Jsme všichni trochu autisté?

autismem je to těžké. Autisté si třeba rozhodně nemyslí, že by byli nějak porouchaní nebo nemocní. I když je jejich vnímání světa jiné než u lidí neurotypických, tedy těch, jejichž centrální nervový systém funguje řekněme standardně. Diagnostika autismu má sice svá jasná medicínská pravidla, ale z pohledu laika se zdá hranice mezi autismem a „normálností“ docela tenká. Na dvě kliknutí na internetu se dají najít testy typu Jsem autista? nebo dotazy v on-line poradnách, kdy se dotyční obávají, zda nemají poruchu autistického spektra. Někteří se cítí na hraně a spousta z nás se občas chová tak, jak si myslíme, že se chovají autisté.

„Můžeme se samozřejmě pobavit o stereotypech, které se k autismu vážou, ale není možné je brát jako dogma,“ říká Gabriela Mariánková, předsedkyně AlFi, z. s., spolku poskytujícího pomoc rodinám s dětmi s autismem. „Je pravda, že některé jeho projevy jsou u lidí s poruchou autistického spektra častější. Konkrétně existují tři základní projevy takzvané diagnostické triády, jimi jsou narušená komunikace, představivost a sociální interakce, ale i ty se vyskytují v různé míře. Někteří lidé s autismem například nemají problém navázat oční kontakt nebo standardně komunikovat, přičemž například neschopnost očního kontaktu je jeden z mnoha předsudků o autismu,“ vysvětluje Gabriela Mariánková. 

Rozhodli jsme se pustit na tenký led zjednodušeného pohledu na autismus a hledat paralely jeho projevů s běžným životem. Hledání „autisty v nás“ nám možná malinko pomůže porozumět nám samým i složitému autistickému světu.   

Komunikace je dřina

Lidé s poruchou autistického spektra mají obvykle velký problém s jevy a situacemi, které se nedají předvídat, nejsou stejné, nejsou jednoduché a nemají jasná pravidla. Také vnímají a prožívají svět jinak, a třeba i zajímavěji než neurotypičtí jedinci. Nicméně očekávání „standardní“ komunikace je staví do složitějších situací.

„V komunikaci dospělých nebo u dětí při hrách je to vidět asi nejvíc. Každá interakce dvou a více lidí je totiž jiná. Když to přeženu, ani se sousedkou na chodbě si neřeknete Dobrý den vždycky stejně,“ říká Gabriela Mariánková. „Mnoho lidí s autismem také těžko čte mimiku a má obtíž rozlišit, že například zvednuté obočí je jednou projevem zvědavosti a podruhé pohoršení.“ 

Pro pochopení si stačí představit, jak bychom na tom byli my v situaci, kdy nevíme přesně, co se děje, co bude a co se od nás čeká. Jako na pracovní poradě, kde všichni vědí, že dostaneme padáka, ale nám to ještě nikdo neřekl: logicky jsme pak ve stresu, nevíme, jak zareagovat, máme strach. „Tohle se stává lidem s autismem i v úplně běžných situacích. Může se tedy stát, že zareagují nepřiměřeně, překvapivě pro okolí. Mimo jiné také proto, že mnohé osoby s autismem mají ve svých komunikačních dovednostech větší či menší omezení,“ říká Gabriela Mariánková. 

„Autista“ v nás... 

(tedy ne lidé s autismem, ale ten kousek z nás, kterému si tak na tomto místě dovolíme říkat) 

… neumí číst mezi řádky, je strohý a věcný, nevede small talk. Když vyřídí pracovní věci nebo rodinnou logistiku, má pocit, že nemusí doříct něco, co vyplývá z předchozí, často nevyřčené komunikace. Hovory ukončuje hned po vyřešení problému. Nezabývá se tím, co si kdo asi myslel nebo nemyslel a jak to myslel. Řídí se slovy a činy, nevytváří domněnky. 

… těžko se zapojuje do hovoru, nezapadá do kolektivu, nedokáže tlachat o ničem, často se cítí vyčleněný, neumí správně navázat blízké vztahy, nerozumí druhým a nečte dobře neverbální komunikaci. Ač touží po kontaktu, neví, jak na to, uzavírá se do sebe.

Bezpečný svět

Záliba v číslech, písmenech, vzorech a stereotypním chování je další obvyklý projev autismu. I ta plyne z jednoduché touhy po „bezpečném světě“. Takový svět je v určitých oblastech pevný, jasný, přehledný a jeho změny předvídatelné. V podstatě je to model, ke kterému směřujeme všichni. Proto si zakládáme důchodová spoření, uzavíráme pojistky, připravujeme se na zkoušky a jíme zdravě. To všechno je prevence proti životním nejistotám. 

