Všichni moji blízcí

apadlo vás někdy, zda je pro člověka důležitější jeho původní rodina, nebo ta, co si založil? Jestli je možné se vzdát krevních pout a prožít i tak šťastný život? Nebo jestli kolega, který má podle vás úplně šílenou manželku, může být sám „normální“? Tak na tyhle otázky neexistují jasné odpovědi. V našem životě totiž hraje roli tolik proměnných, že cokoli kategorizovat, natož vztahy, je těžké. Nicméně, něco se přece jen ví. 

Původní rodina 

„Pokud budete hledat výroky odborníků, pravděpodobně narazíte na tvrzení, že vztahy s rodiči jsou pevnější než s partnerem – stejně jako na ty, co to vyvracejí. Mám-li čerpat z vlastních vědomostí a zkušeností, nejde rozhodnout, která rodina je důležitější,“ říká psycholožka ve zdravotnictví Petra Hackerová. „Jedná se totiž o dvě úplně odlišné kvality.“ Základním rozdílem je, že původní rodinu si člověk nevybírá a musí si s ní nějak poradit. A otisk svých nejbližších, kteří nás obklopovali v prvních letech života, si neseme navždy. 

Vývoj vztahů v rodině 

V dětství nám má rodina vštěpit důvěru ve svět, ve vztahy, má nás sytit láskou, pocitem bezpečí, zakládat zdravou sebedůvěrou, ale má nám taky určovat hranice a dodat špetku přiměřené frustrace, zkrátka vytvořit ideální mix na cestu do života. Ne, že by se to vždycky povedlo.

„Když jsme malí, měli by rodiče držet takzvanou rodičovskou koalici, protože o pevný svazek rodičů se jako děti bezpečně opíráme,“ říká Petra Hackerová.

V jistém životním okamžiku se pak vztahy v rodině musí překonfigurovat. Z rolí: rodič – dítě na dospělý – dospělý. K této úpravě výtečně slouží adolescence. Je to období konfliktů a ty konflikty jsou velmi důležité. Učí nás, že jiný názor nebo dokonce důrazný nesouhlas nevypovídá nic o hluboké kvalitě našeho vztahu. „Je klíčové, aby tohle těžké období rodiče ustáli a aby si děti zažily pocit: jsou na mě přísní, máme neshody, ale mají mě rádi,“ říká Petra Hackerová. To je důležitá výbava do života. Své role rodič – dítě se samozřejmě nikdy úplně nemůžeme zbavit. Nakonec, když budeme v padesáti habilitovat, určitě nás potěší, že jsou na nás máma s tátou pyšní. Ale ve vztahu dvou dospělých už nesmí zůstávat podřízenost a nadřízenost. 

Hry, které hrajeme s rodiči

Někdy se stane, že rodiče a jejich dospělé děti sehrávají po léta jakési podivné hry. Často se v nich jedná o udržení moci či vlivu. Někdy jde jen o slovní přestřelky, jindy jde o dožadování se pomoci, podpory, či o tlak donutit druhou stranu nějak jednat. Někdy rodiče sami na hranici chudoby splácejí dluhy svých dospělých dětí nebo je tahají z malérů, jindy jiní rodiče své děti naopak nutí, aby jim nějakým způsobem stále sloužily, například opakovanými projevy lásky, pomocí s domácností, finanční podporou. Otázkou pak není, v čem spočívá naše „morální povinnost“, co je „správné“ nebo co je „pravda“. Jediným měřítkem, ať už jsme rodiče nebo dospělé děti, jsme my sami: naše sebevědomí, ale taky naše svědomí, naše schopnost bránit sám sebe, svoje zdraví a svoje hranice, ale taky schopnost něco obětovat. Pocit vlastní integrity a vědomí nám umožní překlenout i komplikované situace a tento vědomý soulad by měl ideálně nastávat na obou stranách.

Rozluka s původní rodinou

Někdy se stane, že se člověk z původní rodiny vyváže. Přeruší styky, přestěhuje se na druhý konec světa, dokonce se o původní rodinu vnitřně opravdu vůbec nezajímá. A klidně může prožít šťastný život. Není to úplně běžné, ale je to možné. „Co ale není možné, je zapomenout na minulost, na zážitky z dětství, a už vůbec nelze smazat otisk, který si z původní rodiny neseme. Jsme jí formováni do té míry, že i to, že jsme ji opustili, je součástí tohoto otisku,“ říká Petra Hackerová.

Někdy je rozluka méně dramatická. Lidé se s rodinou vídají, ale nechají se slyšet, že si okruh blízkých vybírají sami a pokrevní příbuzenství pro ně nic neznamená. Nemají pocit, že by příbuzným měli pomáhat víc než jiným nebo že by rodina měla větší nárok na jejich majetek než jiní. „Nejde paušalizovat, ale pravděpodobně se u těchto lidí v jeho původní biologické rodině odehrálo něco, co je k tomuto názoru nakonec dovedlo,“ říká Petra Hackerová.

