Irena Pavlásková: Říkat pravdu do očí

o kin právě vstupuje váš film Vánoční příběh, který se z vaší filmografie přece jen poněkud vymyká. Doteď jste točila dramata zabývající se zkoumáním lidských povah a najednou – příjemná vánoční komedie. Co ta změna, co vás k ní vedlo?

I když jsem točila většinou filmy s vážnější tematikou, tak jsem vždycky měla ráda, když v nich bylo trochu humoru, trochu té nadsázky. Nikdy jsem nedělala úplně temné filmy. Mám ráda, když film dýchá opravdu životem – občas se smějete, občas vás mrazí. Nabídka natočit vánoční komedii mi přišla od producentů. Když jsme se shodli, že nechceme žádnou přeslazenou story, ale vtipný příběh s pravdivými emocemi, tak jsme se pustili do práce. Současně jsme ale chtěli ctít ten zvláštní čas svátků, kdy jsou lidi tak trochu naměkko – a dát postavám naději a šanci, aby si vyřešili všechny potíže a prožili spolu šťastný happy end.

Máte vy sama nějaký svůj osobní vánoční příběh, který by stálo za to vyprávět, přinejmenším třeba přátelům při dlouhém večeru?

Já sama takový příběh nemám, ale do filmu se dostaly nejrůznější zážitky, které jsem si naopak já od lidí vyslechla. Anebo jsou tam příběhy, které se odehrály v jiném období roku a my jsme je Vánocům přizpůsobili. Máme už na film hodně skvělých reakcí a všichni se shodují, že se opravdu v některých hrdinech poznávají. Je to pro mě ohromně nabíjející pocit, když slyšíte, jak se celé kino směje a jak vám pak lidé říkají, že z nich díky filmu spadnul stres. Tak nevím, jestli u komedie na chvíli nezůstanu?

Váš film je doslova plný hvězd. Jaké to je všechny ty osobnosti urežírovat? Není to někdy trochu jako hlídat pytel blech? Nebo jim člověk dal volnou ruku a pak jen hlídal, aby to neujelo někam úplně jinam?

Já mám práci s herci moc ráda, což je základ dobrého fungování. Úplně volnou ruku nedávám, protože by se vám pak film rozsypal a nebyla by tam ta souhra. Měla jsem vždycky na herce štěstí, i když mám i takovou zkušenost, že jsem musela zvládat náladovost některých nebo to, když zatahovali své osobní animozity na plac, ale to už je naštěstí dávno. Ve vánočním příběhu je tým výborných herců, již pošesté v mém filmu hraje Karel Roden, druhá spolupráce je to s Jiřinkou Bohdalovou, Jirkou Lábusem, Jitkou Sedláčkovou, Hynkem Čermákem, Mášou Málkovou, Pavlem Křížem nebo Vaškem Neužilem, s některými jsem se sešla poprvé, jako s Oldou Kaiserem, Janou Plodkovou, Jardou Pleslem, Aničkou Fialovou, Vláďou Polívkou, Janem Nedbalem nebo Sárou Sandevou a velmi jsme si rozuměli. 

Ve filmu se snad po třiceti letech spolu objevili Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Je vůbec šance, aby nezačali improvizovat?

Já jsem je v jejich improvizaci docela podporovala, protože vždycky to bylo přesně v tom duchu, co určoval scénář. Třeba si přidali nějaký dialog nebo doplnili drobnost v akci a já je naopak nabádala, že můžou přidat. Nesmírně jsem ocenila, že při tom všem „blbnutí“ se oba pánové přesně drželi charakteru svých postav, že jim to nikdy neulítlo do jiného žánru. Bylo to skvělé. Když jsme točili scénu večeře, při které se sešlo sedm dospělých a dvě děti, tak Olda s Jirkou mezi záběry všechny herce tak bavili, že jsem pak měla co dělat, abych je zklidnila. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že je na place dobrá nálada.

Koho vedle Jiřiny Bohdalové nemůžeme opominout, je Pierre Richard. Jak se takové hvězdy, o kterých je známo, že si role, které hrají, vybírají, přesvědčují?

Tohle je skvělá práce producentů filmu Davida Blümela a Petra Kutáče, kteří s nápadem přišli. Pan Richard je skvělý chlap a naše nabídka, aby si zahrál dávnou lásku Jiřinky Bohdalové, ho bavila. V našem filmu si oba vyznávají své city, které se po letech obnovily. A vy jako divák máte pocit, že se opravdu celý život milují, tak věrohodně to oba zahráli.

