Irena Obermannová: Čaroděj ze země Oz

řipadalo jí to jako věčnost. Leželi vedle sebe a ona se ho konečně zeptala, jak se vlastně jmenuje. Bohdan. Bohem dán, pomyslela si.

Teď bylo všechno jinak. Stála nad spícím Martínkem, který už dávno nebyl žádný Martínek. Stála nad spícím osmnáctiletým mužem. Pořád k němu cítila stejnou něhu, jako když byl miminko, jenže teď ji musela tajit. Ustlala mu v kuchyni, jak jinak. Přišel včera pozdě a kdyby už nebyl chlap, plakal by. Chudák. Přišel zoufalý k babičce. Dlouho tu nebyl a zjevil se ve chvíli, kdy Darja začínala žít. S jeho mámou, její dcerou to už nějakou dobu stálo za pendrek, od té doby, co si k sobě dcera nastěhovala toho vola, se nebavily. Darja vola pozná, v tom byla trénovaná.

Muž, který byl dán bohem, jí ležel v hlavě, to zas jo. I když ho skoro neznala a trvalo to tak krátce. Jedna noc. Přesto věděla, že je to dobrej chlap. Poznali se, když Darju před časem kamarádka vzala na Halloween. Prý jenom v maskách. Na to se vykašlala, ale šla. A najednou proti ní stál čaroděj. No jo, byl to ten ze Země Oz. Pobavilo ji to. A ona přinesla sklenku červeného vína. Tu další už si dali u ní doma. Nebývala takhle povolná, to asi, že si uvědomuje, jak strašně čas běží. 

Utla to. Stejně se všechny vztahy pokazí nebo v lepším případě zevšední. Tenhle zůstane neporušený, navždy vášnivý, navždy hýčkaný v jejím srdci. Ghosting se tomu prý říká. Moderní způsob krutého rozchodu. Jeden se stane druhému duchem, je z něj ghost. Konec drsný jako dnešní doba. Upřímný. Nic se nerozblemcává, nenatahuje se utrpení. Ostrý řez, tlustá čára, mrtvej brouk. Co by mu měla vyprávět? Víš, rozhodla jsem se pomoci vnoučkovi, tomu habánovi. Je teda už dospělý, ale prostě mě potřebuje, přes to nejede vlak, to bys nepochopil, to můžeš bejt stokrát bohem dán, tohle je nesdělitelné.

Blikla další zpráva, smazala ji a postavila na kafe. Na pánvičce pěnilo máslo na vajíčka a ta vůně Martina probudila. Vstal. Takový obr z něj vyrostl! Měřil skoro dva metry a z gauče v kuchyni mu čouhaly nohy velikost šestačtyřicet nebo tak nějak.  Darju zaplavila vlna něžnosti, pořád ho bude vnímat jako malého blonďatého chlapečka, mívala ho u sebe celé týdny a snažila se, aby si nevšiml, že maminka na něj nějak zapomíná. Došlo mu to až později, když o něj Monika začala stát, protože její tehdejší milenec ji opustil. Prostě jí ho ze dne na den vzala. Pak už ho Darja vídala málo, Martínek rostl, měl kamarády, hrál fotbal, začaly ho zajímat holky. Až včera u ní zazvonil zoufalý s tajenými, protože nemužnými slzami v očích. Matčin chlap ho zmlátil. Darje se ten člověk nelíbil, hned, když ho poprvé viděla, ale doufala, že se mýlí, nemůže přece soudit podle prvního dojmu. Může. Čím je starší, tím tohle umí líp. První dojem v sobě skrývá zásadní sdělení. Tenhle grázl na Martínka vztáhl ruku. Proč, to se jí vnuk nesvěřil, ani to z něj nepáčila, nepotřebovala to vědět. Martina nikdo mlátit nebude, o to se postará, když jeho vlastní matka tohle dopustí.

„Smažený vajíčka a chleba s máslem a pažitkou,“ zasnil se Martin a pustil se do jídla. „Moje dětství.“

„Já ti ty peníze dám,“ oznámila mu.

„To ne, babi. To nejde.“

„Proč by to nešlo? Přece na ten seznamovací pobyt pojedeš, když ses na tu školu dostal.“

„Nemusím.“

„Musíš.“

Chvíli se ládoval, snídaně padala tak desetkrát rychleji, než když byl malé dítě.

„Dobře. Přijmu to od tebe. Ale pak půjdu na brigádu a vrátím ti to.“

„Tak jo.“

Na to si plácli. Odpoledne si zabalil a druhý den ráno odjel dřív, než mu stihla udělat snídani. Na stole od něj našla srdíčko. 

