Leonardo Teca: Ty budeš také pršet

vykl už jste si na českou zimu?

Za ten čas, co tady už žiji, určitě. Naučil jsem se i lyžovat. Poslední roky mi vadí nedostatek sněhu, který činil zimu krásnější. Zima už není co bývala a už se mi tolik nelíbí. 

Zvykl už jste si na českou zimu?

Za ten čas, co tady už žiji, určitě. Naučil jsem se i lyžovat. Poslední roky mi vadí nedostatek sněhu, který činil zimu krásnější. Zima už není co bývala a už se mi tolik nelíbí. 

Jako černošský farář vzbuzujete pozornost a zvědavost – lidí i médií. Není vám to po těch letech už trochu proti mysli?

Zvědavost vnímám jako pozitivní, protože mám možnost říct svůj názor, někoho oslovit, něco objasnit nebo vyvrátit. Když takový zájem vede k dialogu, jsem rád. V jedné obci nedaleko Horních Vilémovic, mého prvního působiště, mi jedna paní při čtení nad Biblí řekla, že je ve škole učili, že černoši jsou nevzdělaní a agresivní. Dlouho jsme si povídali, sblížili se a doteď jsme v kontaktu. Cokoli můžu udělat pro to, abych naboural jakékoli xenofobní hloupé stereotypy, vítám. Rasismus vzniká kromě hlouposti také z neinformovanosti, neznalosti, strachu a je známkou určitého komplexu. 

Zažil jste tady pár měsíců dobu předrevoluční, pak revoluci v roce 1989. Jak se změnilo chování lidí k vám? 

Na blogu, který jsem psal před lety, zmiňuji historku z prvních týdnů na Slovensku: šel jsem kolem autobusové zastávky a dva kolemjedoucí řidiči na mě zírali tak, že se nabourali. První přivolaná hlídka policie také spíš zírala na mě – a nabourala do nich. To je spíš pro pobavení. Když jsem přijel v roce 1989 na internát do Pelhřimova, bydleli jsme s ostatními zahraničními studenty ve vlastním patře, byli jsme monitorováni a omezováni v komunikaci s českými žáky. Společnost byla uzavřená a lidé se báli stýkat mezi sebou, natož s námi. To už se samozřejmě neděje. Vnímám velký posun v otevřenosti, ale rasismus tady je, pár zážitků mám. Ale netvrdil bych s nějakou exkluzivitou, že Češi jsou xenofobní. Lidé jsou všude všelijací.

Trápí vás xenofobní postoje druhých lidí?

To jde mimo mě. Člověk má žít tak, aby neubližoval sobě. Když si urážky beru osobně a trápím se, tak si ubližuji. Soustředím se proto na lidi, se kterými si rozumím, se kterými debatuji, kteří mě i kritizují, ale ne proto, že jsem černoch, ale protože třeba nesouhlasí s mým názorem či postojem. 

Jako farář působíte v Kladně a okolí. Proč jste se nerozhodl žít v Ženevě,  Londýně či Paříži, což jsou mnohem kosmopolitnější města?

Přijel jsem do tehdejšího Česko-slovenska na základě spolupráce československých komunistů a angolských marxistů. Po průmyslovce jsem studoval teologickou fakultu v Praze, rok jsem strávil v Ženevě a pak jsem se vrátil. Proč? Protože tady jsem si začal budovat síť přátel, kolegů a známých, začal jsem se zabydlovat. Jsem trochu konzervativní typ, nemyslím si, že je důvod měnit něco, co funguje. Život nespočívá v hledání jakéhosi komfortu za každou cenu. Navíc po škole jsem chtěl vést český církevní sbor a poznat zblízka české církevní prostředí. Proto jsem přijal pozvání k působení v nejmenší obci, kde jsem mohl pracovat. Horní Vilémovice mají asi 80 obyvatel. A pro mě to byla škola kultury, možnost seznámit se se zdejšími lidmi a žít s nimi. Bylo to nezapomenutelné, mám tam dosud velmi silné vazby.

