách houpou boky a dlouhý vlnitý vlasy jí padají do pasu. Říkám si, že je fakt kost. I v obličeji je pěkná, má jasně modrý oči a malej nos. Na rozdíl ode mě, co má pořádnou bambuli a nezmírní to ani to, že si nechávám trochu růst knírek. Můj pocit, že v něm nos tak trochu zanikne, byl dost mylnej. 

„Tak paní Marvanová, teď vás otočíme a převážeme vám zadeček,“ zašvitoří ségra, jen co vejdeme do pokoje. Na postelích leží čtyři babky, jedna z nich, ta u okna je dost nažloutlá a zdá se mně, že docela chrčí. Doufám, že neexne během noci, rád bych se trochu vyspal. Za tu dobu, co tu jsem, jsem se naučil poznat, kdy se blíží smrt. Lidi tak trochu zežloutnou, zašpičatí se jim nos a začnou  divně dejchat. Pak je to otázka hodin.

„Co vejráš,  pomoz mi přece,“ zasyčí ségra. 

Odkryje peřinu, já bábu chytím pod paží a za bok. „A na tři,“ řeknu a pak „raz-dva-tři“ a ze všech sil zaberu. Babka má snad sto kilo, tak tak, že s ní hneme. Na boku se ale neudrží, jen co ji pustím, překulí se zase na záda. „Do hajzlu,“ zamumlám a ségra po mně vztekle sekne pohledem. Takhle se před pacošama nemluví, já vím. 

„Ještě jednou – raz, dva, tři,“ zaberu a znovu překulím bábu na bok. Ta jen sýpe a sténá, jako by ji na nože brali. Zpod anděla jí vylejzá obří zadek, na kostrči má tlustej čtverec z mulu, kterej je úplně prosáklej hnisem. Fuj. Ten puch rozkládajícího se masa je k nesnesení. Ségra se to snaží aspoň trochu vyčistit, bába kupodivu naříká jen tak středně, vůbec to nechápu, možná je to proto, že  ty tkáně jsou opravdu uhnilý. Ségra si s tím hraje skoro půl hodiny, nakonec na to dá ty jejich dezinfekční sajrajty, přelepí vrstvou gázy a ještě bábě převleče anděla. Pokaždý, když vidím ty vytahaný kozy, udělá se mně na nic. To člověka vopravdu přejde chuť na ženskou. Bábu necháme ležet na boku, vypodložíme ji různejma polštářema, aby nepřepadla na záda a můžu vypadnout.

„Je tady Jana?“ zeptám se ségry už na odchodu, zatímco ona si to šine s vozejčkem k další babce.

„Jo, na sesterně, chystá léky,“ odpoví ségra a trochu podezíravě se na mě podívá. Radši se tvářím, že Janu balím, i když to vůbec není můj typ. Navíc rozvedená, s děckem. To člověk nechce. To, co potřebuju, je dostat se na sesternu, když je otevřená skříň s léky. A podle všeho, teď otevřená bude. Kdybys ségra tušila, že mě podezíráš úplně správně.

„Nazdárek, Jani, jak to tady jde?“ zahlaholím, až se Jana lekne. Sedí zády ke dveřím, otevírá jeden dekurs po druhém a sype do lékovek prášky.

„Dnes na pohodu, aspoň teď to tak vypadá. Co ty tady v tuhle dobu?“ zasměje se na mě na oplátku. Má takový široký masitý rty, to se mi líbí. Jinak ale moc hezká není. Baba vystříhaná na ježoura chlapy moc nerajcuje. A navíc s  růžovým pruhem po straně, to fakt ne. Ženská má mít vlasy po pás.

„Ségra říkala, že tu jsi… to si přece nemůžu nechat ujít,“ pokračuju. „Dáme si kafíčko, ne?“ 

Jana se celá červená, podle toho poznám, že mi to flirtování věří. Zalezu za závěs, kde mají sestry  kuchyňku, je tam jen malej vařič, rychlovarná konvice a lednička. Nasypu do hrnků jihlavanku, nechám zavřít vodu a zaleju dva turky.

„Tááák, už se to nese,“ nasmívám se jak měsíček na hnoji a schválně hrnky stavím na stůl mezi krabičky s léky. Očima hledám ty správný. Doufám, že tam budou. Skříň je sice odemčená, ale těžko by se mně k ní dostávalo, když u ní Jana sedí.

„Jaký máš plány na víkend?“ zeptám se a hraju zájem.

Jana se usměje, očima ale pořád jen sleduje rozepsané léky v dekursech. „To víš, tak všelijak. Možná vyrazíme s Anetkou k našim.  A nebo taky ne...“ Podívá se na mě zpříma a zamrká nalepenejma řasama. 

Teď nebo nikdy, bleskne mi hlavou. V tu chvíli se k Janě nakloním a tvářím se, že jí chci něco sladkýho pošeptat úplně zblízka do ucha. A jakoby nechtíc u toho vrazím rukou do krabiček s léky. Platička se rozletí po podlaze.

„Jéžiš promiň,“ začnu se omlouvat a přeochotně se hrnu pod stůl sbírat rozsypaný prášky. Očima skenuju, kde leží tramal nebo diazepam. K mý radosti jsou tam oba. Než si Jana všimne, šoupnu je do kapsy. Pak vyrovnávám všechno, co jsem posbíral, na stůl.

