Petr Brukner: Dýmka je rituál

otkami člověk tak trochu zastavuje čas. Co pro vás čas znamená?

Jo, hochu, pro mě znamená, že už se mi krátí. Nikdy jsem na to moc nemyslel, ale čím jsem starší, tím častěji se probouzím s myšlenkou, jak dlouho tady ještě budu… Ale před pár týdny se nám narodilo první pravnouče, tak nám to s prababičkou nalilo trochu nového života do žil.

A co s takovými myšlenkami děláte? Zaháníte je?

Snažím se o to, myslet na něco jiného. A nejlépe se mi to daří s geront klubem (smích).

Co to je?

My jsme taková dobrá parta kamarádů, všichni v mém věku, scházíme se, povídáme, chodíme, a tím se člověk docela pěkně rozptýlí. Kolegové, kteří natáčejí a stýkají se s mladšími lidmi, říkají, že s nimi také přijdou na jiné myšlenky, ale když nad tím tak přemýšlím, tak se vlastně s nikým mladším moc nestýkám. Jedině se svými dětmi a vnoučaty, když přijedou na návštěvu.

Nechybí vám to?

Já vám ani nevím, protože když se ti mladí sejdou, tak mezi sebou mluví řečí, které nerozumím. Používají zvláštní termíny, já se nechytám a pak mám pocit, že jsem ještě starší, než jsem (smích).

A nemáte ani tendenci do toho trochu proniknout?

Snad jedině v rámci focení, kde jsem si i já po letech odmítání pořídil před dvěma lety digitální foťák. Ale dobrovolně přiznávám, že se v něm naprosto nevyznám. Mám ho nastavený, jak vyšel z fabriky a když mám nějaký problém, jdu za mladými prodavači ze Škody ve Vodičkově ulici, a ti mi to poštelují. Ale většinou říkají: „Pane Bruknere, na tohle, prosím vás, nesahat!“

Takže na klasický film už nefotíte?

Ale jo, to zase jo. Ten digitální mám na takové to rychlé zachycení okamžiku, ten nosím stále u sebe. Já mám sbírku čtyřiceti fotoaparátů, ve starých Nikonech a v Leice mám pořád založený film a občas nějaký snímek udělám. Já jak mám teď ten digitální, tak trvá déle, než těch 36 snímků dofotím. Ale pak jsou to zase milá překvapení, že tam jsou okamžiky, na které už jsem zapomněl, že jsem je fotil. A když jsem si dříve fotky vyvolával sám, to bylo teprve vzrůšo. Vzít si lupu, dívat se na náhledy, a když mezi těmi 36 snímky byly dvě tři výborné fotky, bylo to malé vítězství.

Vy jste ten typ, co fotí desítky snímků a pak jeden vybere, nebo jste schopný čekat na ten správný záběr?

Jak kdy a jak co. Teď mám v Czech Photo Centre velikou výstavu, kde jsou jak snímky lidí, tak přírody a různých detailů. Víte, já jsem totiž původně technik, a byť to už padesát let nedělám, tak mě ty technické věci pořád baví a fotím třeba veliké detaily matic, pístů a podobně. A u těch samozřejmě, na rozdíl třeba od toho, když fotíte lidi, na ten správný okamžik čekat nemusíte. A poslední dobou si fotím graffiti, ty starší, které už splývají s omítkou, s prostředím, to je někdy vyloženě hezké… Ale my se tady bavíme o fotografování, jako kdybych v tom byl kdovíjak dobrý, a on je to zatím jen takový životní koníček, kterému se mohu věnovat díky tomu, že mi to financuje divadlo. Vždyť já jsem nikdy neprodal žádnou fotku a živit bych se tím vlastně nechtěl. Že si mohu fotit pro radost, je vlastně dar.

Ale kdysi jste dělal i v ČTK, že ano?

Ano. V propagaci. A seznámil jsem se tam se spoustou skvělých fotografů, jako byli Petr Sirotek nebo Pavel Dias, kteří mě ve focení podporovali a radili mi. Stejně jako profesor Šmok, který s oblibou říkal: „Nejlepší pomůcka studenta fotografie je odpadkový koš.“

Když fotíte portréty, potřebujete toho člověka znát? Jsou pak ty fotky třeba lepší?

