Existuje naděje

ylo pro film plus nebo minus, že jste zároveň životní partneři?

Jan: Obecně se nedoporučuje, aby spolu takhle lidi pracovali, protože pak se rozpadají pracovní i partnerské týmy. A to je průšvih. My jsme se do toho starali o tři děti a v nejhorším období jsme spali tři čtyři hodiny denně. Ale myslím, že bychom si rozuměli daleko míň, kdyby v tom byl jenom jeden z nás. To pak nejste vůbec schopen pochopit, na které planetě ten druhý žije. Takhle jsme se mohli i v noci navzájem vzbudit a všechno hned vyřešit.

Animaci chápe spousta lidí jako piplavou práci s loutkami, co vám na tom připadá zábavné?

Denisa: Právě, že to není jen piplačka s loutkami. Je to pestrá práce, spojení výtvarného světa, k němuž mám blízko, protože jsem vyrostla v malířské rodině, s příběhy. Zároveň mě baví práce rukama, hrát si s materiálem.

A nevadí vám, že animace je pořád vnímána spíš jako produkt pro děti?

Jan: Pro mě to byl na začátku problém. Chtěl jsem dělat tvorbu pro dospělé. U nás animovaný film rovná se Krteček a Křemílek a Vochomůrka. Lidi vědí o Janu Švankmajerovi, někteří i o Jiřím Bártovi nebo Michaele Pavlátové, ale jejich filmy v podstatě nikdo nezná. 

Denisa: Když jsme ale vyjeli do světa, zjistili jsme, že existuje trh s animovaným filmem. Že se o něj zajímá hrozně moc lidí a že ty věci, co jsou u nás klubové a „pro nikoho“, tak když se udělají kvalitně, můžou zasáhnout miliony diváků.

Jan: Ještě bych možná řekl, co mě na té animaci baví. V normálním filmu máte omezení, omezuje vás lokace, počasí, vlastně i herci. V animovaném filmu autor je bůh. Řekne budiž světlo – a je světlo. 

Denisa (se směje): To je hezký, teď to vypadá, že animaci děláme, abychom si připadali jako bozi.

Velký projekt nakonec ale přízeň bohů potřebuje. Měli jste při práci štěstí? 

Jan: Měli jsme velké štěstí. Třeba na tým lidí, na animátory. Nebo úplně nechtěně jsme se v roce 2016 dostali do Londýna na natáčení filmu Ostrov psů. Bylo tam čtyřicet animátorů a čtyřicet kamer a to byl rozjezd, protože jich tam mělo být sedmdesát. Viděli jsme, jak při natáčení animovaného filmu, což je v českém pojetí spíš taková zenová činnost, lítají lidi s vysílačkama. A došlo nám, že Myši nemůžeme dělat postaru, ale podobně jako oni.

Denisa: Nejdřív jsme se jim smáli, ale pak jsme lítali s vysílačkama taky. Protože když máte po různých místnostech jedenáct kamer a kamerových posádek a mezi tím běhá osvětlovačská parta, ajťáci a probíhá montování kulis, bez vysílaček to nejde. 

Necítíte stesk po starých klasických postupech?

Denisa: Vůbec, technika udělala naši práci komfortnější, a tím je naopak mnohem více prostoru na výtvarné věci, na řemeslo. Přitom podstata práce zůstává stejná: pohne se loutkou a sejme se okýnko. Ale teď už ta okýnka snímá předem naprogramovaná kamera, která se hýbe automaticky a nemusíte ji ručně štelovat. Dřív se čekalo celý den, než se daná sekvence vyvolá, abyste třeba zjistili, že se to musí přetočit – a teď si animátor může krátkou sekvenci přehrát na monitoru okamžitě. 

Jak vznikaly postavy od prvního nákresu po finální loutku? 

Denisa: Nejdřív se dělají skicy, to byla moje práce. Pak tu figuru vymodeluju z hlíny, abychom viděli přesně všechny proporce. Skenem se pak model převede do 3D aplikace v počítači – to dělal Honza. Lišák se vyráběl kompletně v Česku a myška v Polsku, kam jsme ovšem nemohli standardně poslat modelínovou loutku, protože by se cestou rozbila. Tak jsme jim poslali data a oni si myšku vytiskli na 3D tiskárně. 

Jan: Vůbec 3D animace je hodně praktická, protože když třeba máte v počítači už čtrnáct figur a naplánujete patnáctou, můžete zjistit, že proporčně je potřeba všechny postavy zmenšit o pět procent. Dřív bychom museli vyrobit všechny loutky kompletně znovu. Teď je to jedním klikem. Ve finále jsme měli v počítači osmdesát čtyři figur, které se k sobě ideálně proporčně vztahovaly.

Máte ve filmu oblíbenou vedlejší postavu, co vás tiše pobaví? Mně se moc líbila opice.

Jan: O opici mluví hodně lidí, ale je tam trochu omylem. Ve scénách, kde je vidět nejvíc, měl původně hrát chameleon, jenže chameleonovi praskly nožičky a nemohl chodit – a tahle opice byla vybraná, protože chodí opravdu dobře. Na rozdíl od jiných loutek nemá skoro žádnou mimiku, jen trochu hýbe bradou, jenže v těch scénách to zrovna skvěle funguje a zapamatuje si to každý.