„Lidé s autismem mají rádi čísla, písmena, opakující se vzory, jízdní řády nebo pořadí zastávek autobusů, protože je nezradí, jsou stálé a stejné. Takovému systému rozumějí a cítí se v něm jistě. Zároveň ale dokážou zvládnout změnu, jen se na ni musejí připravit a k tomu potřebují čas,“ říká Gabriela Mariánková.

Jak někteří jedinci s autismem můžou prožívat realitu, jsme si vyzkoušeli všichni po dva roky covidu, kdy jsme nevěděli, jestli půjdeme druhý den do práce, děti do školy, jak dlouho budeme doma, zda ještě vůbec budeme mít práci, zda svět bude někdy jako dřív a jestli to všechno zvládneme. A pokud jsme se upnuli k nějakým pravidelným činnostem, byla to záchrana. „Představte si, že s podobnou mírou nejistoty lidi s autismem prožívají běžný život, a logicky proto často trpí silnými úzkostmi,“ říká Gabriela Mariánková.

„Autista“ v nás…

… dodržuje pravidla, rituály, rytmus činností a jejich opakování, rutinu a stereotyp. Drží se jich, protože mu pomáhají vytvářet pevné body v chaosu a neočekávatelnosti života. Je spolehlivý a drží slovo.

… potřebuje čas na to, aby se vyrovnal se změnou. Nemusí snést nečekaně zadanou práci, kdy musí všeho nechat a soustředit se na nový úkol. Nemá rád rychlé přeplánování programu rodinných akcí, zrušení výletů nebo neohlášené návštěvy. Bývá úzkostný.  

 Sorry, vidím to jinak

Lidé s autismem mají odlišné vnímání reality, jsou přecitlivělí na podněty, jejich chování někdy doprovází agresivita a sebepoškozování. „Smyslové podněty lidé s autismem často vnímají odlišně, silněji nebo naopak mnohem méně silně. Například dotyky, třeba i jemné pohlazení, můžou, ale nemusejí vnímat velmi bolestivě, stejně jako silnější světlo nebo hluk. Mají také velmi jemné či naopak potlačené chutě. Někteří lidé s autismem, zejména to můžeme pozorovat u dětí, potřebují nosit volnější ošacení, vadí jim oblečení na tělo, a to až k nesnesení,“ říká Gabriela Mariánková.

Někdy se o autistech říká, že nemají fantazii a těžko si něco představují. „To ale není pravda. Jejich fantazie je ale postavená jinak něž u neurotypických lidí. Překládají si realitu jinak, pro neurotypické lidi naprosto běžné věci jsou pro autistického jedince fascinující. Podle vyprávění mého známého s autismem například neslyší odehranou stupnici, ale vidí barvu každého jednotlivého tónu. Pomocí hudby kreslí obraz, pomocí čísel píše román,“ říká Gabriela Mariánková. 

Lidé s autismem obvykle vědí, že jsou jiní. Někteří akceptují svou odlišnost, jiné frustruje, že okolní svět se nepřizpůsobí jejich cestám. Chtějí navazovat přátelské i partnerské vztahy, i když je to pro ně mnohem těžší. Vždyť i pro nás je těžké vydržet v partnerství, upozadit se nebo přistoupit na kompromis. Obecně přetrvává klišé, že jsou lidé s autismem rádi sami. Realita bývá ale jiná. Ve skutečnosti během svého života mnohokrát v interakci s okolím neuspěli, a tak se můžou stáhnout do sebe. Zátěž, kterou pro ně nese svět či daná situace, je někdy tak velká, že dojde k sebepoškozování nebo agresi. „Mám zkušenosti s dětmi, za dospělé mluvit nemůžu. Pro některé děti s autismem jsou agresivní a sebeagresivní projevy vlastně komunikačním prostředkem. Agresivita vůči okolí je pak obvykle bazálním vyjádřením emoční frustrace,“ dodává. Ostatně, pokud jste někdy dali někomu facku, nebylo to nic jiného než jasné vyjádření emoční frustrace. 

Pokud nahlédneme, byť laicky, možná necitlivě a neuměle, autismu pod pokličku, můžeme se leccos naučit. V základu aspoň pochopit, že se nelišíme jen my, neurotypičtí, od autistů, ale i od sebe navzájem. Jsme také každý jiný, jinak vnímáme svět, jinak „čteme“ okolí a vizuální podněty, jinak slyšíme, jinak chápeme vzájemnou komunikaci. 

Autismus nás učí chápat, že druzí to můžou mít jinak –  jejich svět je od našeho nezměnitelně odlišný, proto bychom je neměli nutit vstoupit do té „správné reality“, ale naslouchat jim a učit se. Jen tak lze dosáhnout kompromisu.

Autista v nás…

… je jiný než ostatní. Kdo není? m