Chvála kořenů
padesátka Marie
p a d e s á t k a M a r i e
Chvála
kořenů
Když mi bylo deset a měla jsem rodičům pomáhat na zahradě, moc se mi nechtělo. Chtěla jsem si číst nebo hrát vybíjenou na ulici nebo se courat s kamarádkou. Práce na zahradě byla nuda.
Text: marie Petrovová
K
dyž mi bylo patnáct, nic se nezměnilo, akorát jsem k tomu dělala ty správné obličeje. Div že mi oční bulvy nespadly do krku, dokázala jsem je obrátit opravdu výmluvně. Samozřejmě jsem všechny ty dobroty ze zahrady, od jahod přes rybíz, hrášek, mrkev po jablka, třešně a ryngle, s chutí spořádávala. To pro mě nikdy nebyla ztráta času nebo trapas. Najednou mi bylo pětatřicet a ve volném čase jsem okopávala vlastní záhony. Jak konstatovala moje maminka: „Selské kořeny se projevily.“ O tom, že se historie opakuje v dětech, netřeba mluvit. Zatím neokopávají, ale jak kdysi prorocky pravil můj tatínek: „Řekneme si.“ Naše rodina, zdá se, dokáže historii i futurologii dostat do jedné věty. Jen tak úplně nevím, jaké kořeny se to hlásí o slovo u mého muže. Po většinu času, co sdílíme nejen zahradu, se projevuje jako poměrně racionální bytost. S jedinou, pro naši zahradu poměrně zásadní, výjimkou. Vánoční stromeček. Živý vánoční stromeček, který zůstal v květináči a jejž si nikdo nekoupil. V tu chvíli se u něj projeví touha po nápravě světa a instinkt zachránce. Jenomže jak chcete zachránit stromek? Jedině tak, že ho zasadíte do země. Máme celkem malou zahradu, žádné lesy a lány. Kromě obří třešně (to jsme neplánovali, prostě vyrostla), jedné celkem normální višně a šikmo rostoucí jabloně máme na zahradě několik skutečně pěkně ztepilých jedlí. Můj muž má ovšem zcela prokazatelně kořeny z poloviny bulharské, a tak musí mít v zemi alespoň dvě vinné hlavy. Naše zahrada je opravdu malá, takže pěstujeme víno mezi jedlemi. Myslím, že jsme jediní, komu dozrává vinná réva prakticky v lese. Manžela jsem několikrát zapřísahala, ať už žádný strom domů netahá, protože se nikam nevejde. Své 3 × 4 metry na 10 kilo brambor nehodlám pustit. Nedávno u nás byla neteř s malými potomky. Když tříletý Edík už asi počtvrté bral mého muže za ruku se slovy „Strejdo, půjdeme zase do lesa?“, četla jsem na manželově tváři triumfální vzkaz: „Chce jít do lesa, ne na brambory.“ Oční bulvy mi zacvičily jako v pubertě. Jedle jsou krásné, huňaté, zelené, rovné jako… no jako jedle, že ano. Nepíchají, jejich jehličí je příjemné na dotek, jemné a hladké a krásně voní. Občas tak sedím, piju kávu a přemýšlím, jestli už nám jedle prorostly do domu, jestli se už skrze kořeny dotýkají ložnice. Možná bydlíme v budoucí pařezové chaloupce, jen o tom ještě nevíme. Letos budu muset buď zorganizovat diverzní akci, s jasně znějícím úkolem „Můj muž nesmí projít na trh s vánočními stromky“, nebo si prostě jen koupím několik nových květináčů a nechám všechny kořeny klidně růst a proplétat se. Ostatně, pokud si dobře vzpomínám, v pařezové chaloupce se žilo hezky.
Vaše padesátka Marie m