Měla celý den pro sebe. Kdysi dávno po tom tak toužila a teď najednou nevěděla, co s tím. Trochu se bála, aby mu nezavolala. Jeho telefony už ustaly. Bodejť. Byla to blbost. 

Vytáhla z prádelníku masku čaroděje a nasadila si ji na obličej. Nepochybně takhle vypadala líp. Sundala ji a dala jí pusu. Ucítila vůni jeho kůže. Tak dost. Zašoupla ji do skříně. Zase ji vyndala. Chvíli váhala a pak ji pověsila na zeď. Vzpomínky. Jsou lepší než realita, patří celé jenom tomu, kdo vzpomíná. Vzpomínky člověka neopustí. Zůstávají, je to skutečné jmění.  Už ví, co bude celý den dělat. Bude se jen dívat na masku čaroděje. A bude při tom myslet na Martina. 

Dostal se na skvělou školu. Přála by mu, aby tam potkal nějakou dobrou holku, aby mohl žít své sny. I když to není lehké, Darja o tom věděla své. Dceři to předat nedokázala. Dcera se jí vymkla, vždycky měla blíž k tátovi, který se doslova zabil alkoholem. Od té chvíle se pro Moniku stal světcem. Nedala na něj dopustit. Byla celá po něm, i k tomu chlastu měla nebezpečně blízko. Snad to Martin nepodědí. Určitě ne. Darja pro to udělá všechno. Teď už bude moci, když ji k sobě pustil. 

Pustila si hudbu. Tančila s čarodějem a vpíjela se mu do očí. Ten tanec s ním byl víc, než kdyby spolu strávili celý život. 

Probralo ji zvonění telefonu. Má tedy výdrž, to se musí nechat. V tuto chvíli ale hrozilo, že mu to vezme. 

Neznámé číslo. Zaváhala.

„Prosím?“

„Jste Martinova babička?“

Ztuhla.

„Uvedl vás jako kontaktní osobu.“

Stále ze sebe nedokázala vypravit slovo.

„Skočil ze skály do jezera a... zranil se. Právě ho odvezl vrtulník do nemocnice. Pošleme vám adresu.“

Nevěděla, jak se tam dostala, nevnímala. Měla jedinou myšlenku: „Zachrání ho. Dokáže to, i kdyby se měla domluvit s ďáblem.“

Místo ďábla však hovořila jenom s lékaři, kteří jí vysvětlili, co se stalo.  Martin při skoku do vody narazil na dno, nebyla tam hloubka. Frajeřil. Bohužel má porušenou míchu. Udělají, co budou moci, ale nevypadá to dobře. Riziko, že její vnuk bude ochrnutý, je hodně vysoké.  „Jak velká je pravděpodobnost, že chodit bude?“

Doktor na ni soustrastně pohlédl. Mlčel. Zopakovala otázku. „Tak dvě procenta. Zázraky neumíme.“

„Dvě procenta jsou víc než nula,“ utrhla se na něj.

Následující měsíce patřily navzdory všemu k nejkrásnějším v jejím životě. To, co mezi nimi vzniklo, byl zázrak. Ten, který medicína neumí. Tolik se spolu nasmáli, humor, kterým se navzájem obdarovávali, byl z rodu těch nejčernějších, kripl bylo jedno z nejužívanějších slov, ale taky boj a nedat se a stůj při mně, kurva bože. Darja se po nocích hluboce modlila a zjistila, že on také. Mluvili spolu o všem, o holkách, o mámě, která se tu ukázala jen jednou... Holka, kvůli které frajeřil, za ním docházela, ale pak ji sám poprosil, ať si nedělá násilí, že ji nechce, že má moc velkej nos - další z jeho brutálních vtipů, ve kterých začínali být oba dost dobří.  Strávili několik měsíců v rehabilitačním centru, pomáhala mu s učením, spojila se s pedagogy, všichni se snažili a Martina studium bavilo víc než dřív, přinášelo mu možnost zapomnění. Zažral se do toho a Darja s ním, z fleku by se mohla zapsat na bakalářské studium. 

Jednou, to už ho měla doma a přestavila kvůli němu celý byt, jí vnuk podával pět tisíc.

„To je ten dluh, prosím tě, nevracej mi to.“

Přijala to. Ponížila by ho. Netušila, jak ty peníze vydělal, věděla, že dělá cosi, čemu se říká web master a začínalo mu to celkem šlapat. Žil v jejím pokoji, aby měl klid, ona spala v kuchyni, nevadilo jí to. Brzy jí platil za nájem i za jídlo. Brzy začal chodit i do školy, byť s asistentkou. Situace se stabilizovala, člověk si zvykne i na šibenici, že. 

Darja ne. Darja tvrdošíjně myslela na dvě procenta, která pořád kdesi svítila, jak šťastná hvězda.