Jak vypadá váš kontakt s rodinou v Angole?

Pravidelně si voláme přes video-hovory a vloni jsem dokonce po více než deseti letech přiletěl. Přicestoval jsem tajně, bylo to takové spiknutí se starším bratrem a jednou sestrou. Táta už nežije, ale čekalo mě krásné setkání s mámou, se sourozenci, tetami, strýci… Máme rozvětvenou rodinu rozesetou po celé Angole – takže se její členové často osobně nevidí nejen se mnou, ale ani s dalšími. Při své návštěvě jsem tedy byl v Luandě, kde žije moje maminka, i na severu, odkud pocházím, a kde máme spoustu dalších příbuzných. 

Luanda, metropole Angoly, je jedno z nejdražších měst na světě. Dá se z toho vyvozovat, že se mamince dobře daří?

Uvedl bych to na pravou míru. Luanda patří k nejdražším městům na světě, před několika roky byla dokonce nejdražší, dražší než Tokio. Teď už naštěstí to smutné prvenství opustila. Stále patří k nejdražším městům, ale to se týká jen centra, kde žije elita, která žije z bohatství Angoly. Na krajích aglomerace a jinde v Angole je levno, lidé tolik peněz nemají. 

Afrika je vizuálně i smyslově silný kontinent. Zasáhl vás po letech návrat do země, kde jste se narodil? 

Já jsem byl připraven. Nejedu „za Afrikou“, jedu za svou rodinou. Povídáme si o radostech a starostech, navazujeme na naše telefonní a videohovory. Těším se na přírodu, navštívím místa, kde jsem vyrůstal, zastavím se, zavzpomínám, udělám pár fotek. Ale můj život je jinde. I lidi z Moravy, když odejdou do Prahy, a nostalgicky se vracejí, zjistí, že jejich dřívější přátelé mají rodiny, žijí jinak nebo jinde. Já ve svém rodišti už skoro nepotkám kamarády, s nimiž jsem hrál fotbal na ulici nebo chodil do školy. Starý svět našeho dětství zmizel, ať jsme vyrostli na Moravě, nebo v Angole.

Vnímá vás rodina jako světoběžníka?

Ano, pokud to berete tak, že světoběžník je synonymum pro „žije jinak“ nikoli pro „světák, co si žije nejlíp z celé rodiny“. Moje rodina je hodně široká a naše životy jsou velmi pestré. Někomu se „daří“ lépe v Angole než mně tady, někomu ne. Ale nikdo moje světoběžnictví moc neřeší. Spíš se staráme, komu z rodiny je třeba pomoct, a když se něco stane, jak to vyřešit. 

O Africe, jak sám říkáte, panují v Evropě velké stereotypy. Který byste zmínil jako nejvíc nepravdivý?

To je těžké, ale jeden příklad jste zmínila sama. A to, že Luanda patří k nejdražším městům světa. Když tohle někdo slyší, řekne si: proč bych do Afriky posílal peníze hladovějícím dětem, když mají nejdražší město světa? Ovšem, jak jsem řekl, sotva pětina toho města funguje ve statusu bohatství. Takže ta informace vytržená z kontextu je extrémní a vlastně nepravdivá. Další extrém je tvrzení, že Afrika je chudá. To je také pravda jen částečně. A když slyšíte obě věci: Luanda je nejdražší město a Afrika je chudá, tak to je úplný chaos. Pravda je mnohem složitější a vlastně obojí platí. Bohužel v médiích k těmto informacím zoufale chybějí souvislosti.

Dá se mluvit o národní povaze Angolanů? 