Jak dokáže animátor vtisknout postavě emoci? Musí znát taje mimiky a gestiky?

Denisa: Základy jakýchkoli pohybů vycházejí z možností té loutky. Lišák měl větší hlavu, takže na ní měl více hýblátek. Myška byla mimicky celkem omezená, ale zase se to snažíte dohnat výtvarným pojetím. 

Jan: Existují učebnice pro animátory, ale základní pracovní prostředek je zrcadlo. Animátor se podívá, jak vypadá, když se směje, když se diví, když je smutný. 

Denisa: Někdy animátorovi tu sekvenci přehrajeme, on si nás natočí na mobil. A pak se večer vrátím a ta koza dělá úplně to samé, co jsem já předváděla ráno. 

Může animátora dělat kdokoli, kdo umí hýbat loutkou a šklebit se do zrcadla? 

Denisa: Určitě ne. To jsou herci. Introvertní herci. Často lidé, co hrají klubové divadlo, kde není moc diváků. Mají velkou fantazii a hodně se s loutkou ztotožní a oživí ji. Jejich práce je stejná jako u hraného filmu: já mu předehraju, on řekne, co by chtěl udělat jinak, nabídne mi nějaké možnosti a dohodneme se na výsledku. Pak už se to od hraňáku liší: já odejdu a on se s tím den moří a večer mi ukáže výsledek. 

Jan: V ideálním případě by měl animátor umět zahrát všechny charaktery, ale tady bylo postav opravdu hodně. Postupně jsme animátory rozdělili podle toho, kdo co umí zahrát. Někdo dokáže krásně citlivé jemné věci, jiný akční scény, další si skvěle poradí v náročných podmínkách, když je potřeba, animuje třeba vleže.

Bylo těžké přeložit film do angličtiny? Třeba jména jako Frfňa nebo Prdič?

Jan: Hlavně jsme zjistili, že existuje asi „třicet pět tisíc“ druhů angličtiny. Americká východní, západní, středozápad, irská, anglická, evropská… My jsme prostě mysleli, že se to dá přeložit a bude hotovo. Nakonec se na tom podílelo asi pět lidí, řešili jsme to v Praze i v New Yorku. Šlo hlavně o to, co se za těmi slovy cítí, jaké jsou v dané kultuře konotace.

Denisa: Pochopili jsme, že necitlivě uchopený překlad může ten film poslat někam úplně jinam.

Otevírá příběh o myšce a lišákovi diskuze mezi dětmi a rodiči o smrti?  

Denisa: Ano. Píšou nám rodiče, jezdíme na besedy do škol. U dětí na rozdíl od rodičů je smrt v tom filmu vlastně trochu vedlejší, neznamená konec. Téma smrti je problémem spíš pro dospělé. To my jsme z ní vytvořili tabu, a když přijde, nevíme, jak o ní s dětmi komunikovat. 

Jan: Ve fázi scénáře jsme příběh konzultovali s dětskými psychology a lékaři, co se setkávají s dětmi a smrtí. Třeba tehdy ještě i s profesorem Kouteckým. A všichni nám řekli, že je hrozně důležité a potřebné téma smrti otevírat, ale je nutné s ním zacházet citlivě.

Co je ve filmu pro děti nejsilnější?

Denisa: Vnímají silně například osamění některého z hrdinů, nebo že je tam někdo na někoho zlý. Řeší šikanu, koktání. Spoustu témat. Líbí se mi, že se při debatách nebojí ptát.

Jan: Druhotně se pak doma otevírají debaty o tom, že smrt nemusí být definitivní konec. Že se to může stát, ale existuje naděje. Určitě ale nechceme nikomu slibovat, že po smrti je to stejné jako v našem příběhu.

Denisa: Třeba zpracování nebe jsme brali velmi pokorně. Nechceme tvrdit, že takhle to bude, ale že je možnost, že smrt není konec. Když někdo zemře a vy na něj vzpomínáte v dobrém, měli jste ho rádi a chybí vám, tak podstata toho člověka zůstává dál žít. A to je pro mě podstatné... V životě nastane chvíle, kdy za vámi přijde vaše dítě a bezelstně se zeptá, jestli někdy umřete a jestli umře ono. A to máte knedlík v krku, ale lhát mu nechcete. Musíte odpovědět, ale tak, aby to nebolelo. 

Vy věříte, že nás po smrti ještě něco čeká?

Denisa: V životě zažívám spoustu malých drobností, momentů, pocitů, které beru jako subjektivní důkaz, že fungují určité principy a zákony, které přesahují to, co my tady žijeme. Tenhle pocit mám od dětství. Ale nikomu svůj názor nenutím, ani svým dětem. Uvolňuje mě to. Doufám, že boží mlýny melou a to, co dáváte ven, se vám zase vrací.

Jan: Mě baví, že to „potom“ se může dít milionem různých způsobů. Třeba má pravdu některé z náboženství, třeba mají pravdu pohádky nebo se jednou prostě vypne vypínač a nebude nic. m