Kateřina Etrychová: Jak vyhořelá delegátka Jarka v letadle ke štěstí a k řízkům ve zlatě přišla

arka se ještě jednou rutinně postavila do uličky a zkoumavým pohledem se ujistila, že všichni její klienti sedí tam, kde sedět mají. Ale jen tak nějak naoko. Ani je nepočítala. Výsledek by byl stejně fuk. Dveře zavřené a poslední výzva už dávno padla. Kdo tu není, Krétu letos neuvidí. Obligátně připomněla, že let potrvá asi dvě a půl hodiny a že na letišti v Heráklionu na ně bude čekat autobus. Informace, které se za třicet let, kdy se živila jako delegátka, v podstatě nijak výrazně nezměnily. Usadila se na sedadlo 3A u okýnka a apaticky hleděla na ranvej, která začala pod koly letadla ubíhat kamsi v dál.

Hádáte správně: její současná práce ji už zas tak moc nebavila. Nebylo tomu tak ale vždy. V roce 1991 bylo pro Jarku nadmíru uspokojující nakráčet do kanceláře ředitelky Mrkvičkové, podat výpověď a odkráčet středem ze světa pedagogiky. Mrkvičková byla zamindrákovaná soudružka s květákem na hlavě, která akorát v listopadu 1989 prozíravě a bryskně vyměnila srp a kladivo za klíče. Odejít ze školy nešlo ale tak úplně hned. S manželem zkoušeli leccos. Chtěli se konečně živit na vlastní pěst. Jejich společné plány ovšem nakonec zhatil jejich nově otevřený kosmetický salon. Zatímco Jarka se učila po večerech v kurzech, jak trhat obočí, její muž se učil v tomtéž čase sexuální polohu beranidlo s pedikérkou. Záda si při tom oddělali oba. Dobře jim tak. Po rozvodu vsadila Jarka na cestovní ruch a stala se delegátkou cestovní kanceláře. Díky jazykové vybavenosti se její osudovou destinací stalo Řecko – nejprve na dva roky, pak na věčné časy.

Po půl hodině letu poprosila Jarka letušku o džus a nalila si do něj vodku, kterou si na palubu propašovala v lahvičce od šamponu, samozřejmě úhledně zabalené v předepsaném uzavíratelném sáčku o rozměrech dvacet krát dvacet centimetrů. Pak si znovu stoupla a zhodnotila klienty. Léta zkušeností už jí umožňovala udělat si předběžný, leč velice přesný přehled toho, co ji v daném turnusu čeká. Dvě důchodkyně po levoboku už zná. Jezdí na stejné místo do stejného hotelu patnáct let. Každý rok vyžadují stejný pokoj. Opět se zapíšou na tři nejnáročnější výlety a Jarka bude trnout, jestli to vůbec přežijou. Korpulentní žena s fialovými vlasy jede s čerstvě dospělým synem. Těžko říct, jak ho k takové výpravě v jeho věku přiměla. Pár středního věku na sedadlech 6C a 6D rozdělený uličkou a zjevně i pohledy na život, sex, kulturu, politiku a všechny aspekty společného soužití ji uklidňoval. Takové páry totiž obvykle od delegáta nechtějí nic. Týden stráví na pláži mlčky s knihami a na konci se donutí k jedné společné fotce pro známé. Klientka zamotaná v šátku je doktorandka historie. Už u odbavení objasňovala, že se právě zabývá islámem v Řecku přes výzkum původních komunit z období Osmanské říše, takže se halí do hidžábu. Dokud tu dizertaci neodevzdá. Tak ta bude chtít pondělní Heráklion s výkladem, pomyslela si Jarka. Nakonec přelétla pohledem staršího vysokého muže, který cestoval sám. S napěchovaným příručním zavazadlem. Typický indulonář, povzdechla si. V půlce týdne se začne dožadovat doktora a bude se divit, jak se mohl spálit na uhel, když se přece mazal. Každý rok je tu aspoň jeden takový! Jarka obrátila oči v sloup a znovu se sesunula do svého sedadla 3A.

