K čemu nám jsou rodiče, když nám je padesát?

a jedné rodinné oslavě jsme si šli s mámou zabafat stranou. Bylo to ve starém bytě, tak stojíme s cigaretama nad toaletní mísou a vyfukujeme kouř do světlíku a bavíme se o kdečem. A aniž by to nějak souviselo, máma najednou povídá: ,Že ty máš ženskou?‘ Bylo zbytečný lhát, tak jsem přitakal. A na to ona: ,Jenže máš dvě děti a uděláš jim v životě pěknej zmatek.‘ ,Já vim,‘ povídám já. Pomalu dokuřujeme, když ona řekne: ,Jestli si ji vezmeš, už s ní budeš muset zůstat napořád, takže si to rozmysli.‘ Fascinující mateřský instinkt. Tehdy to byl jeden ze zásadních momentů, které mě přesvědčily, že jsem se ženou zůstal,“ říká Patrik. 

Podobnou příhodu by možná mohl odvyprávět každý z nás. Stojíme na křižovatce života, se vším, co víme, a že si myslíme, že toho víme hodně, a najednou přijde jednoduchá věta z rodičovských úst, kterou „uslyšíme“. Zpravidla je tak banální, že by nám ji řekl i náhodný spolucestující ve vlaku, kdybychom se mu svěřili. Jenže nám ji řekla máma. Nebo táta. A najednou nám to všechno dojde.

Kde se tohle bere? Jak je to možné? V čem spočívá kouzlo? 

Idyla se nekoná vždy

„Vztahy mezi rodiči a dětmi v pozdní dospělosti nemusejí být vždy ideální,“ říká psychiatrička Tereza Hynková. Ani čas mnohdy dětem a jejich rodičům nepopřeje rovnoprávné postavení, laskavost a vstřícnou komunikaci. Můžou se navzájem týrat a vysávat, bojovat a prohrávat.  

Rodiče v prvních letech našeho života tvoří celý náš vesmír. Rodíme se do jejich světa, který nám ustavuje normy a chápání normálnosti. Rodiče do nás otiskují, jak funguje svět, my v něm a ti ostatní. 

„Pokud vznikne trauma dříve, než jsme schopni si ho pamatovat, mluvíme o takzvaném raném traumatu. Jeho projevy zjednodušeně řečeno vypadají tak, že se nějak chováme, ale nevíme proč. Pak teprve na to nasedají vzpomínky, které si pamatujeme: věty, co nás vedou životem, modely chování, které nám umožnily fungovat v původní rodině, rodinné rituály. Pokud proplujeme řekou dětství s dobrými geny a se správnou mírou lásky, frustrace, volnosti a hranic nastavených rodiči, vyroste z nás zdravá, zralá osobnost. 

Klíčovým zlomem je puberta, kdy je třeba rodiče „poslat do háje“ – je to ideální čas, kdy nejsme s to nahlédnout, že je zraňujeme, nedomyslíme důsledky svého chování a je velká naděje, že se vztahy zase urovnají. „Mezi odborníky se traduje, že zlobivé děti se o své potřeby dokážou postarat líp, hlasitěji než ty hodné,“ říká Tereza Hynková. „Vymezit se vůči rodičům v souvislosti s krizí středního věku bývá výrazně těžší. A není výjimkou, že je k tomu nutná pomoc terapeuta.“

Návrat

Pokud se nám podaří projít dobře dětstvím a pubertou, popřípadě v dospělosti na sobě mákneme za pomoci psychologa, měl by v ideálním případě začít mezi námi a rodiči fungovat rovnoprávný vztah, kdy jeden respektuje druhého. „Lakonicky řečeno by nám měl sytit psychosociální potřeby, jako je sytí vztah s jakýmkoli jiným blízkým dospělým,“ říká Tereza Hynková. Přesto ale často cítíme, že jde o něco víc. 

Právě jedno z těch „víc“ se obvykle vztahuje k maminkám. Bez ohledu na genderovou korektnost  je to, ne vždy, ale obvykle ano, spíš žena – máma, která nám v životě symbolizuje přijetí, teplou náruč, laskavost, něhu. 

