David Laňka: O středisku pro efektivní využívání energie

an Šetřílek byl spořivý. Nic jiného mu ani nezbývalo. Jen jedinkrát se rozhodl netroškařit, pořídil si pět dětí, a od té doby si musel hlídat každou korunu, aby svou rodinu uživil. A byl ve své úspornosti skutečně vynalézavý. Rohlík, který by nasytil jen jednoho potomka, dokázal pomalým žmouláním a natahováním prodloužit na bagetu, ze které se najedly děti tři. Aby nemusel napouštět plnou vanu vody, dával do ní velký kámen, který hladinu zvedl. Už při pěti litrech vody byla vana plná, z čehož měl pan Šetřílek takovou radost, že úplně přehlédl, že kámen je tak velký, že už se do vany nevejde ani nejmenší z jeho potomků. Když některé z jeho dítek povyrostlo a potřebovalo delší kalhoty, zašel do zelinářství, kde mu dali zadarmo pytel od brambor a on pytlovinou kalhoty prodloužil. To ovšem mělo ten neblahý dopad, že spolužáci ve škole sourozencům Šetřílkovým přezdívali „bramboráci“ a v zimě místo pytlů používali je, když pořádali závody, kdo nejrychleji sjede zasněžený kopec od školy ke kostelu.

Sourozenci Šetřílkovi tím vším značně trpěli. Nedokázali si zvyknout na posměch okolí, a tak když se jednou po škole sešli doma s potrhanými kabáty, protože pan Šetřílek se k velké potěše všech psů z okolí rozhodl vyspravit díry na svršcích svých dětí slupkami ze salámu, dohodli se, že přestanou dodržovat úsporný režim a začnou normálně žít. Už žádné vysoušení vlasů po koupeli tak, že čtyři sourozenci foukají tomu pátému na hlavu. Už žádné hromadné chození na záchod, aby nebylo potřeba splachovat po každém zvlášť. A rozhodně už žádné trávení večerů potmě. Žijeme přece v jednadvacátém století a Edison nevymyslel žárovku před sto lety pro nic za nic. A zavedl snad pan Křižík do Prahy elektriku proto, aby ji nikdo nepoužíval? Jistě chtěl, aby se děti mohly večer učit při normálním světle a ne aby musely čekat na každé auto projíždějící kolem domu, jehož světlomety na chvíli rozzáří pokoj a osvítí stránky učebnic.

Jak si řekli, tak se také stalo. Když ale na konci měsíce přišel účet za vodu a za elektřinu, upadl pan Šetřílek do mdlob. Aby ho probudily k životu, přiložily mu děti pod nos své ponožky z cibulové natě. Pan Šetřílek v tu ránu ožil, posadil se, pohledem přejel své děti a řekl: „Děti moje, copak vy nevíte, jak na tom jsme?“

„Víme,“ řeklo nejstarší Šetřílkovo životní štěstí. „Ale nás už to tak nebaví. My chceme žít normálně. Jako ostatní. Budeme ti pomáhat. Budeme chodit pracovat. Ale už nechceme dřít bídu s nouzí.“

„Tak to ne,“ zavrtěl rázně hlavou pan Šetřílek. „Toho bohdá nebude, aby mě mé děti živily. A na spořivosti není nic špatného. Jestli se vám proto ostatní smějí, jsou hloupí. A jestli to nechápete, budeme s tím muset něco udělat.“

Hned druhý den vybral pan Šetřílek ze spořitelny všechny úspory na horší časy a vydal se do Škudlilovy ulice do Střediska pro efektivní využívání energie, kde ho osobně přivítal pan ředitel Držgrešle. Pozorně si vyposlechl, jaký má pan Šetřílek se svými dětmi problém, pak zvedl telefon, něco do něj štěkl, a za chvíli už v kanceláři stál mohutný muž. V pravé ruce držel rákosku a stále jí švihal ve vzduchu. 

„Tohle je pan Důsledný,“ představil ho ředitel Držgrešle. „On teď půjde s vámi domů, nějaký čas tam pobude a uvidíte, že vaše děti přivede k rozumu a vštípí jim, že rozhazovat umí každý hňup, ale šetřit jen inteligent.“

Pan Důsledný nenosil své příjmení pro nic za nic. Celý týden bděl nad sourozenci Šetřílkovými ostřížím zrakem, a když se některý z nich zachoval neúsporně, když za sebou například nezhasl světlo v pokoji, nebo když nedovřel dveře ledničky, švihl ho svou rákoskou přes prsty. Nemohl si ale nevšimnout, že vedle pozitivního účinku se pod jeho dozorem všichni sourozenci propadají do stále hlubšího smutku. Osmý den už to nevydržel, posadil se s dětmi ke kuchyňskému stolu a zeptal se, co je trápí.