Lidi jsem začal fotit vlastně tak trochu jako vedlejší efekt. Vždycky jsem totiž rád chodil na různé vernisáže a akce a jednou mi došlo, že tam je vždycky tolik bezvadných a známých lidí, tak proč já je vlastně nefotím?! A tak jsem s tím začal. Jsou to takové momentky lidí, kteří jsou z devadesáti procent mí kamarádi. Tedy třeba až na Woodyho Allena (smích).

Další vaší zálibou jsou dýmky. Ta také vyžaduje určité „zastavení“ v čase. Kdy vy si ji tak zapálíte?

Až dneska večer přijedu domů z divadla. Budu jako obvykle trochu rozpumprdlíkovaný, a to nemůžu jít spát před půlnocí, protože bych stejně neusnul a jen bych se převaloval. Takže si pustím televizi, sednu si do křesla a zapálím si dýmky. To je můj čas. A někdy si ji zapálím po obědě, když mám čas.

„Dýmáte“ ještě někde jinde než doma v křesle?

Vlastně ne. Tam je to takový rituál. Ven si dýmku neberu nikdy, protože jak říkají fajfkaři: „Fajfka se ven nebere. Tam dýcháš jako blázen, ještě by sis ji mohl propálit.“

Dýmek máte doma sbírku, podle čeho po které sáhnete? Podle nálady, jako ráno třeba saháte po oblečení?

Nedávno jsem byl čtrnáct dní na dovolené, a když jsme se blížili k domovu, už jsem se na ni těšil a věděl jsem přesně, kterou si dám. Mám na ně stojánek, který mi dělal vnuk, a tam jich mám dvacet. Buď při výběru zavřu oči, nebo máchnu rukou a řeknu si: Tahle už dlouho nebyla v provozu. 

Máte i různé druhy tabáku?

Ne, mám jednu takovou směs, kterou mi ale čím dál víc zdražují (smích). A tuhle směs si dávám do porcelánové dózy, která má dřevěné víko a v něm je molitanový polštářek, který se má navlhčit rumem, whisky nebo koňakem, aby měl tabák tu správnou vlhkost. Když je suchý, hoří pak jako tráva. 

Když jsme na začátku mluvili o tom, co pro vás znamená čas, jak to máte s časem stráveným v divadle? Je to pro vás práce nebo odpočinek?

Je to takové vypadnutí z normálního života. Ale teď nastává čas, který nemám moc rád. Protože když v pět odpoledne nasedáte v Brandýse do auta, a ono prší nebo padá sníh a vy musíte jet do divadla, tak se vám vlastně moc nechce… Ale pak sem přijedete a tady to z vás jako zázrakem spadne, tady je to sanatorium. Protože jak říkávali staří herečtí bardi: „Jeviště tě vyléčí ze všeho.“ A když skončí představení, my se tady v šatně svlékáme z kostýmů celí zpocení, unavení, ale spokojení.

Navíc si hraním neustále trénujete hlavu, ne?

To nevím, člověče. Hraju ve čtrnácti hrách, a i když jsme je třeba kvůli koronaviru dlouho nehráli, tak jsem svoje repliky ani nemusel oprašovat. Až na nějaká malá vybočeníčka to v hlavě bylo. Ale poslední dobou mám velmi špatnou takovou tu okamžitou paměť. Ale jsem zastáncem rčení, že chybami se člověk učí. Sem tam nějaká chybka vás zbystří a už ji příště neuděláte. Ta chyba totiž dlouho leží v hlavě. 

A neparalyzuje to pak člověka na jevišti, že se tak bojí té chyby, že se na tom místě paradoxně zasekne?

