Jennifer Lopez: Teď už se znám a věřím si

e vašem novém filmu Vem si mě se vaše postava rozhodne změnit svůj život a provdat se za úplně cizího člověka. Uměla byste tohle udělat?

Mám s tou postavou hodně společného. Jdete životem, dosáhnete všeho, co jste si kdy vysnili, můžete být hrdí na to, co všechno máte, ale taky cítíte, že jste pořád tak nějak nespokojení se svým životem. Netušíte proč. Netušíte, co za tím je. Přece byste měli být šťastní a všichni vám vnucují, že jste. Ale ten pocit štěstí se nedostavuje. A pak vám do života někdo vstoupí. Nemusí to nutně být partner, třeba jen někdo v práci, někdo na společné večeři s přáteli, a vám se otevře nová dimenze chápání, poznání, vnímání souvislostí. Ten dotyčný ve vás něco odemkne, něco, co jste dosud nepoznali, a vy víte, že odteď už bude život jiný. Jste tím člověkem fascinováni, jste mu vděční za to, že vám umožnil pochopit sebe samotného, a tak rozumím tomu, že pokud by takovým člověkem byl muž, který o vás ještě projeví zájem, se kterým prostě víte, že jste našli lásku, tu pravou a opravdovou, tak že si ho vezmete třeba jen po pár dnech chození.

Vám se něco takového stalo?

Ano, pár takových lidí jsem potkala. Měla jsem to štěstí. Jen to nikdy nebylo na úrovni vztahu. Nicméně dobře vím, jak si připadáte jako v Pygmalionu, kdy jste tou nevinnou, prostou dívkou a někdo vás obohatí a vy zjistíte, že to, čemu jste dogmaticky věřili, je vlastně úplně jinak. A tohle poznání je nesmírně důležité. Je třeba si připomínat dnes a denně, že nic není černobílé, že všechno má dvě strany a někdy i víc, že to, že jsem o něčem přesvědčený, ještě neznamená, že to musí být jediná pravda. Neexistuje jediná pravda. Na každou pravdu jde nahlížet z mnoha stran.

Vy jste si v tomhle filmu vzala na starost i jeho hudební stránku a napsala jste pro něj celou řadu písniček. Není člověk trochu rozdvojený, když hraje, a ještě do toho i skládá hudbu?

Možná by to takové bylo, kdybych neměla jasno, které z těch profesí se chci věnovat, ale já to takhle nemám. Hraju i zpívám a nejsem rozdvojená (smích). Vlastně tím, že ta postava je hudebnice, tak tvůrce ani nenapadlo, že by se o hudbu postaral někdo jiný, a já jsem za to ráda, protože to není samozřejmost. Nejednou se mi stalo, že k filmu, ve kterém jsem hrála, nazpíval písničku někdo jiný, a to bych přitom stála o to, abych ji zpívala já. Ale beru to tak, že mě konečně i filmový svět začal respektovat jako zpěvačku a hudebnici. Víte, tenhle svět, svět těch dvou byznysů, je zvláštní v tom, jak má nastavená hierarchická pravidla, nedovoluje průniky, hraje hru na to, jak je důležitý, lidé v něm si hrají na důležité, a pokud s nimi tu hru nehrajete, tak vás ze svých řad strašně rychle vyšachuje. A ženy to mají ještě o něco těžší, protože ten svět je silně mužský. Takže se buď vymezíte a doufáte, že vás „nesejmou“, nebo sklapnete podpatky a hrajete podle jejich pravidel.

Vy ale nepatříte mezi ty, které si nechají jen tak něco líbit, ne?

Vyrostla jsem v Bronxu, takže si umím vymezit hranice. Ale ten byznys je tak tvrdý, že ani ostrá holka jako já nemůže přenastavovat pravidla.

Takže jste musela podepisovat smlouvy, které vás braly…

… prostě jako produkt, jako zboží hudebního a filmového průmyslu, ze kterého chtějí udělat hvězdu, a já jako někdo, kdo na to přistoupil, jsem musela poslouchat. Neznamená to, že bych dělala něco hříšného, že by mě někdo zneužíval fyzicky, ale opravdu se stanete zbožím, dělají na vás reklamu, aniž byste měli možnost mluvit do toho, jak se chcete prezentovat, jestli už té odhalenosti není moc. A ano, občas se někdo pokusí zneužít své moci, ale tam holt musí následovat kopanec kolenem na bolestivá místa (smích).

Už jsme narazili na to, že hrajete a zpíváte. Vedle toho skvěle tančíte, píšete texty… je něco, co neumíte?

