Hugh Laurie: Nejsem tak klidný, jak bych si přál

šimli jsme si, že pokud je ve vaší adaptaci románu Agathy Christie Proč nepožádali Evanse? něco pozoruhodné, tak kromě jiného to, že všechny chytré nebo vtipné repliky jsou výhradně pronášeny ženami. To tak měla už Agatha nebo je to vaše práce?

Tak rád bych řekl, že jsem s tím přišel já, ale za všechno může Agatha. A byl to také jeden z důvodů, proč jsem si vybral ke zfilmování právě tuhle knihu, byť se neřadí mezi její nejlepší. Jenomže, a teď se vám k něčemu přiznám, já jsem si od chvíle, kdy jsem tu knihu přečetl, přál být Bobby Jonesem. Ne že by mě tak strašně uchvátila, ale proto, že bych mohl trávit čas s Frankie Derwertovou, která mi vždycky připadala naprosto úchvatná, pohotová, zábavná, odvážná a ochotná riskovat. Tak strašně moc mě její postava bavila, že i teď, když na to myslím, bych ji chtěl mít vedle sebe a nechat se v jejím stylu zábavně a velkolepě elegantně urážet a ponižovat (smích).

Takže silné ženské hrdinky…

… jsou postavy, které v sobě mají sílu a to mě na nich baví. Mají silné názory, zaujímají silné postoje, a to já mám rád, když vám holky nedají nic zadarmo. Takže by mě ani ve snu nenapadlo si přivlastňovat nějaké zásluhy na kvalitách textu, protože je mi jasné, že kdybych to udělal, tak buď sama Agatha Christie nebo její hrdinky vstanou z hrobu a pěkně si to se mnou vyříkají.

Ale asi nezapřete, že jste ten román při psaní scénáře trochu… vyvtipoval?!

Já si vážně myslím, že všechno je v té knize, a pokud není, pokud bych žil v bludu, že jde o nejzábavnější knihu Agathy Christie, tak aspoň vidíte, jak se nemáte herců ptát na teorie, které nemají podložené. Protože jinak to vždycky bude soubor domněnek. Co jsem si ale všiml, je určitá podobnost toho románu s knihou Dashiella Hammetta Hubený muž. Nemám pro to samozřejmě žádné důkazy, ale podle mě Agatha tu knihu buď četla nebo viděla film podle ní natočený, protože má skoro nachlup podobný náboj a komiku. Někdo tvrdí, že to je její nejzábavnější román a já říkám, že je nejrealističtější, protože když už ty postavy sahají k humoru a odlehčení, tak je to jejich reakce na strach, lásku, zlost a další emoce, které chtějí zpracovat tím, že je zlehčí. A kdo z nás tohle občas nedělá?!

Cítil jste velkou zodpovědnost adaptovat román takové legendy, jako byla právě Agatha Christie?

Co byla, je! A jo, cítil jsem velkou zodpovědnost, protože adaptovat knihu autora, na kterou a na kterého má každý dopředu nějaký názor, je úplně jiná disciplína, než zfilmovat knihu, kterou skoro nikdo nezná. A znáte to, čím víc máte někoho rádi, tím jste opatrnější. A já jsem fakt nechtěl, aby mi někdo chodil mlátit tou knížkou o hlavu, že jsem ji zničil (smích). Bylo by to jako vzít si Fabergého vejce a upustit ho. Štvalo by vás, že jste ho rozbili, ale ještě víc by vás štvalo, že by vám lidi do zblbnutí opakovali: „Ty jsi rozbil Fabergého vejce!!!“ Jo, sakra, já vím, tak mi to pořád nepřipomínejte, ne?!

Říkáte, že tu knihu jste měl rád už jako kluk. Určitě jste si už tehdy představoval, kdo by mohl jednotlivé postavy hrát. Tak nás zajímá, jestli…

Jestli jsem je tam teď obsadil. Ježiš, to bych strašně rád, ale žel bohu mně tehdy bylo úplně jedno, jestli jsou ti lidé živí, nebo ne, takže třeba místo Jamese Stewarta jsem obsadil Willa Poultera. Někdo by mohl namítnout, že je to úplně jiný typ herce, ale on je Will stejně neokázalý, jemný, zábavný, a přitom v sobě má určitou charakterovou pevnost, takže… ale víte co, já nemám patent na to, kdo co může hrát, nebo ne, mám jen nějakou zkušenost coby herec, a tak doufám poznám, kdo co je schopný zahrát a kdo ne, a já jsem přesvědčený, že celé obsazení Proč nepožádali Evanse? je nadmíru dobré. Teda aspoň já jsem spokojený a kdo není, ten si může… víte co…

Režírování není vaším hlavním povoláním, ale občas se téhle profesi věnujete? Jaký jste jako režisér?