„Mamka je jediný člověk na světě, co mi říká Maječko,“ říká dojatě Majka, máma tří dětí a tří vnoučat. „Mamka je jedinej člověk na světě, co mi uvaří kafe, navaří, napeče, všechno mi dá s sebou a pořád se mě ptá, jestli ještě něco nepotřebuju. Když jsem u ní sama, pořád jsem trochu její holčička, i když mi táhne na padesát,“ říká manažerka Jana. „Máma je důležitá celej život i pak, když vylítneme z hnízda, protože to je ta postava, která má na starosti péči a lásku. Táta, ten je taky důležitej celej život i pak, ale to je benchmark, se kterým se jako kluk člověk vždycky poměřuje, trochu s ním závodí. S mámou nezávodíte nikdy,“ uzavírá Patrik.

Často se stane, že právě na prahu vlastního stáří se vztahy s rodiči zlepší. „V dospělosti býváme k rodičům laskavější, z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že jsme už sami leccos odžili. Jsme si blíž, oni i my víme, že svět není jednoduchý. Sami jsme možná nasekali dost chyb, a tak ty jejich vidíme jinak, jsme shovívavější, líp chápeme, co možná prožívali a prožívají, to nás samozřejmě sbližuje,“ říká Tereza Hynková. I u rodičů s věkem často přichází větší klid, nadhled, dalo by se říct i moudrost. I oni nás vidí jinak a shovívavěji, jejich hodnoty se tříbily ještě o nějaký pátek déle než ty naše a možná dospěli k velkorysosti. To nám může k sobě otevřít nečekanou cestu a sblížení, které jsme třeba ani nečekali. Jedním z dalších „víc“ je fakt, že když máme štěstí, vztah s rodiči je pro nás v životě nejdelším vztahem vůbec. A jeho celá historie, jeho vzestupy i pády a fakt, že se je možné z něj jen těžko mentálně vyvázat, mu dává obrovskou váhu. Jsme svázáni společnými vzpomínkami, rodinnými tradicemi a hodnotami, místy, kde jsme trávili čas. U rodičů máme pořád něco jako druhý domov. 

Inspirace a pomoc

I jako dospělí se taky stále učíme. A můžeme se pořád učit i od rodičů. Ti nám svým životem  nabízejí inspiraci, jak zvládnout, co nás možná jednou čeká. Obvykle si to ani neuvědomujeme, ale vnímáme, cítíme, zažíváme s nimi, jak dokážou zvládnout postupnou ztrátu sil, stáří, jeho nemoci, bolesti, umírání vrstevníků. 

„Ukazují nám strategie, jak se to dá všechno zvládnout, a taky nám zprostředkovávají určitý pohled do vlastní budoucnosti – tohle mě možná čeká, takový možná budu – a možnost se na to více či méně vědomě připravit,“ říká Tereza Hynková. Můžeme si pak rodičů začít ještě víc vážit, ještě více je chápat, intenzivněji odpouštět, je-li co. 

„Zdravý vztah s rodiči je skvělá věc. I když pak dojde na moment, kdy o ně musíme pečovat, měl by nám pořád dávat možnost se rozhodnout, do jaké míry jsme péči schopni nebo ochotni zvládnout, kam až můžeme zajít,“ říká Tereza Hynková. Požadavky rodičů na pomoc od dětí se v těch chvílích pohybují mezi dvěma extrémy: od Nechci nikoho obtěžovat po Musíš se o mě postarat. A je potřeba se dohodnout. Neexistuje nějaká splátka na lásku nebo péči, co nám dali v dětství. Najít v takových chvílích ideální řešení je těžké. Někdy i proto, že s dlouhou vážnou nemocí se lidé mění, mění se jejich osobnost. A pro všechny nastanou těžké časy. 

