Alice Nellis: Naučte se nechat věci plynout

zpomenete si, co bylo tím prvním impulsem, kdy vám hlavou proběhly první motivy vašeho nového filmu Buko?

Asi to bylo někdy při jízdě na koni. Ve chvíli, kdy se rozhodnete na koně sednout a ještě s ním třeba vyjet někam mimo bezpečí jízdárny, kterou oba znáte, nutně musíte přistoupit na to, že některé věci nebudete mít pod kontrolou. To, co se děje kolem vás. To, jak to vnímá váš kůň. Jedna z mála věcí, kterou do určité míry pod kontrolou můžete mít, je, jak budete to, co neovlivníte, vnímat vy. A jak budete vnímat tíhu toho, že se může stát něco… nepředpokládaného. Předem nevypočitatelného. Buď pojedete na koni a budete průběžně pořád napjatý a vytřeštěný z toho, co by se MOHLO přihodit. Anebo se rozhodnete tento stav nejistoty přijmout a uvolníte se s tím, že až se to NĚCO stane, tak na to snad budete schopni adekvátně reagovat. Myslím, že nemusím říkat, při které z těchto dvou možností si vyjížďku více užijete. A s žitím života je to trochu podobné.

Když to převedu do běžného života – musela jste se tohle naučit, nebo to prostě tak nějak intuitivně umíte… přijmout určitý stav nejistoty a být otevřená tomu, co přijde, a někdy třeba překvapit sebe samu, jak na to reagujete?

Spíš bych řekla, že se to pořád učím. Mnohem radši bych samozřejmě byla, kdyby se šlo pěkně v klidu připravit na každou eventualitu, kdybych měla všechno pěkně pod kontrolou, seřazené. Ale ze zkušenosti vím, že když už si představíte a promyslíte všechny možné scénáře, ono se to schumelí zase ještě jinak. V tom je život mnohem tvořivější než my. Takže nechat věci plynout a najít jistotu v nejistotě je pro mě celoživotní úkol, který nevím, jak se mi podaří naplnit. 

Potřebujete mít v životě všechno pojmenované, analyzujete? Nebo prostě berete věci tak, jak jsou?

Přesvědčuji svoji mysl, že by se na nějaké neustálé pojmenovávání a analyzování měla taky někdy vyprdnout, ale je dost tvrdošíjná.

Jak třeba vlastně píšete? Protože jsou autoři, co mají všechno pečlivě připravené, vědí, kde a kdy se co které postavě stane, a pak ti, co znají začátek, konec a pak prostě intuitivně píšou…

U mě je to něco mezi. Někde v prvopočátku si představím vlastně asi celý příběh, ale tak nějak jako bych ho zahlédla na krátký okamžik naprosto celý. A pak ho zase zapomenu a to psaní, to je vlastně taková rekonstrukce a hledání správné cesty k tomuhle obrazu, který se na začátku na chvíli objevil. 

Tím hlavním tématem Buka pro mě je návrat k sobě samotnému. Proč myslíte, že se lidé tak často vzdalují sami sobě a svým snům?

Ze své zkušenosti vím, že je mnohem snazší dělat něco tak, jak se to obvykle dělá nebo jak se to dělalo minule, než hledat cestu, jak by to člověk dělal za sebe. Protože pak si za tím musí stát a to leckdy není lehké. Nemůže se pak vymluvit na to, že takhle se to přeci dělá. Takže když děláte věci po svém, je velmi snadné se nechat zranit. Ale to myslím není jádrem našeho příběhu. Jeden z dalších důvodů, proč lidi zapomínají na své vlastní vidění světa a na své touhy, je starost o druhé a snaha splnit vše, co se od vás očekává. A čím víc toho splníte, tím se většinou víc očekává. A v rodičovství, které je také jedním z témat našeho příběhu, to platí dvojnásob.  

Bylo od začátku jasné, že vedle hlavní hrdinky Jarmily bude tím dalším hlavním hrdinou kůň? Nebo jste zvažovala i jiná zvířata? A proč právě kůň?

Vlastně to bylo spíš obráceně. Nejdřív byl kůň a pak teprve konkrétní hrdinka. Máme doma dva koně a práce s nimi je takovou nikdy nekončící cestou, při které člověka napadne ledacos.  

Koně jsou velmi aristokratická, někdy ale taky svéhlavá zvířata. Nebála jste se, jestli si nezaděláváte trošku na problémy při natáčení?

Myslím, že lidé jsou ještě svéhlavější. Kůň je svým způsobem velmi přímý tvor, takže při natáčení spíše jde o to přizpůsobit se tomu, jak který kůň funguje. Navyknout jej na situace, které při práci nastanou, a vytvořit atmosféru, ve které se bude cítit bezpečně. Paradoxně mám dojem, že přítomnost starokladrubáka Ládi, který hrál roli Buka, byla pro nás všechny něčím, co nás nutilo záměrně a pokorně pracovat v co největším klidu a harmonii, protože jinak by to s koněm moc nešlo.  

