Sean Penn: Hledání pravdy

e svém novém filmu vystavujete svou dceru poměrně drastickým situacím. Nepral se ve vás režisér s otcem, kdy otec chce své dítě v první řadě chránit?

Před natáčením jsem si to tolik neuvědomoval. Jako režisér od svých herců prostě chcete, aby se do té které scény ponořili naplno, odevzdali se jí, prostě aby šli na dřeň svých emocí a bolesti. A jako herec vím, jak je to těžké, tak myslím, že hercům dokážu nabídnout oporu. Ale najednou takovou nepříjemnou scénu měla hrát Dylan a já si uvědomil, že nechci, aby do toho šla naplno, protože člověka to někdy semele. A byla to Dylan, která to viděla a řekla: Tati, nech to na mně, já už si to ohlídám, aby mě to nedostalo jako tebe. (smích)

Měla s tím nějaké negativní zkušenosti?

No, řekněme, že občas, když jsem hrál nějaké vyšinuté postavy, jsem byl občas vyšinutý i doma. Tomu se někdy nedá utéct, aby vás ta postava občas neovládala i v soukromém životě. Chodíval jsem po natáčení domů zničený a míval jsem dojem, že čím víc mě to mučí, tím lepší musím podávat výkon. Ale postupem času jsem došel k tomu, že to není potřeba. Prostě to zahraju a jdu domů. Většina mých kolegů je nadšená, když se může do nějaké role pohroužit, ale mě už to nebaví. Svoje už mám odehráno a navíc taky už snad mám nějaké zkušenosti, takže to dokážu zahrát i bez prožívání. Ale je fakt, že když dostanu scénář, který by po mně chtěl nějaké tyranské dušezpyty, nejspíš ho odmítnu.

Takže ani jako režisér to po hercích nechcete?

Teď jste mě nachytal na švestkách (smích). To víte, že chci. Ale zároveň nechci svým hercům ubližovat. A nejvíc jsem si to uvědomil právě při práci s Dylan. Brali jsme to jako možnost něco spolu vytvořit, k něčemu se vyjádřit.

Proč jste vlastně před dvaceti lety začal režírovat?

Protože jsem měl potřebu dělat filmy po svém. Jako herec jste odkázaný na to, že ti, se kterými natáčíte, vědí, co dělají. Ale občas jim do toho mluví studio, občas mají jiný pohled než vy, a pak jste na premiéře a vidíte film, který se nepodobá tomu, jak jste ho měli v hlavě vy. A je to frustrující, tím spíš, když pak o něm podle smlouvy musíte hezky mluvit.

Vám ale nedělalo problémy říkat, co si myslíte…

A kvůli tomu mám pověst, jakou mám. Byly doby, kdy se pak studia bála mě obsadit, abych ten film nepomluvil. Teda nepomluvil… abych o něm neřekl pravdu (smích). Ale na druhou stranu – já byl kdysi dost ostrý a někdy až zbytečně moc. Čím jsem starší, tím jsem tolerantnější a je mi jasné, že kvůli špatnému filmu se svět nezboří, že život je o podstatnějších věcech, než jsou filmy. Ale k tomu člověk musí dospět.

A jak snášíte, když pak kritiky nějaký váš film odstřelí, jako se to stalo třeba vašemu předchozímu filmu The Last Face?

V první chvíli mě to naštve (smích). Pak se vyzuřím, propadnu tomu, že nestojím za nic, a pak přijde uvědomění, že i kdyby měli pravdu, tak se nic nestane. Je to jen jeden z filmů, kterých v roce vzniknou tisíce. Ale samozřejmě vás to mrzí, že třeba myšlenka, kterou jste chtěli tím příběhem předat, zůstane někde na půlce cesty. A pak taky lituju kolegy herce, že jsou ve filmu, který kritiky haní, ale zatím si nikdo nestěžoval. Tak třeba jen mluvím jinou filmovou řečí, než jaké kritici rozumí.

Chápu tedy správně, že pro vás je důležitější myšlenka než příběh?