Pierre Richard je hvězda francouzských komedií, jak víme, také občasný zpěvák, když už jste ho měli před kamerou, a dokonce jste točili u něj v bytě, neměla jste chuť jeho účast ve vašem filmu využít co nejvíc?

Pan Richard měl původně přijet natáčet do Prahy, kde se mělo uskutečnit jejich setkání s paní Bohdalovou. Ale kvůli covidu tenkrát nebylo možné z Francie vycestovat. A tak jsme natáčeli v Paříži v jeho bytě a ten rozhovor s Jiřinkou probíhal jako přes Skype. Nechtěli jsme pana Richarda za každou cenu vytěžovat. Ten láskyplný výjev, který zahrál, byl naprosto kouzelný a nebylo třeba nic víc dodávat.

Podle vašich filmů, ve kterých, jak už bylo řečeno, zkoumáte temné kouty lidských povah a někdy i dějin, by se dalo usuzovat, že vám bude vlastní spíše skeptický pohled na svět, na lidi, ale když s vámi člověk mluví, zdá se, že opak je pravdou… jak to tedy je?

Kdybych byla skeptik, tak bych neměla potřebu o těch věcech natáčet a hovořit, protože bych si myslela, že to stejně nemá cenu. Takže váš dojem je správný, skeptik nejsem, naopak si myslím, že je třeba v každé situaci zabojovat a věřím, že věci mohou dopadnout dobře. Pokud upozorňuji na složité kouty lidských povah nebo problémové věci, tak jen proto, abych odhalila něco, na co si mají lidi dát pozor, a třeba tím někomu otevřela oči. Aspoň mám takové zpětné vazby od lidí. Jsem poněkud nedůvěřivý optimista, který se rád směje a který věří, že se problémy nemají zametat pod koberec, ale mají se řešit. I to je důvod, proč je zobrazovat.

Jak reagujete, když zjistíte, že s vámi někdo manipuluje?

Myslím, že na to mám přesný šestý smysl. Nenechám se, pokud vím, že mi to uškodí. 

A není vlastně režírování také tak trochu manipulace? S herci, divákem…?

To rozhodně ne. Manipulace v tom smyslu, jak o ní mluvíme, je spíše negativní jev. Umění – literatura, film, divadlo i hudba – pracuje s obsahem a emocemi, které se snažíte co nejlépe předat ostatním. To je úplně jiný proces. Pokud se nejedná o agitační nebo propagační film, tak o manipulaci nejde.

Dokážete vy sama někdy v životě něco vyšponovat do extrému? Znám lidi, které to někdy prostě jen tak baví…

Já nevyhledávám extrémní situace, ale dokážu se rozčilit a pak mi nedělá problém říkat „nevyžádanou“ pravdu do očí. Nebaví mě to, ale neumím nad některými věcmi mávnout rukou. Musím ale říct, že v posledních letech je to už se mnou lepší.

Jste jednou z mála režisérek v českém filmu. Dnes to možná už není takové, ale bylo těžké si na konci 80. let jako režisérka vybojovat svou pozici?

Já nevím, jak to mají muži, ale myslím, že o svou pozici musí také bojovat. Je fakt, že žena v atypické profesi musí být dvakrát lepší, aby přesvědčila, že v tom, co dělá, je dobrá. Já jsem naštěstí už na škole dělala filmy, které zabodovaly, a po svém debutu po Času sluhů jsem se s nějakým druhem diskriminace už nesetkala. Ale se závistí a nepřejícností ano. Ale to asi mnozí lidé, ženy i muži.

Umění a film konkrétně je takovou lehce vrtkavou múzou. Jednou dvakrát se vám něco podaří, pak jedna věc ne a s člověkem už se to veze. Přitom film jako málokterá umělecká disciplína závisí na strašné spoustě lidí. Jak těžké je udržet si svou kvalitu?

Co tak režisér dělá, když zrovna nic netočí?

Pokud jde o práci, tak hledám téma na nový film a většinou si píšu scénář nebo alespoň nápady a náměty. Čtu také cizí scénáře, které jsou mi nabízeny ke zfilmování. Čtu knihy, chodím do divadel. No a jinak docela ráda lenoším.

A co budete dělat o Vánocích?

Já mám po premiéře svých filmů vždycky takový odliv energie, jak z člověka spadne ten stres a pracovní vypětí, tak většinou přichází období, kdy na vás padne nějaký útlum. To trvá pár dnů, takže to vyjde akorát na Vánoce, které tím pádem využiji na načerpání nových sil. m