To se občas stane, ale u nás v divadle máme to štěstí, že když nevíme, tak nám napovídají diváci, kteří ty naše hry znají nazpaměť, a vlastně mají takové situace rádi (smích). A jak už jsem říkal, pro nás je to divadlo jako sanatorium, my se už shodli, že to děláme hlavně pro sebe. To, že se lidi smějí, je pro nás bonus. Říkáme si: „Hele, oni nás ještě berou, mají nás rádi.“ Marná snaha, humor je lék. Bylo by hezké, kdyby ho prodávali v tabletkách v lékárnách. 

Vedle hraní a fotografování jste se začal věnovat také tomu, že starým věcem vdechujete nový život…

Dělám takové objekty, skulptury... Naši známí mi teď dali válec z mandlu a já jim dělám takový objekt na zahradu. V Brandýse mám ve sběrných surovinách známého, zrovna dnes jsem si přivezl několik věcí, mezi nimi i takovou vrtulku, tak z toho udělám něco jako aerodynamický tunel. Dělám na tom se svým vnukem, který mi pomáhá, původně dělal kovařinu, takže si tak spolu sváříme a je to hezky strávený čas. 

Je pro vás jednoduché určitou práci delegovat, podělit se o ni? Občas má člověk pocit, že si všechno nejlíp udělá sám…

Tím jsem taky trpěl, ale on má dobré nápady a je radost ho pozorovat, jak mu to jde. Teď jsme třeba potřebovali ložisko na ten válec, já říkám, že ho budeme muset koupit a on povídá: „Vždyť támhle jsou kolečka od skateboardu, tak použijeme je!“ A teď mě učí i to sváření. Musíme jen dávat bacha, abychom nevyhazovali pojistky. Učit se nové texty už by mě nebavilo, ale učit se tohle, to mě baví.

Ani nějaká filmová role by vás nepřesvědčila?

Já už všechno odmítám. Jedna moje dcera je produkční a mockrát mi nabízela účinkování v seriálech. Jenže – musíte brzy vstávat, mnohdy se učit přiblblé texty, a to já už nechci. To už by musel být někdo, aby mě poprosil, abych mu tam něco šmrncnul (smích). 

A navíc je to dnes mezi filmaři samý mladík, co mluví „jinou“ řečí, co?

No právě. 

Ale zase vám ti mladí jako zkušenému bardovi naslouchají, ne? Nebo máte někdy pocit, že už si ti mladí radit nenechají?

Já vám odpovím oklikou. Když moje tři děti byly malé, žena trvala na tom, že nesmíme mít televizi, aby nezblbly. Měly jen dovoleno, že na večerníčka se můžou jít podívat k babičce. Dnes, když přijedou ti nejmenší z rodiny na návštěvu, sáhnou hned po přístrojích, koukají na internet, hrají hry. Myslím, že je to vymývání mozků. A co víc – každou informaci se dnes dozvíte během několika vteřin. Dřív, než jste se dozvěděl nějakou tragédii ze světa, trvalo to nějakou dobu. A mě tahle superinformovanost děsí. Lidi nechodí ke klasickému doktorovi, ale k dr. Googlovi. A pak radí živým specialistům, co mají za chorobu a co by měli brát za léky. 

A navíc, dneska se už nemůžete spolehnout ani na pravdivost toho, co se píše. Když jsem chodil do obecné školy, tak se říkalo: „Musí to být pravda, vždyť to hlásili v rádiu.“ To samé s časem, všichni jsme si ho na hodinkách nařizovali podle rádia. Neexistovalo, že by to bylo jinak. 

A máte hodinky nařízené podle rádia?

Nemám (smích). Zrovna nedávno mi někdo řekl: „Ty nosíš hodinky? Vždyť máš mobil, ne?!“ Ale já ho u sebe nenosím pořád, navíc mám ten nejobyčejnější, důchodcovský, tlačítkový a mám pocit, že na něm ani hodiny nejsou. A teď si uvědomuji, jak mě před časem naštvala jedna reklama na telefon.

Čím?

Říkalo se tam: „Nevyšel už váš telefon z módy?“ A já, jak jsem praktik, tak mě to naštvalo za ty telefony, že i když fungují, tak by neměly být hodny používání jen proto, že vyšly z módy?! Ale možná se jenom bojím, abych taky náhodou nevyšel z módy (smích). m