„Měl bych radši vypadnout, než ti z toho tady nadělám paseku. A víš, jak je ségra citlivá na to, když mě vidí u prášků,“ popadnu hned na to hrnek s kafem a hrnu se ze dveří. Jana je zjevně zklamaná, asi čekala, že teď se to mezi námi rozjede.

„Klidně tu zůstaň, nic se přece nestalo,“ volá za mnou. Vůbec by jí nevadilo chodit s chlapem v podmínce. Já už se ale ani neotočím, jen zvednu ruku na pozdrav. Bože, jaký já měl dnes štěstí!

Zalezu za skleněný lítačky a sypu si to prázdnou chodbou ke kutlochu. Zapadnu dovnitř, rozsvítím lampičku a natáhnu se na postel. Tak kámo, hody začínají, řeknu sám sobě a vyloupnu z platíčka jeden tramal. Spláchnu ho kafem a čekám, kdy se mi v těle začne rozlejvat známej pocit. Koukám u toho na hodiny, co tu visí na stěně, zdá se mi, že tikají o něco výrazněji, ale jinak se neděje vůbec  nic. Po deseti minutách pro jistotu přidám ještě jednu kapsli tramalu a půlku diazepamu. Radši jen půlku. Zas civím na hodiny, svět se kamsi propadá, konečně je mi sladce, tak přesladce, až se všechno houpá a já po pár minutách nevím o ničem.

„Doprdele brácha,“ ozve se nade mnou ségřin ječák. Buší mi do ramene jak zjednaná. „Ty fakt nejseš normální. Volám ti na mobil a ty zas nic. Kolikrát ti to mám říkat. Seber se a padej, ta bábinka z šestky je po smrti.“

Chvíli civím, co se děje, vůbec nechápu, kde jsem. Pak mi to dojde. Kristepane, to si to nemohla babka nechat na ráno?

Když ségra vidí, že jsem konečně trochu při smyslech, otočí se a běží pryč. Zvednu se z postele, všechno se se mnou houpe, zdá se mi, že svět kolem není skutečnej. Dopotácím se na oddělení, mrtvola už leží přikrytá na lehátku, babka byla věchýtek, tak ji holky naložily samy. Zkontroluju, že mám v kapse klíče od vrat márnice, mobil jsem si nevzal, ale na nic ho nepotřebuju. Popadnu lehátko a vyrazím k zadnímu výjezdu. Cesta je příšerná, mám motáka jak prase, když vyjedu do chladný noci, udělá se mi ještě hůř. Zdá se mi, že venku je šílená tma, jako by lampy kolem cesty vůbec nesvítily a márnice byla daleko nejmíň sto kilometrů. Pak si všimnu něčeho neuvěřitelnýho – kousek ode mě stojí obrovskej slon a máchá chobotem. Příšerně se leknu a uskočím, div bábu nevyvalím. Jenže v tom vidím, že vedle mě je druhej. Chobot mi dosahuje skoro až k hlavě, tak po něm máchnu rukou, ale vůbec nic necítím. Připadá mi to děsivý, zvlášť proto, že najednou vidím slony všude. Tlačím lehátko před sebou a jdu pořád dál, jako by mě ta mrtvola mohla před slony ochránit. Sloni se naštěstí nehnou z místa, jen když se otáčím, pořád divně mávají těmi choboty. Bleskurychle strčím klíče do vyklápěcích vrat, odemknu a začnu je zvedat. Zdají se mi příšerně těžký, tak tak, že je zvládnu podložit kulánem. Hned uvnitř rozsvítím, potmě mezi mrtvolama to není nic moc. Leží tam ti dva nebožtíci z odpoledne, ráno je všechny odvezou. Vrátím se ven pro lehátko s bábrlí. V dálce pořád vidím slony, houpají choboty o sto šest. Snažím se urejdovat vozejk přes nájezd, babka už je skoro vevnitř, když se mi kolečko zachytí za kulán. Zkusím trhnout a než mi to dojde, podrazím ho a bum! Dveře s žuchnutím spadnou dolů a zacvaknou. Civím na to, k mý hrůze – uvnitř není klika. Zkusím se do vrat opřít, ale drží jak přibitý. Panebože, panebože, běží mi hlavou. Instinktivně šmátrám po mobilu, ten ale nemám. V tom mi někdo zaťuká na rameno. Poleje mě hrůza. Sevřu víčka a snažím se dělat, že nic. Vtom ale na rameno zase ťuk ťuk. Když se otočím, stojí proti mně tři nebožtíci, zírají na mě a jsou mi stále blíž. Slyším sám sebe ječet na celé kolo, nebožtíkům je to ale fuk. „Tak jsme si pro tebe přišli, kamaráde. A neodejdeš odsud, dokud nám nevrátíš všechen tramal, co jsi nám ukradl,“ řekne ten jeden a když ke mně udělá další krok, zatmí se mi před očima. Zkouším ještě couvnout, ale dveře mě nepustí. Sesunu se k zemi a dál už nevím vůbec nic. m