To zase ne. Ono to jde ruku v ruce. Příběh je pro film nejdůležitější, ale neměl by být bezmyšlenkovitý. Vždycky by měl obsahovat něco, co jím chcete říct. Protože filmů, které jsou o ničem a jen v nich něco bouchá a někdo někam běží a do někoho střílí, těch je až moc a vymývají lidem mozky.

Někde jste řekl, že děti z vás udělaly lepšího člověka…

Zní to hrozně nafoukaně a pseudointelektuálně, co? Jako rádoby moudra hollywoodská… jako herce.

Chtěl jste říct hollywoodské hvězdy?

Chtěl, protože to tak o sobě občas čtu. Ale nejsem žádná hvězda. Jsem chlap, co hraje ve filmech. Co já jsem za hvězdu?

Tak pokud se shodneme, že hvězda je člověk, co ve svém oboru něco dokázal, tak s pěti nominacemi na Oscara a z toho dvěma proměněnými asi hvězda budete…

Nebudu vám to vyvracet. Shodněme se na tom, že někdy o nás kolují legendy, jako bychom byli nadlidi, ale nejsme a trápí nás stejné věci, jako kohokoliv jiného. Nebo tedy skoro stejné… ale tím spíš, že se materiálně máme lépe než většina, cítím jako povinnost věnovat se pomoci těm, kteří to potřebují (pozn. red.: Sean Penn se dlouhodobě věnuje pomoci hladomorem postiženým oblastem, a to i jako dobrovolník).

A co ty děti?

Moje dcera byla odmalička ukrutná hledačka pravdy. Pořád se po všem pídila, hledala smysl, všechno pro ni bylo jako cibule, pronikala pod jednotlivé slupky, dokud nedošla k podstatě. Neříkám, že to někdy nebylo k nesnesení, protože občas jste jako rodič unavení, nechcete všechno rozebírat půl hodiny, a někdy se to dítě taky ptá na věci, na které má času dost, ale já si postupně uvědomil, že v tomhle vlastně bude dost po mně a že já jsem s věkem tuhle bojovnost ztratil, a že bych se u ní neměl nechat překvapit, protože jenom tak můžete k  něčemu dojít a nenecháte se zblbnout těmi, kteří nám vládnou.

Jde i o hledání pravdy v sobě?

Hlavně. Víte, já jsem docela mistr v tom umět zblbnout sám sebe. Když udělám něco špatně, tak si to obhájit, vysvětlit, odargumentovat, že to jinak nešlo. A uvěřit tomu. Přitom to podstatný je umět si říct, že jste něco prostě a jednoduše posrali. Děti tohle umí.

Občas jsou pak vzteklé, když se jim něco nedaří…

Jsou. A to já taky. Ale důležitý je vztek neobrátit proti těm, co za to nemohou. To jsem dřív neuměl a přiznávám, že ve chvílích proher jsem byl nesnesitelný. Ale pracuji na sobě a snad se to lepší.

Přemýšlel jste někdy nad tím, jestli jste si určitou rozervanost, a přitom bojovnost nepřinesl z domova, protože situace, kdy váš otec bojoval ve druhé světové válce jako pilot, a pak byl v 50. letech na černé listině a obviněn za tzv. neamerickou činnost, musela být dost složitá… Jak vy byste něco takového snášel?

Rozhodně bych to nezvládal s takovou grácií jako on. Možná dneska, v šedesáti, ale před dvaceti lety… Víte, on absolvoval 37 bojových letů, dvakrát ho sestřelili, a on přežil a znovu se vrátil do boje za svou vlast, která mu pak místo vděku řekne, že ho považuje za vlastizrádce a to jen pro nějaká smyšlená obvinění. Já bych to neuměl přijmout jako on. On hlavně chtěl, aby jeho rodina byla zajištěná, aby nám dětem nic nechybělo. Já bych vyrazil do protiútoku za cenu sebezničení. Vždycky jsem se snažil být jako on, ale většinu života jsem se tomu ideálu ani nepřiblížil.

Jste si v něčem podobní?

Oba rádi vyprávíme příběhy.

Naslouchal by těm vašim?

Určitě ano. Už jen proto, že to byl gentleman, který by mi nikdy nedal najevo, že třeba mluvím nesmysly (smích). m