Toho je! Dřív jsem měla nutkavou potřebu se všechno naučit, ale teď už je tahle zoufalá snaha umět všechno pryč. Jsem šťastná, že stíhám to, co mi do nějaké míry jde. A mám pocit, že až teď se dostávám do bodu, kdy si opravdu věřím. Znám svoje schopnosti. Cítím se sebejistě. Když jsem byla mladší, nebyla jsem si spoustou věcí jistá, pořád jsem se musela ujišťovat, že věci dělám dobře, měla jsem pochybnosti, prostě jsem se hledala.

A teď jste se tedy našla?

Ano, teď už se znám a věřím si. Vím, co umím. Vím, co neumím. A vím, že se mám na míle vyhnout basketbalu, protože dřív nebo později sobě nebo někomu jinému tím míčem ublížím (smích).

Jednou jste řekla, že jediné, co byste na slávě měnila, jsou média. Jak jste to myslela?

Víte, nelze to říct obecně. Jsou noviny a časopisy, jejichž redaktoři mají alespoň snahu vás pochopit, když už vás a vaši tvorbu nechápou úplně. Ale pak je tu většina těch, jejichž jediným cílem je na to, co děláte nebo co představujete, plivnout a zesměšnit to.

Opravdu?

Dokonce se předhánějí v tom, kdo ten útok na mě a na mou tvorbu vezme razantněji. Kdo bude vtipnější, kdo mě lépe a zajímavěji setře. A na tohle si jde zvyknout, ale jde to pomalu, protože pokud nejste z kamene, tak se vás některé věty typu, že máte velkej zadek a vaše písničky se hodí leda tak do výtahu jako podkres pro cestu do pokoje, dotknou. A kdo tvrdí, že ne, ten lže.

Proč tak ráda točíte romantické komedie?

Protože se na ně ráda dívám a tak jako já miluju Když Harry potkal Sally s Meg Ryan nebo Svatbu mého nejlepšího přítele s Julií Roberts, tak bych si přála, aby někdo stejně miloval ty moje filmy. Krásná pokojská k tomu má myslím docela dobře našlápnuto.

Co musí ve scénáři být, abyste si řekla: To chci točit?

Musí tam být dva lidé, co se do sebe zamilují, a na konci musí být happy end.

Takhle vypadá každá romantická komedie…

A právě proto je lidi mají rádi, protože vědí, jak to dopadne. A když je to ještě vtipné a má to dobré postavy, uvěřitelné, tak je mi jedno, jestli budu koukat na horor, nebo komedii.

V hororu jste myslím ještě nehrála…

A přitom hrát vraha by mohla být zábava!

Fanoušci jsou prý dnes hodně navyklí hercům mluvit do výběru rolí. Je to pravda?

Je, ale záleží na tom, jak moc si do toho necháte mluvit. Dříve se o nás „staral“ jen bulvár, ale dnes jsou to navrch lidé na sociálních sítích. Musíte si dávat pozor, abyste nepropadli dojmu, že když ztratíte pár fanoušků, zhroutí se vám svět. A podléhat každému hlasu, kdy vám někdo něco napíše na zeď, to je úplně špatně. Jediný, kdo by měl rozhodovat o vašem životě a vašem směřování, jste jen a jen vy. 

Přece ale i v životě se člověk nechá ovlivňovat…

To ano, je to dlouhodobý proces, během kterého máte možnost si promyslet, co vám kdo radí a co se chystáte udělat. Na sociálních sítích někdo napíše, že byste neměla hrát v komediích, řada dalších se přidá a znám kolegy, které by to přimělo brát jiné role v jiném žánru, nosit jiné oblečení, chovat se jinak… a takhle postupně ztratíte sami sebe. Kvůli davu za okny? 

Myslíte na to, když něco dáváte na svůj profil?

Myslím na to neustále. Protože jak se říká: Jediná chyba, kterou člověk dělá opakovaně, je myslet si, že všichni kolem nás jsou přející a milované osoby. Nejsou. Musíte věřit, ale ne slepě. Ne každý to s vámi myslí dobře.

To není zrovna optimistický konec.

To záleží na úhlu pohledu. Vy vidíte lidi, co někomu přejí špatné věci. A já vidím ty druhé. Lidi, co umějí žít podle svého, co se nenechají při první příležitosti zviklat, co si stojí za svojí pravdou. Takže na jednu stranu tu máme závisláky na sociálních sítích a veřejném názoru, který je jeden den nějaký a druhý zase jiný, a na druhé straně lidi, o které se můžete v životě opřít a na něž se můžete spolehnout. Lidi, co nemění směr podle větru, ale podle svého přesvědčení. Takovým člověkem se snažím v životě být. Pro sebe. I pro ty, které miluji. m

Foto: Profimedia