Angola je dvakrát větší než Francie a šestnáctkrát větší než Česko. Žije v ní minimálně šest národů, které byly uměle spojeny do jednoho státu a jimž chybí jakákoli společná podstata. Angolští marxisté kdysi razili heslo jeden lid, jeden národ. V dobách občanské války mladí Angolané „hrdě bojovali za svou vlast a za svůj lid“. To se tehdy říkalo. Ale my nejsme jeden lid. Na druhou stranu to neznamená, že nemůžeme budovat národní cítění. Vždyť USA sestává z padesáti států a žijí tam Hispánci, indiáni, černoši, běloši, míšenci. Jsou různí, ale všichni se můžou ztotožňovat se svým státem, protože stát se snaží být tam pro všechny. I v Angole se některé věci lepší, ale národní hrdost Angolanů bych nenašel. Vláda žije z bohatství naší země a lid je tam tak nějak navíc. 

O české povaze byste toho možná řekl více. Jsme opravdu například závistiví?

Lidi vnímám individuálně. Některé povahy jsou charakteristické pro každý národ a můžeme říct, že Češi jsou v některých momentech závistiví. Ale pokud přijde krize, povodeň, tornádo, najednou skoro všichni chtějí pomoct. Když dojde na lámání chleba, Češi pomůžou. 

Jste velmi oblíbený oddávající farář. Jak se chystáte na obřady?

Nejste první, kdo to říká, ale já vnímám své obřady jako normální, standardní. Nejdůležitější je pro mě seznámit se se snoubenci a trochu s nimi sblížit. Chci vědět, koho jdu oddat, a také chci, aby věděli, kdo je jde oddat. Sejdeme se třikrát až pětkrát. První schůzka je spíš technicko-administrativní, probereme svá očekávání a představy. Oni pak řeknou, zda do toho chtějí jít, nebo raději hledat někoho jiného. Obřad vedu podle toho, jak jsem je poznal. Když mají rádi legraci, bude legrace. Když jsou vážnější, snažím se přizpůsobit. Obřady dělám, jak nejlépe umím, ale ne pro sebe, pro snoubence. Nečekám chválu, ale jsem rád, že jsou oni i svatebčané spokojeni, obřady se jim líbí, to se šíří a pak mi chodí hodně žádostí, abych oddával. Je pro mě radost být u toho, když si dva lidé říkají Ano.

Vraťme se ještě k vašemu domovu a rodičům. Jakou radou nebo postojem vás formovali máma s tátou?

Od otce jsem si odnesl, že mám být svůj a neustupovat těm, co by mě chtěli ovlivnit nebo manipulovat. A být průbojný. Stane se mi, že jsem někde s lidmi, kteří nechtějí, abych tam byl. A i když nemám důvod zůstávat, tak se ještě zdržím. Cítím to jako právo na svobodu. Od maminky jsem se zase naučil poctivost. Vždycky říkala: „Můžou nám ukrást všechno, ale pokud nám nevezmou ruce, vlastním úsilím se můžeme poctivě zase vrátit do života, aniž bychom rezignovali na svou čest.“ A hodně mě ovlivnil i můj dědeček. Když jsme byli malí, říkal nám spoustu moudrých vět. Od něj jsem se naučil vytrvalost a vůli nedat se odradit, i když okolnosti nevypadají růžově. Jeden příklad za všechny: vždycky mi hrozně vadilo, když nás někam poslal a začalo pršet. Říkám: „Dědo, prší, já nemůžu jít.“ A dědu to naštvalo. Řekl: „Bude pršet a ty budeš také pršet!“ To znamená, voda z tebe spadne a ty půjdeš dál. Déšť není okolnost, která by ti v tom měla zabránit. Ani nevíte, kolikrát za život jsem si na tu větu vzpomněl.

Víru v Boha ve vás v dětství zakládala rodina. Pak jste se ale mnohokrát mohl rozhodnout jít úplně jinou cestou. Proč jste zůstal ve vztahu s Bohem, dokonce profesním? 

