Hustá bába

o obědě (knedlo vepřo zelo) mi volali z České televize. Přiznám se, že od dob banánových rybiček tak nějak podvědomě očekávám, že mi někdo z televizních potentátů brnkne a řekne mi: „Bože, to jsem tak rád, že jste mi vzala telefon, chtěl jsem vám už dávno říci, že je nesmírná chyba, že ta vaše talk šou tak brzo skončila, nás to všechny strašně mrzí a byli bychom moc rádi, kdybyste se k nám na obrazovku zase vrátila. Jen nám, prosím, nadiktujte své podmínky, budeme se vším souhlasit, jen ať vy jste spokojená a nezlobíte se na nás, že jsme vás šoupli k ledu.“

Tak ne. Nic takového v telefonu nezaznělo. Volala mi jen docela milá žena, která mi doslova řekla, že po mé účasti v televizním médiu volají devítileté děti. A že by bylo fajn, kdybych jim o sobě něco natočila. Lépe řečeno, kdybych natočila, co umím a vybídla ty devítileté děti, aby se to také naučily.

 Překousla jsem zklamání, že mne pan ředitel osobně neprosí, abych vystupovala v prime timu, ale zároveň jsem se cítila velmi polichocena, že po mně touží devítileté děti. I když mi, na rozdíl od té paní, co mi volala, bylo hned jasné, že mne ty devítileté děti znají z internetu, z YouTube, protože mne paroduje jejich miláček Kovy neboli Karel Kovář.

Ale, aby viděli, že mám smysl pro legraci, klidně vystoupím pro ty děti, řekla jsem si a pak jsem se zarazila...

 Jenže... mám jim ukázat a naučit je, co umím... ale co já, Bože, umím?!

Mám těm devítiletým dětem ukázat, jak sedím na gauči s nohama až pod bradou a hrbím se nad počítačem ohnutá tak nemilosrdně vůči své páteři a kolenům, že po třech hodinách nedokážu vstát bez sténání?!

 Mám jim ukázat, jak sedím za stolem a zírám oknem do údolí a sleduji ptáky? 

Mám těm dětem ukázat, jak dokážu držet telefon jen bradou, konverzovat s kamarádkou a přitom si pilovat nehty na nohou?

 Nebo jim mám předvést, jak si zapínám podprsenku tak, že se prohnu do luku a kroužím tělem jak kráska s obručí? 

Také umím neslyšet tchyni, když na mě volá, že něco potřebuje. Také jsem se skvěle naučila neposlouchat svého přítele, když mi něco vypráví. Vždycky přikyvuji a občas řeknu: „No vidíš!“ a někdy taky „no teda...“

 Dokonale umím protahovat své večery. Vůbec to nechápu, ale je teprve devět a najednou jsou dvě v noci a já jsem pořád v obýváku a musím sebrat sílu, abych odešla do ložnice. A umím dlouho spát. Mohly by se ode mne všechny devítileté děti učit, jak se protahuji v posteli skoro až do deseti, jak se šourám nečesaná k snídani, hned koukám do mobilu, nemluvím na nikoho a pak se svalím do křesla a zírám na sebe do zrcátka a těmi nejpomalejšími pohyby, že připomínám outloně váhavého, si na tvář natírám hydratační krém.

Umím bohatě obědvat! Umím, milé děti, koukněte na mě, skvěle večeřet a dokážu po jedné koblize přibrat až pět kilo!

Umím také, a to by mělo vědět každé dítě, lhát! Lžu svým nejbližším. Když jsem líná a nechci luxovat, řeknu, že musím vymyslet nový umělecký projekt, a také lžu sobě, to mi skvěle jde, třeba když si tvrdím, že kus vánočky v devět večer mi nemůže uškodit. Umím neodpovídat na konkrétní otázky, třeba, proč jsem přišla pozdě na schůzku a umím se opozdit, i když mám rande hned na rohu pod naším domem. 

Umím vypít klidně tři velké panáky hruškovice. Umím ležet na pláži a nedělat vůbec nic a také umím stát v moři na hloubce, protože mě voda nadnáší jako korek.

Bože můj! Já toho umím! Ale nevím, jak všechny tyhle své dovednosti dokážu shrnout do třech minut tak, aby byly inspirativní pro budoucí generaci.

 Jo… vlastně ještě někdy umím docela nablble rýmovat. Takže bych svou sebekritiku, ke které mne donutila výzva pro dětské vysílání, mohla zakončit výkřikem: 

Někdy je hustá

i bába tlustá!

Vaše Halina  m