Obvykle ale platí, že krev voda opravdu není. Nemusíme bezmezně věřit teorii, že člověk je jen vozítkem pro geny, které se chtějí replikovat, ale pud zachovat svůj život a předat jej dál, je jedním ze základních kamenů naší biologické podstaty a provází lidské pokolení po celou jeho historii. A i když spolu v původní rodině nevycházíme zrovna ideálně, kdyby přišla situace, kdy jde o život, tak sourozenci, rodiče či další příbuzní by byli ti, co nám pomůžou a ti, kterým my pomoc přednostně poskytneme. 

Co o nás říká, pokud se vůbec nestýkáme s původní rodinou?

Pokud zjistíme, že se člověk, s nímž například plánujeme založit rodinu nebo základní tábor pod Everestem, nestýká s původní rodinou, nemusí to nutně vypovídat o tom, že to nebude dobrý otec, matka či partner. „Někdy to naopak vypovídá o tom, že se díky zdravému impulsu vyvázal z rodiny, která byla nějakým způsobem nefunkční,“ říká Petra Hackerová. Na druhou stranu to může být i naopak, tedy že rodina je „zdravá“ a dotyčný bude asi mít problém se vztahy. Nejčastěji je pravda někde tak na půli cesty, protože známá poučka praví, že vztah vždy tvoří všechny jeho části. 

Jak si vybíráme kamarády 

Zajímavé je, že i při volbě přátel nás silně ovlivňují vztahy z původní rodiny. (Stejně jako při výběru partnera, ale to by bylo na jiné rozsáhlé téma. Některé podobnosti ovšem určitě najdeme.) Úplně zjednodušeně řečeno, v přátelství si vztahy z  původní rodiny často kompenzujeme nebo obehráváme. Zde malý příklad: pokud máme matku sekýrnici, která nám snižuje sebevědomí, asi si vyhledáme kamarádku, která nám to bude kompenzovat. Tedy bude v hierarchii společenství pomyslně níže než my, bude nás trochu obdivovat a bude na nás velmi laskavá a shovívavá. „Můžeme si ale najít i kamarádku, která bude taky trochu sekýrnice, jako matka,“ říká Petra Hackerová. S touhle kamarádkou zase budeme „obehrávat“ domácí scénáře. A to nám taky něco přináší. Je to sice nepříjemné, ale to nepříjemno, na nějž jsme zvyklí a vlastně v nás trochu vyvolává pocit bezpečí, že věci jsou, jak mají být.

Kromě kompenzování či obehrávání nám dává přátelství spoustu dalších benefitů, například možnost sdílení. A s různými lidmi můžeme sdílet různé věci. Můžeme mít kamarády, s nimiž probíráme všechno včetně hlubokých filozofických témat, pak můžeme mít lidi, s nimiž sdílíme vášeň pro tenis. A taky můžeme mít lidi mimo naši bublinu. Protože pokud naše bublina nečte bulvár nebo se nedívá na náš oblíbený nekonečný seriál, najdeme si někoho, s kým to probereme, a tím uspokojíme svou potřebu. A je to v pořádku. A bývá to oboustranně výhodné. 

Proč ulpíváme ve vztazích

Sice to vypadá, že vztahy, které si můžeme vybrat, můžeme taky lehce opustit. To ale není pravda. Někdy se třeba stále scházíme s partičkou ze střední, i když už máme pocit, že jsme se v životě posunuli někam dál. Sedíme v hospodě u piva a hlavou nám běží, co tady zase dělám s těmi blbečky? Odpověď je docela jednoduchá. Když se s nimi přestaneme scházet, bude to ztráta. A konec každého vztahu, i když už se vyčerpal, můžeme vnímat jako ztrátu, do které se nám nechce. Nechce se nám ztratit, co bylo kdysi hezké, i když už není. Ti „blbečkové“ v nás třeba vzbuzují sentimentální vzpomínky na staré časy, kdy jsme byli mladí a všechno vypadalo růžově. Takže, pokud se s nimi stále scházíme, asi je stále k něčemu potřebujeme a něco to v nás sytí. 

Co o nás vypovídají lidi, které  jsme si dobrovolně vybrali?

Ať už jde o nejbližší přátele, o našeho životního partnera, o toho divného chlápka, co se s ním na hodinu zapovídáme ve fitku nebo o milence a milenky, pomyslný refrén těchto vztahů je stále stejný: ti lidé nám něco kompenzují, něco hezkého nebo i třeba nepříjemného s nimi obehráváme, umožňují nám sdílet s nimi náš život nebo jeho části, a taky s nimi hrajeme spoustu dalších her: každý jiné a z jiného důvodu. 

Na začátku zazněla otázka, jestli kolega, co má dle našeho hodnocení šílenou manželku, může být „normální“. Odpověď zní: může, ale taky vůbec ne. Možná mu připomíná matku, možná hraje nějakou roli zachránce, možná má pocit moci nad ní jako nevyrovnanou osobou. Možná se mi hysterie zdá sexy. To nikdo neví. To by nás ovšem jako pozorovatele mělo vést spíše ke shovívavosti než negativnímu hodnocení. Každý totiž dělá, co může. Kdybychom uměli žít lépe, jistě budeme. m

Koupit zde