Profesní vztah s Bohem, to zní hezky… Jedním z důvodů byl vzdor. Tehdejší angolská marxistická vláda mi určila, že půjdu do socialistického Československa dělat strojní průmyslovku – jakoby na převýchovu, byl to trest za to, že můj táta byl baptistickým kazatelem a stavěl se na odpor tehdejšímu režimu, který náboženství tvrdě potlačoval. Nechtěl jsem dělat něco, co se bude líbit zdejším soudruhům, chtěl jsem je naštvat. Hodně mě ovlivnil i pan farář, který nás vedl v Pelhřimově, kde mám dosud svůj domovský sbor. To je úžasný pán, který pro nás dělal spoustu programů, výlety, ale nechal nás i samostatně vést děti. Tam se mi začalo líbit, že dělat faráře je zajímavá práce s lidmi. 

Jako farář působíte od roku 2001, nejste někdy unavený z práce, z lidí? Zvláště, když například procházíte krizí vlastní víry, a přesto musíte naplňovat svoje povinnosti.

Oddělil bych dvě krize. Krize v práci s lidmi je běžná, protože pracovat s druhými je z principu náročné. Někdy přicházejí i extrémně těžké momenty, kdy mám chuť pověsit jednou provždy talár na hřebík. Ale na druhou stranu mě to v takových chvílích nutí myslet naopak i na ty hezké věci a na lidi, co v mé práci vidí smysl, na ty, kteří mi říkají, že jim umím být oporou. To mě vede dál a kupředu. Ve svém povolání zůstávám a dělám ho pořád rád.

Jak jako věřící prožíváte válku na Ukrajině? 

Tady je právě moment, kdy může přijít krize víry, na kterou jste se také ptala. Když vidím utrpení, bezmoc, násilí, umírající děti. Říkám si, pane Bože, kde jsi? Co s tím? Všichni jsme tím zasaženi. Ale kdyby nebyla krize víry, nebyla by víra. Víra je cesta, na kterou se člověk vydá – a je to cesta do neznáma. Na každém kroku si kladu otázku: Bože, jdu správně, nebo jsem odbočil někam jinam? Víra neznamená mít jistotu, to je nebezpečné. Víra znamená, že i trochu pochybuji, nejsem si zas tak jist. Ale někdo mě vede a k němu mám důvěru – a to je Bůh.

V našem sboru se snažíme pomoct válkou zasažené Ukrajině dle svých možností. Máme tu například adaptační skupinu ukrajinských dětí, vedou je učitelky pod záštitou Člověka v tísni, v některých rodinách jsme ubytovali uprchlíky. Pomáháme i jinak, jak můžeme. 

A co na to Bůh? 

Ta válka je podle mě zbytečná, ničím nevyprovokovaná. Její různé důvody jsou nepřesvědčivé, některé se dají řešit diplomacií. Každý národ má právo si určovat, kam chce patřit. Sféra vlivu je přežitek kolonialismu a éry studené války. Nepatří do světa nového tisíciletí. Z hlediska víry je válka otázka zla. Zlo v našem světě existuje. Bůh nás učí lásku a my lidé nejsme vždy dobrými žáky. Ale Bůh nám dal svobodu volby a není tady od toho, aby všechno korigoval. Co na to Bůh? Bůh pláče. 

Spoustu kroků v životě jste udělal vědomě, mnohokrát jste si ale vybrat nemohl. Může křesťan věřit na osud?

Ono to asi nejde rozdělit – víra versus osud. Já jako jedinec jsem dostal život jako dar od pána Boha. A ten dar je můj. Jsem samostatná, soběstačná entita. Mám ve svých rukou, co a jak budu dělat. Okolnosti, co přicházejí, mě samozřejmě ovlivňují, ale já zároveň ovlivňuji ty okolnosti nebo to, jak v tu chvíli naložím s životem. Osud nemůžu vždy ovlivnit, ale můžu ovlivnit svůj postoj. A ten je ovlivněn mou vírou. Osud, víra, naše konání... všechno je pevně provázané.  m