Na pomoc Moravě

a speciálním účtu zřízeném na pomoc Moravě shromáždili zaměstnanci Dr.Max přes 380 tisíc korun, rozhodnutím generálního ředitele byl pak tento vklad navýšen na jeden milion. Čtvrt roku nato se vypravila do postižených oblastí, kam naše pomoc konkrétně zamířila, i redakce Maxima. 

Radnice v Moravské Nové Vsi je vcelku bytelný objekt v centru obce hned naproti kostelu. Ještě v říjnu kryla krov plachta, tašky strhlo tornádo a nové ještě nejsou na místě. Tam, kde nemají být, je ale člověk najde. Zjizvená fasáda se ježí zbytky střešní krytiny, které se do polystyrénového zateplení poté, co je prudký vítr odnesl ze sousedních stavení, zaryly jako projektily. 

Starosta městysu Marek Košut zažil řádění tornáda přímo uvnitř budovy radnice a vypráví o tom s velkým zaujetím: „Když tornádo přišlo, zrovna jsme měli zasedání zastupitelstva, takže jsme si to tady na radnici užili všichni napřímo spolu. A radnice stojí vlastně v ose dráhy, kterou tornádo sledovalo. Asi v 19:20 vypadl proud. A pak už jsme z okna viděli, že se něco blíží. Hele, řekl někdo, lítá v tom nějakej svinčík. A vzápětí vidíme, že vzduchem nelítají jenom větve a igelity, ale i třímetrové brány a koukáme, jak to sundavá střechu naproti na hospodě. To už nám došlo, že máme tak dvě tři vteřiny na to se někam schovat. Já sám převrátil stůl proti oknu a lehl si za něj jako v nějaké indiánce. A v tu chvíli okna vyletěla, vítr k nám nesl střepy a tašky od hospody, chvilku se to v místnosti mlelo a pak byl klid.“

Ten panuje v Moravské Nové Vsi dosud. Je tu slyšet málo hlasů, vzduchem se nesou jen zvuky související s opravami. Zdá se, že opravy jsou to jediné, co se tu právě odehrává, s výstavbou nových domů na místech, kde bylo potřeba ty staré strhnout, se ještě leckde ani nezačalo. To naštěstí neplatí o zdravotnickém domě v zadním traktu radnice. Tady bude mít svou ordinaci dětská lékařka Eva Špačková Kučerová. V době naší návštěvy ordinovala v provizoriu, v jedné ze tříd mateřské školy. O původní ji tornádo připravilo – naštěstí se na to nemusela dívat, protože řádění živlu zažila doma.

„Až ráno jsem si sedla do auta, abych odjela do ordinace, a to, co jsem viděla už po pár metrech, byla hrůza. Všechno mi docházelo postupně, třeba že z okolí křižovatky zmizely baráky. To místo vypadalo úplně jinak. A když jsem dojela ke své ordinaci, zjistila jsem, že už žádnou nemám. Naštěstí brzy dorazila armáda, přivezla takové zelené kontejnery a v jednom z nich jsem si zřídila provizorní pracoviště. To trvalo asi měsíc, pak jsem vyměnila armádní kontejner za jiný od Krajského úřadu a od začátku října působím – zase jen na čas – tady. Už se těším, až někdy v polovině prosince bude hotová budova u Místního úřadu, kde bych měla mít i zásluhou Dr.Max svou definitivní ordinaci.“

Cestou od mateřské školy míjíme sousední sokolovnu, vytlučená okna  a skleněné výplně ve dveřích vyplňují dřevotřískové desky, fasáda je na cimpr campr, pod přístřeškem u vchodu odpočívá armáda lopat, mají za sebou určitě nejednu dlouhou šichtu. Pomalu se vracíme k budově radnice, před kterou parkuje vůz pojízdné pošty. „Tornádo zničilo i poštu,“ vysvětluje starosta, „ale dneska už má zase střechu a brzo bude moci začít normálně fungovat.“

Dnešní radnice bývala fara, kostel je jen přes ulici. O střechu tu přišly věž i chrámová loď, tornádo vyrazilo a zničilo také vitráže. Na ciferníku na hodinách kostelní věže se čas zastavil v 19:20 právě tehdy, když na budovu udeřilo tornádo. „Ano, bylo to tak, zatímco na hodinách na škole v 19:22,“ doplňuje starosta Košut, „je samozřejmě otázka, nakolik přesně ty hodiny šly, ale zhruba to odpovídá tomu, jak tornádo postupovalo. S panem farářem jsme se bavili o tom, že na jedné straně věže ten čas už takhle necháme, na památku.“

Další pomník najdeme kousek odtud – hromadu suti ze zničených budov, shromážděnou na provizorní skládce. Zajíždíme sem ještě před tím, než se vydáme do sousedních Lužic, kde si mimo jiné také díky pomoci Dr.Max mohla otevřít ordinaci praktická lékařka Hana Výmolová. Najdeme ji u pospojovaných bílošedých stavebních buněk, kde nám s hrdostí paní doktorka otvírá jedny dveře za druhými. „V novém ordinujeme od poloviny října,“ usmívá se, „poté, co jsme o starou ordinaci přišli. Celé naše původní zdravotní středisko bylo nenapravitelně poškozené a muselo být zdemolované. Já to vlastně schytala na vícero frontách. Nejenomže jsem přišli o celé zdravotní středisko, a tedy i vybavení mojí ambulance včetně spousty dokumentace, ale tornádo mi poškodilo rodinný domek v Mikulčicích, kde bydlíme se synem. Škody byly veliké jak na domku, tak na jeho okolí. Do toho syn maturoval a připravoval se na přijímačky na vysokou, což za covidu není jednoduché. K tomu si pořídil svoje první auto, ale to už je na vrakovišti, protože jím skrz naskrz proletěl trám. Na moje auto spadla sousedovic střecha, což znamenalo, že jsme byli zároveň nepojízdní. Živel sebral střechu i na rodinném domě mojí maminky, část to naštěstí ušetřilo, takže jsme měli asi měsíc kde bydlet. A ušetřený nezůstal ani tatínek, i když už rok není mezi námi, protože na jeho hrob spadla lípa a museli jsme pořídit nový náhrobek. Schytala jsem to fakt ze všech stran a o to jsem vděčnější za pomoc od doktora Maxe.“

Vracíme se ještě do Moravské Nové Vsi, do které mířila hlavní část pomoci. Určitě právem, stále se z letní pohromy vzpamatovává. „Jsem optimista, a snažím se to vnímat jako obrovskou příležitost pro obec,“ říká starosta Košut, „věřím tomu, že se ji podaří vyspravit do mnohem lepší podoby, než doposud byla. Vždycky existují nějaké limity. Když chcete postavit tohle, musíte se ohlížet na tamhleto. Ale my tu dneska nemáme skoro nic. Stavíme na zelené louce a začínám z toho mít až bych řekl budovatelskou radost. Spoustu věcí budeme moct udělat jinak a líp. A musí mě to těšit, jinak bych se z toho musel zbláznit.“ m