„Domov bylo jediné místo, kde jsme se cítili v bezpečí. A vy jste nám tenhle pocit vzal,“ povzdychl si nejstarší. „Venku nás lidé nemají rádi pro to, jací podle nich jsme. A doma na nás otec za to, jaké nás vychoval, dokonce poslal vás i s tou vaší rákoskou.“

Pan Důsledný pokýval hlavou, podrbal se na bradě, nahlédl do Příručky pro vykonavatele nad efektivním využíváním energie, nalistoval si kapitolu Příčiny rozhazování a v odstavci čtvrtém si přečetl větu: Výdej energie v touze po dosažení maximální úspornosti často převyšuje příjem energie úsporností dosažené. Pan Důsledný promptně nalistoval na stránce 1 492 vysvětlivky, kde mu to moudro přeložili do srozumitelné řeči: Jsou oblasti, ve kterých se šetřit nevyplácí. Pak uložil děti k spánku a čekal příchodu pana Šetřílka. Když uslyšel jeho kroky za dveřmi, šel mu otevřít a nestačil se divit. Pan Šetřílek pucoval své boty o rohožku jako pominutý. Vzduchem prosvištěla rákoska a pan Šetřílek vyjekl: „Au, za co?“

Pan Důsledný jej vtáhl do bytu a poučil ho: „Očista bot o rohožku nesmí přesáhnout deset vteřin! Pak dochází k opotřebování rohožky, bot a nákup nových vás přijde na víc než úklid těch několika kamínků či písku, které si na podrážkách nanesete do bytu!“

Pan Šetřílek zdvihl obočí: „Aha. To mě nikdy nenapadlo. To asi máte pravdu.“ Pak odešel do tmy ponořené kuchyně, zasedl ke stolu, vytáhl z aktovky noviny, které našel na lavičce před domem a při světle projíždějících aut je začal číst. Najednou uslyšel takové šššššt, a palčivou bolest na svých prstech. Upustil noviny, zkřivil obličej bolestí, ale ještě než stačil cokoliv říct, pan Důsledný ho poučil: „Zkazíte si oči. Nákup brýlí, které budete časem potřebovat, vás přijde circa na tři až pět tisíc korun. Dojde-li vaše oční vada až potřeby operace, počítejte se čtrnáctidenní neschopností, kdy budete krácen na výdělku, nemluvě o nákladech na operaci. Přitom náklady na elektřinu pro přečtení jedněch novin nepřesáhnou při jedné čtyřicetiwattové žárovce hodnotu pěti deseti haléřů.“ Pan Šetřílek souhlasně pokýval hlavou, pofoukal si prsty a odebral se na kutě.

Když ráno vstal, procházel kolem pana Důsledného s nejvyšší obezřetností. Připravoval právě dětem do školy svačinu, když ticho zase prorazil známý svist. „Když budete dětem dávat staré pečivo, protože stojí o polovinu méně, jednak jim hrozí zlomení zubu, a nemusím vám jistě říkat, kolik dnes nové zuby stojí, a jednak jim kazíte zdraví, protože tvrdé pečivo neobsahuje tolik výživných látek jako čerstvé, a to nemluvě o těch nahnilých, byť jistě levných, jablkách, která jim rovněž chcete dát!“ zaburácel pan Důsledný a panu Šetřílkovi povolily nervy.

„Vy jste se s mými dětmi proti mně spolčil, nebo co? Najal jsem vás, abyste je zbavil rozhazovačnosti a zatím jediný trestaný jsem tady já, do háje,“ zaječel, a mrsknul tvrdým rohlíkem na zem. Ale zasáhl svoji bosou nohu, takže zařval au, chytil se za ni a chvíli poskakoval po kuchyni po jedné noze, což jeho děti rozesmálo tak, že je za chvíli bolela od smíchu bříška.

„Děti jsem několika jejich zanedbatelných zlozvyků zbavil, ale na vás budu mít spoustu práce, jak tak koukám, pane Šetřílku,“ řekl klidným a  rozhodným hlasem pan Důsledný. „Přemýšlel jste někdy nad tím, proč vaše děti tolik utrácely?!

„Protože si neuvědomují, co všechno pro ně dělám!“

„Špatně! Protože na nich šetříte nejen penězi, které jste ostatně mohl využít lépe, než je utratit za mé služby, ale především láskou, pane Šetřílku. Vaše děti mají oprávněný pocit, že je nemáte rád!“

„Copak nechápou, že pro ně vším tím šetřením…“

„…chcete to nejlepší? Nechápou. Uvědomte si, že sám sobě škodí ten, kdo zbytečně šetří tam, kde to není záhodno, jak se moudře píše v Příručce pro vykonavatele dozoru nad efektivním využíváním energie na straně jedna. Někdy je zkrátka lepší užívat si naplno přítomnosti a nemyslet příliš na budoucnost, protože nikdy nevíte, jestli vaše přítomnost vůbec nějakou budoucnost má.“

Pan Šetřílek o těch slovech chvíli přemýšlel, a pak zavolal do zaměstnání, že si bere týden dovolené a s dětmi pak místo do školy vyrazil do obchodů nakoupit jim něco na sebe, a do cukrárny, aby si s nimi popovídal o jejich pocitech. Domů se vrátili až s tmou, celí rozjaření a šťastní. Když pan Šetřílek uložil děti k spánku a každému lípnul polibek na čelo pro lepší sny, odebral se do kuchyně za panem Důsledným.

„Měl jste pravdu. Děkuji,“ řekl, napřáhl k panu Důslednému pravici a v tu chvíli vzduchem zasvištěla rákoska.

„Au,“ vykřikl pan Šetřílek. „Co jsem zase udělal?“

„Přehnaná spořivost škodí. Ale přehnané rozhazování ještě víc,“ zahromoval pan Důsledný a zhasnul za panem Šetřílkem světlo v předsíni. m