Bohužel asi nejsem tak klidný, jak bych chtěl být. Jakkoliv se ráno probouzím a vyrážím na natáčení s přesvědčením, že budu klidný jako Buddha a nic mě nevytočí, tak se to nikdy nepodaří. A myslím, že to dost souvisí s tím, jak moc vám záleží na výsledku. Můžete operovat mozek a bude to pro vás zcela jednoduchá záležitost, pokud vám nebude vadit, že vám pacient zemře. Ale když vám na něm bude záležet, bude to najednou sakra obtížné a riskantní. Takže čím víc jsem nervózní, tím je myslím jasnější, že mi na tom všem víc záleží.

Umíte být empatický režisér?

Jako jestli umím být takový režisér, jakého režiséra bych si představoval, když jsem zrovna za herce? Tak to se obávám, že takový seznam vlastností se do jednoho člověka asi nedá narvat. To byste potřeboval sedm lidí nejmíň, protože ty tisíce nároků na váš úsudek, čas a energii, stejně jako na vytrvalost… to prostě nejde, abyste někde neudělali aspoň jednu chybu denně. To, co herce a režiséry spojuje, je nezbytnost schopnosti umět pozorovat lidi. Poznat, co funguje a co ne. Co je pravdivé a co je faleš. A umět tu pravdu ze sebe nebo z druhých vydolovat. Protože když něco uděláte „falešně“, tak to divák pozná a ztratil jste ho a celý ten film za miliony liber je v háji. A víte, co jsem nedávno slyšel?

Povídejte…

Když policisté rekonstruují zločiny, dělají to tak, že vše připraví tak, aby viděli, jestli to u svědků a kolemjdoucích vyvolá nějaké vzpomínky. A když něco udělají špatně, lidé je na to upozorňují. Nevšímají si toho, co je dobře, ale co je špatně. „Ale ne, on to neudělal takhle, ale takhle… teď už si vzpomínám, protože tohle není to, co udělal.“ Chci tím říct, že v lidské povaze je vymezovat se, opravovat, zvedat prst a říkat: „Hmmm, tohle je jinak,“ takže když točíte film, musíte být co nejvíc pravdě, jinak budou diváci zvedat prst a říkat: „Hmmm, mohl to být dobrý film, ale tohle mělo být jinak!“

Jste s tím smířený?

Ale jo, protože já jsem jako divák vlastně dost podobný (smích). Navíc my Britové máme tuhle vlastnost asi v krvi, že jsme rejpalové a byť distinguovaně a elegantně, tak dokážeme jasně dát najevo, že kdybychom tu danou věc dělali my, určitě bychom ji udělali lépe.

Jak vy jako herec snášíte, když za vámi přijde režisér s něčím, co tak úplně necítíte?

No, na to se můžete dívat dvojím způsobem. Buď se budete s režisérem hádat, že tohle rozhodně neuděláte, protože to tak necítíte, nebo to přijmete. Když to neuděláte, vždycky je možnost, že to uděláte špatně a všichni si pak budou říkat, jak jste to blbě zahrál, a vy budete vědět, že to je vaše chyba. Nebo to uděláte, a když to nebude dobře, můžete říct: „Já mu říkal, že se to má udělat jinak, ale měl jsem se s ním hádat?!“ anebo vás za to bude každý chválit a vy blahosklonně poděkujete a špitnete něco jako: „Tušil jsem, že to bude fungovat,“ prostě si ten nápad přivlastnit (smích).

Takhle vy herci kradete?

No baže! Herec vlastně není nic jiného než zloděj. Chodí po světě, pozoruje lidi a pak pro své postavy krade jejich chování, napodobuje, přebírá… co je to jiného než krádež cizích životů? Proto všem říkám, aby se střežili života s herci, protože jediné, co jim to dá, je to, že budou okradeni.

A může být okraden herec?

Nebude vadit, když první věta odpovědi bude stejná jako u té předchozí? Protože no baže!!! Herce pořád někdo okrádá. Agenti o peníze, novináři o soukromí a další herci o role, které byste mohli dostat, kdybyste byli známější. Protože jestli se já mohu na něco spolehnout, tak na skutečnost, že když mi někdo nabídne roli, tak s ní předtím byli za Colinem Firthem, ale on je odmítl (smích).

Jak se s tím člověk vyrovnává?

Ale jo, v pohodě, děkuju (naznačuje pláč), zrovna mířím ke svému psychoanalytikovi (smích). m