„Náročné byly ty poslední roky, to byly roky předtím, než máma odešla. K tomu došlo poměrně nedávno. Hrozně blbě se o tom mluví, ale byla to doba, o který bych řek‘, že její hlavní role byla permanentní probouzeč špatnýho svědomí. Že se málo starám, že se málo zajímám, že se stavuju míň často, než bych měl, že ztrácím trpělivost. Stáří je strašná věc – v tom, jak je sebestředný, v tom, jak ubírá sílu, jak bolí. A smrt pak může přijít jako vysvobození. Od lecčeho, ale třeba i od toho obrazu, kterej má člověk před očima těsně před ní. Nechtěl jsem vzpomínat na tuhle mámu, ale na tu, kterou byla po většinu života. Ten momentální obraz mi výhled na tu pravou mámu zakrejval. Najednou jsem už nebyl schopnej vidět člověka, kterej byl kdysi moderní, veselej parťák, kterej dokázal mít upřímnej zájem o to, jak se mi vede. A otázka ,jak se máš‘ nebyla pro něj formální odrazovej můstek k tomu, aby stejně začal mluvit o sobě,“ popisuje Patrik svoje vzpomínky na mámu.

Ještě ne

A je tu ještě jeden závažný důvod, proč jsou pro nás rodiče důležití, i když máme kus života za sebou. Lakonicky řečeno jejich prostá existence znamená, že ještě „nejsme na řadě“. Jako bychom tušili, že je tu ještě někdo před námi, kdo kráčí vstříc konci – a tak se nám ten konec zdá pořád dost daleko. A když zemřou, můžeme to z psychologického hlediska chápat jako další pubertu: přelom, kdy věci už nemůžou být jako dřív, kdy něco navždy mizí, některé jistoty se zhroutí a my se musíme v novém světě bez rodičů zorientovat a jít dát. Teď jsme my ti, kdo nesou rodovou paměť, vzpomínky na milostné eskapády strýčka Jožky, přebíráme knihu receptů včetně toho na tajnou rodinnou bábovku, album s fotkami příbuzných, které naše děti ani nezažily. My se stáváme pamětníky rodu. A taky jsme na řadě...     

„Rodiče jsou vaše jediný pravý pouto s dětstvím. To se jejich smrtí najednou přešmikne. Už jste prostě bez toho lana, co vás drží u mola, a ženete se na širý moře. Definitivně ten břeh ztrácíte z dohledu,“ říká Patrik. „U mě to bylo umocněný ještě tím, že prakticky zároveň sestra prodala rodičovskej byt. A to si uvědomíte, že to není jen byt, ale instituce. Místo poslední záchrany. Kdyby se najednou všechno v životě sepsulo, pořád je tu tenhle azyl, kde najdete střechu nad hlavou, postel, teplo a vanu. Když se ten byt prodával, stály tam vyrovnaný věci na kuchyňský lince, připravený, až si pro ně přijede vetešník. Koukáte na ty talíře, ze kterejch jste snědli stovky hovězích polívek, a víte, že kvůli vám už naběračka o dno nikdy necinkne. Chyběj mi taky vysvětlení některejch rodinnejch záhad. Hodně příběhů zůstává nedořečenejch, hodně otázek nezodpovězenejch. A ty odpovědi už vám nikdo nedá. Vzali si je do hrobu,“ vypráví Patrik. 

O pocitu velké ztráty mluví i šedesátnice Eva: „Maminka mi hrozně moc chybí. I když jsme celý život trochu bojovaly, nechápaly se a nebyly ochotné ustoupit, posledních pět šest let maminčina života nás moc sblížily. Pomáhala jsem jí s nákupy, a když jsem po těžké operaci musela odejít do předčasného důchodu, absolvovaly jsme spolu dlouhé procházky. Bylo to úplně zázračné, po všech těch letech tichého nesouladu. A i když už pak na procházky maminka chodit nemohla, skoro denně jsem jí navštěvovala, probíraly jsme všední i důležité věci, byly jsme si blízko. Ne, nepotřebovala jsem poradit, stačilo, že mě vyslechla. Poslední půlrok, než ji odvezli do nemocnice, byl těžký, maminka byla vážně nemocná a změnila se. Vůbec jsem ji nepoznávala. Tehdy mi paní doktorka řekla: ,To už není vaše maminka, nevyčítejte jí to.‘ Tu větu do smrti nezapomenu. Moc mi chybí, moc...“ uzavírá vyprávění Eva. m