Vy osobně máte ke koňům a k přírodě blízko? Vždycky jste mi i podle námětů svých filmů přišla spíše jako městský člověk…

Já také městský člověk jsem. Ale nyní žiju víc v přírodě. Je to něco, k čemu jsem získala vztah až teprve s určitým věkem. Na vesnici jsem se odstěhovala až někdy kolem pětatřiceti. A spíš na zkoušku, jak mi to bude vyhovovat. A jsem na vesnici dodnes. 

A nebyl to na začátku trochu šok? Že na vesnici jde život prostě jinými cestami a v jiném rytmu?

Naopak mě překvapilo, že na vesnici žiju vlastně hodně podobně jako ve městě, jen je tam navíc větší klid, slyším tam ticho a můžu chodit po vesnicku ušmudlaná a zdůvodňovat to tím, že na zahradě je pořád hodně práce (tu ale většinou dělá manžel, abych nekecala). Nejsem moc společenský člověk a paradoxně na vesnici znám mnohem více sousedů, než jsem znávala ve městě. Protože tam se lidi ještě dodnes potřebují. Myslím jako prakticky. Když nejde proud. Nebo vám doma něco dojde. Když vám na motorovce spadne řemen a máte na zahradě zpola pokácený strom… Najednou má ten společenský život nějaký praktický, upřímný řád. 

Buko přichází dlouhých sedm let po předchozím Sedmeru krkavců. Mezitím jste psala scénáře pro filmy jiných režisérů. Proč ta pauza?

Měla jsem mezitím jinou práci. Točila jsem Pustinu s Ivanem Zachariášem, dělala divadlo a operu, psala scénář, učila doma děti při covidu a průběžně psala pro kolegy a kamarády. Hodně jsem se také věnovala hudbě – tedy konkrétně práci s Českou filharmonií, která je pro mě velmi příjemným zpestřením. A taky jsem připravovala edukativní dokument o opeře, který teď dokončuji. Takže prostě na natáčení nebyl čas. A zní to nakonec docela pěkně, ne? Po Sedmeru krkavců a sedmeru let – zase film. O to víc jsem si to užila a díky svobodě, kterou mi dali producenti – Petr Fořt, Helena Uldrichová a Mirka Grimaldi –, jsme film mohli udělat bez velkých kreativních omezení. A to je krása. 

Taková svoboda ale dneska není moc zvykem, ne? Tu si člověk musí takzvaně odpracovat… Producentský systém, který se začíná prosazovat i u nás, někdy staví režiséra jen do převaděče písmen ze scénáře do obrazu, jako by nepočítal s tím, že by režisér mohl mít svou vizi…

Já jsem měla většinou štěstí.  A taky, jak sám říkáte, netočím mnoho. Myslím, že to zásadní kreativní rozhodnutí u producenta je výběr režiséra – tam má on plnou svobodu. Ale když už to rozhodnutí udělá, tak by mi přišlo chytré, aby mu věřil. Stejně jako já, když si vyberu nějakého herce – a mám k tomu své důvody –, tak bych byla pitomá, kdybych se to za něj pak snažila hrát já. Ačkoliv – když to teď tak říkám – si uvědomuju, že taky někdy v zápalu boje hercům předehrávám… 

Když člověk píše scénář, představuje si, jak co natočí, a vy jste si dlouho všechno, co jste psala, taky točila. Kde nastal ten zlom, že ne každý scénář musíte režírovat?

Protože bych to prostě nestihla. A většina scénářů, které jsem psala, vznikla vlastně na přání daných producentů. Což je taky zajímavý úkol.

Není pak někdy těžké vidět, že to ten který režisér pojal trochu jinak? Nebo třeba trochu „hůř“, než byste to natočila vy?

Není. Vlastně mě docela baví, že to může někdo vidět jinak. A víte, jak se píší třeba ty Zátopkovy jásající davy, když vím, že se s tím při shánění financí a natáčení obrkomparsů bude trápit někdo jiný? 

Jako že by vás třeba někdy poňoukla chuť se schválně „rozšoupnout“? 

Schválně ne. Možná… jen trochu lehkomyslně. 

Vaše první filmy byly nesené dialogy, ale třeba právě Sedmero krkavců, vaše díly Pustiny, a podle scénáře i Buko, se zdají, jako byste se slov vzdávala na úkor obrazu. Je to vědomé?

Asi je to tak, ale nějaký záměr to není. Spíš člověk s věkem dospěje k tomu, že některé vnitřní věci se lépe vyjádří beze slov. Ale v tomto ohledu mám také ráda ony banální, obyčejné dialogy, které plynou spíš jako hudba, zatímco se v hrdinech děje něco mnohem hlubšího. Protože i to jsou vícevrstvé a emotivně silné momenty. 

Jak se vlastně pozná dobrý dialog? Říkáte si je nahlas, když píšete? Aby byly co nejpřirozenější…?