Za přežitou první hodinu letu se pak tradičně odměnila zpestřující cestou na toalety. Nešlo o to, že by se jí snad chtělo čurat. Činilo jí jen radost, že může chvíli něco dělat. Aspoň deset minut. Nesedět. Nekoukat z okýnka. Umýt si ruce. Použít vlhčený ubrousek. Trochu se protáhnout. Tentokrát to bylo dokonce i s frontou. Z toho číhalo minut patnáct. Jarka po chvíli zašla do stísněné kabinky, zavřela jako vždy dveře – a nic. Zámek nefungoval. Pokus tedy zopakovala, zalomcovala dvakrát dveřmi, leč opět nic. A personál nikde. „Zkuste to ještě jednou, já na ty dveře zatlačím zvenku a ono to půjde,“ protnul jí myšlenku muž, kterého tipla na indulonáře a který se odněkud zjevil. Přikývla. Zabrala. Zabral. A nic. Už to chtěla vzdát, zavolat letušku, nebo prostě vyrazit na toaletu na druhé straně letadla, ale indulonář se nedal. Vytáhl z kapsy jakousi sponku, Jarku ponechal v kabince a jal se rýpat do zámku. Ano, v tuhle chvíli by příběh mohl skončit dvěma způsoby. Buď by se zadařilo, nebo by se Jarka odebrala pryč. Osud tomu chtěl ale úplně jinak. Prudká turbulence zapříčinila, že indulonář sebou nepředvídatelně škubl, vysmekly se mu dveře, zapadl do kabinky, kde přitlačil Jarku svým pupkem na umyvadlo, dveře zaklaply a zámek se probral. Leč pouze do té míry, že zapadl a delegátku s indulonářem uvěznil uvnitř. Tělo na tělo. Pupek na prsa. V Jarce se třískaly pocity. Na jednu stranu jí to bylo nepříjemné, na stranu druhou bylo tohle celé největší vykročení z nudného stereotypu pěny jejích všedních dnů, v kterých se nedělo v zásadě vůbec nic. Letuška je přes dveře obratem uklidnila, že náprava situace je v běhu, a požádala o trpělivost. Nuže, bylo na místě zahájit dialog. Jarka přemýšlela, jak zdvořilostně mluvit s opoceným mužem, který jí právě pupkem promasíroval při další turbulenci pravé prso. Indulonář se nakonec konverzačního výkopu ujal sám.

„Nedala byste si řízek?“ zeptal se bezelstně, a aniž by čekal na odpověď, zašátral v černé tašce, kterou měl přes rameno, a vytáhl dva kousky. „Zásadně ve zlatém alobalu! Copak se k telecímu řízku na másle hodí stříbrný?“ Jarka nevěděla, jak v diskomfortní situaci odmítnout, a tak přijala. Trochu tím roztály ledy. Dveře pořád zaseklé. „Já jsem Bartáček. Václav. Smažil jsem sám. Manželku už nemám.“ „Aha. To je mi líto,“ odvětila Jarka. „Ale to nemusí být! Ona neumřela! V padesáti přišla domů s tím, že se zamilovala do kolegyně. Jo, slyšíte správně! Do baby!“ zahlaholil se smíchem indulonář, když tu mu další, byť už mírnější turbulence vyrazila půl řízku z ruky a ten skončil ve výstřihu Jarčina trička s logem cestovky. „Ježiš, to je trapné. Promiňte! Můžu ho vytáhnout?“ „Vy už raději proboha nic nevytahujte!“ zakryla si Jarka volnou rukou výstřih a, snažíc se vylovit řízek z oblasti břicha, spustila za sebou vodu v umyvadle, polila si zezadu firemní kalhoty, v úleku vyskočila a nechtíc vrazila nohu do záchodu, kde si bílou tenisku obalila jakousi namodralou hmotou. Teď už si opravdu přála, aby se dveře podařilo otevřít. A hned! „Nejste náhodou členkou mílového klubu?“ zmuchlal indulonář zlatý alobal. „Cože jestli nejsem?“ netušila Jarka, o čem je řeč. „No, jestli jste někdy souložila v letadle.“ „To je dost impertinentní otázka!“ „Už dobré tři minuty mi kolenem drtíte rozkrok, takže je spíš otázkou, co je víc impertinentní.“ „Proboha, promiňte!“ uhnula Jarka v rámci minimalistických možností kolenem a indulonář se začal opět smát. Letuška je přes dveře znovu ujistila, že už to bude. „Nic si z toho nedělejte, vždyť je to legrace. Jsme jenom lidi a bude z toho dobrá historka do hospody!“ tlumil indulonář Jarčiny rozpaky. „A vůbec: Nezašla byste si se mnou někdy na řízek? Někam, kde budeme mít víc prostoru?“ Cvak. Zámek se uvolnil. Dveře se otevřely. Omluva letušky. Káva zdarma. Jarčin návrat na sedadlo 3A. Konečně.

Epilog

Věra se ještě jednou rutinně postavila do uličky a zkoumavým pohledem se ujistila, že všichni její klienti sedí tam, kde sedět mají. Ani je nepočítala. Výsledek by byl stejně fuk. Poslední výzva už dávno padla. Kdo tu není, Tenerife letos neuvidí.

Pak si ale dovolenkáře ještě pro sebe zhodnotila. Léta zkušeností už jí umožňovala udělat si předběžný, leč velice přesný přehled toho, co ji v daném turnusu čeká. Důchodkyni s přelivem už zná. Jezdí na stejné místo do stejného hotelu deset let. Každý rok stejný pokoj. A hele, dva postarší zamilovaní. Vysoký a prsatá. Typičtí řízkaři! A taky že jo! Vždyť on už dva vytahuje z černé tašky, co má přes rameno, a rovnou ve zlatém alobalu! Věra se usadila na sedadlo 8F a apaticky hleděla na ranvej. Rutina. Šeď. Achjo. Holt v letadle, v letadle se jí nikdy nic zajímavého nestane. m