„Když jsi tak dobrej přes počítače, neuměl bys zjistit, jak by to vypadalo s tvojí léčbou v cizině? Nevěřím tomu, že je to beznadějné.“

Podíval se na ni váhavě, pak chvíli klikal, skoro to vypadalo, že se po internetu ubírá známými cestami.

„Tady.“ Přisunul jí telefon. „Klinika ve Švýcarsku specializovaná na úrazy míchy. Tady máš ceník.“

Suma to byla závratná.

„Mohli bychom zkusit udělat sbírku.“

„To už se pokusili ve škole. Ale pořád hodně chybí.“

„Kolik?“

„To nechtěj vědět.“

Na světě je tolik peněz, které kdyby někdo šlohnul, tak by nikomu nechyběly, točí se dokola, unikají v tunelech, rozpouštějí se ve státních pokladnách, ve veřejných zakázkách. Darja dostala vztek.

Maska čaroděje pořád visela na zdi, jako vzkaz. Jako vzpomínka. Nebo výčitka? Třeba neměla zůstávat sama. 

Ten den bylo v bance ještě méně lidí než normálně, nikdo už sem moc nechodí, všechno probíhá přes internet, přes telefon. Navíc kolem druhé hodiny klientům končí polední pauza a jsou už zase v práci. Slečna Karolína za architektonicky vystajlovaným stolkem si prohlížela svoji architektonicky vystajlovanou manikúru. Od té doby, co si dopřávala kvalitní gelový lak, byla spokojená. Za prosklenými dveřmi přejela další tramvaj. Karolína tu měla svět jako na dlani, skoro to vypadalo, jako by jí patřil. Nic se tu nemohlo stát.

Sklonila zrak k pěstěným rukám.

„Zvedni se a naval prachy. Všechny. Nikdo ani hnout.“ Karolína zírala do očí Čaroději ze země Oz.  Opatrně vstala. Rozhlédla se, všichni její kolegové už také stáli s rukama nad hlavou. Slečna Karolína zírala do ústí revolveru.

„Slyšíš?!“ pronesl Čaroděj o poznání hrozivěji.

Šla odemknout trezor.

„Všechno,“ přikázal Čaroděj a otevřel obří igelitku z Lidlu. Vysypala mu do něj veškerou hotovost, kterou tu dnes měli. 

„Díky.“ Čaroděj se zdvořile uklonil a s igelitkou v ruce odkráčel, jako by se nechumelilo. Viděla ještě, že venku se okamžitě zamíchal do davu. Právě přijela další tramvaj a hemžení lidí jí znemožnilo ho dál sledovat. Všechno se to odehrálo během dvou minut. Slečna Karolína omdlela až teď, ale architektonicky vystajlovaná manikúra to vydržela. Což s potěšením zjistila, až když už v bance byli policajti. Takže ho nechytli.

Martin s asistentkou se dnes vrátili domů trochu později, Darja už měla připravenou večeři. Pak se spolu podívali na televizní zprávy jako vždycky.

„Policie pátrá po muži, který vykradl dnes ve dvě hodiny odpoledne banku v centru města. Na obličeji měl nasazenu masku Čaroděje ze země Oz. Byl menšího vzrůstu, mohla to být i žena. Byl ozbrojen.“

Martin se podíval na zeď. Maska tam visela.

„Kolik myslíš, že jich tak vyráběj?“ zeptal se.

„Vypadá to, že hodně.“ 

Vypla to. Pátravě se na ni podíval. A šel dnes spát dřív. Darja usnout nemohla. Převalovala se a bojovala s pokušením zavolat Bohdanovi. Najednou jí strašně chyběl. 

Ozval se zvonek. Přehodila přes sebe župan.

„Kdo je?“ Ale věděla to. 

Objal ji tak pevně, jak jen on uměl.

„Kde jsi vzala revolver?“ zeptal se. Povyprávěla mu, jak dobře se od vnuka naučila sehnat přes internet úplně všechno, i co se Martinovi stalo a proč to s ním usekla nejkrutějším typem rozchodu zvaným ghosting. A také o té švýcarské klinice... 

„Kdyby mě zavřeli, doděláš to, jasný?“ Kývl. „Musí tam odjet.“

Přišlo jí předvolání k výslechu, byli setsakramentsky dobří. Jenže měla alibi. Celou noc byla s Bohdanem, dosvědčil to. Čaroděj ze stěny dávno zmizel, některé vzpomínky je lepší nosit ve svém srdci.

Byl dán Bohem nejenom jí, ale i Martinovi. Přepočítali prachy.

„Bude to stačit?“

Brzy se vydali na cestu. m