Dřív jsem si je říkala. Ale kór v kavárnách, kde často píšu, když musím mezi prací čekat v Praze, jsem s tím lidi trochu děsila. Teď si je říkám nahlas v duchu. Vyjde to nastejno, ale budím méně pohoršení (nebo lítosti). 

Já osobně mám někdy pocit, že všichni pořád jenom mluví, že svět a lidi by potřebovali trochu ticha… jak to máte vy? Umíte si dopřát ticho?

Umím. A i ho potřebuji. Zvuků je kolem prostě moc. Asi mi míň vadí, když lidé mluví, než to, že si pořád něco nahlas pouštějí. Dokonce i hudbu, kterou mám opravdu ráda, nedokážu poslouchat jako druhý plán a vlastně mě to dost rozčiluje. Což zase rozčiluje mé nebohé děti, kteří ji chtějí poslouchat a provozovat pořád, nahlas a každý jinou. 

Nedávno jste prohlásila, že nevěříte na nedotknutelnost umění. Proč se podle vás lidi tak často „bojí“ jiného pojetí klasiky? Proč se vlastně lidé tak strašně často a čím dál tím víc bojí?

Protože pak dopadnou jako já teď a budou muset znovu a znovu vysvětlovat, že když se v Prodané nevěstě spolu s komedianty objeví třeba tak nečeské a netradiční zvíře jako opice, není v tom žádný hluboký záměr zničit české kulturní bohatství. Pouze upřímný pocit, že opice se ke komediantům a divoké instrumentální skočné vysloveně hodí. Vždyť tak dobře skáče! Bylo by lepší, kdyby měli komedianti cvičené opičky a pejsky?

Vaše filmy se nikdy nebály dotýkat se niterných pocitů postav. Jsou pro vás scénáře jakýmsi hledáním odpovědí na otázky, které si kladete?

Určitě, a vy to říkáte tak pěkně chytře. Teď to budu muset takhle pěkně říkat dál. Protože já to vnímám asi trochu obyčejněji. Prostě píšu o tom, co mě v daném období zajímá natolik, že s tím chci strávit přes rok času. Tudíž to musí být něco pro mě – a doufám, že i pro mnoho ostatních – důležité. 

Poslední dva roky se velmi proměňuje divácký vkus, respektive lidé stále více chodí na odlehčené filmy, dramata vynechávají. Nebojíte se, že to může změnit filmovou tvorbu, když se peníze z filmů, které nehladí diváka po srsti, prostě nevrátí?

Může. Ale nijak nepomůže, když se toho budeme bát. Lidé jsou po těch posledních, divokých letech unavení a já to do jisté míry chápu. Ani my jsme nenatočili něco trudnomyslného – naopak jsme hledali veselý pohled na to, čím se lidi spíš obvykle trápí.  

Je třeba i to důvodem, proč svou filmovou tvorbu prokládáte divadlem?

To bych neřekla. Ráda střídám prostředí a prostředky, se kterými pracuji. Díky tomu se vyhýbám rutině a také mohu být svobodnější, když nejsem vázána jen k jedné instituci.   

Nakolik je pro vás důležitá určitá tvůrčí svoboda? Existuje vůbec něco takového?

Já tvůrčí svobodu vidím v důvěře, kterou do vás někdo vloží. Pokud se tak stane, tak to, co následuje, jsou pak tvůrčí diskuse, které mohou být často naopak podnětné. Určitá omezení jsou realitou života, a to i toho uměleckého. Žádný rozpočet není neomezený a ani nemá být. Počasí se vám také nepřizpůsobí. Stejně tak se nevyhnete návalům lidských emocí a nejistot, kterými je každý tvůrčí proces provázen. Ale pokud ve vás ti, se kterými pracujete nebo kteří vám práci zadali, neztratí důvěru, máte tvůrčí svobodu.  

Znám režiséry, kteří říkají, že s věkem stále víc zvažují každou látku, jestli ji natočit, jestli jim to za tu energii stojí. Jak to máte vy? Co za látku to musí mít, abyste se rozhodla, že ji „vydupete ze země“, což je někdy práce na x let…

Musí to být něco, co nejde vyjádřit jednodušeji a levněji. Protože jinak bych to určitě tak udělala. 

Dokážete se pak povznést nad kritické ohlasy, když někdo třeba tři roky vašeho života a tvorby odsoudí jedním komentářem nebo glosou na internetu, a že dnes novináři kvůli čtenosti nejdou pro slovo daleko…

Asi bych to nenazvala povznesením. Prostě to… vydržím. Protože co jiného s tím? Stejně jako si nesednu na zadek a neřeknu si, že jsem génius a odteď už je to navždy jasné, když mě někdo v médiích pochválí, tak se nezhroutím z toho, když si někdo myslí, že se mi něco nepovedlo. Je to taky člověk. Má svůj názor. A já ho tak vnímám. A když on tak dokáže vnímat mě, je to všechno v pořádku.  

Buko má před premiérou, nad čím právě teď přemýšlíte, co bude vaším dalším projektem?

Psaní. A spaní. Toho bylo tenhle rok málo. m

Foto: archiv CinemArt