Naše příští lepší já

ení důležité, že se to nestalo, ale že se to mohlo stát!“ říká pomlácený Vlastimil Brodský, když jede na valníku domů z pražské brigády s dalšími dvěma Světáky ve známém filmu. V téhle větě tkví velká pravda: představy o něčem, po čem toužíme, jsou téměř vždy krásné. Možná čím nedosažitelnější věc je, tím optimističtější vize máme. Sami ve vlastních představách býváme lepší, než jsme teď, a dělá nám to dobře, protože už jen vidina našeho polepšeného já nám do žil vstříkne uklidňující dávku hormonů štěstí. Tolik k tomu, co nefunguje. Totiž plané řeči. Pokud jste se ale letos rozhodli dát si přece jen nějaké předsevzetí, pojďme probrat, co funguje.  

Status quo

„Jakýkoli organismus či systém potřebuje pro to, aby se udržel v trvale dobrém stavu, stále více péče a vylepšování, jinak přirozeně degraduje,“ říká Vojtěch Kozlík, terapeut a konzultant pro neziskový sektor. „Například rozjedete pekárnu a budete prodávat skvělé rohlíky, lidi se budou hrnout, ale za rok už jich tolik nebude, bude jim vadit, že nemáte i koblihy. Navíc začaly být moderní donuty a nemáte ani ty. Chcete-li udržet stálý příliv zákazníků, musíte rozšířit sortiment.“ To platí nejen v byznysu, ale i pro naše tělo a život vůbec. Stárneme, a abychom měli stále stejnou kondici jako ve dvaceti, budeme ve čtyřiceti muset víc sportovat a kvalitněji jíst. Životní filozofie, která nás naplňovala v šestnácti, nebude v padesáti nejspíš použitelná. 

Základní premisa tedy zní, že je-li pro nás důležité, aby nám bylo dobře, abychom vůbec udrželi status quo, je třeba pro to pořád něco dělat. Dokonce čím dál víc. Jenže člověk často nejenže není schopen přirozeně zlepšovat péči o sebe nebo svoje „životní systémy“, ale naopak, leccos dělá, aby mu bylo hůř. Kouří, pije moc alkoholu, jí nezdravě, nesportuje.

Všichni v běhu

„Někteří lidé žijí svůj život, aniž by měli čas nebo prostor vnímat, jak vlastně žijí, co se s nimi děje, jak se cítí, co jim vadí, nebo naopak vyhovuje. Chceme-li ovšem něco změnit, potřebujeme vědět, jak na tom jsme. A na to musíme mít čas. Bohužel ho nenajdeme mezi lajky na Facebooku nebo při zážitkové dovolené. Dokonce to bude těžké, i když budeme jen chodit do práce, protože je stále hodně práce a je na nás kladeno mnoho nároků. Jsme vtaženi do určitého běhu, který je nám do velké míry diktovaný: výchovou, médii, sociálními sítěmi, rodinou, naší sociální bublinou,“ říká Vojtěch Kozlík.

Takže jsme v běhu a je toho na nás moc. Život je prostě náročný. Abychom trochu vydechli, hledáme pomoc. Buď u lidí, po nichž vyžadujeme pozornost, pohlazení, pochvalu, útěchu, úlevu, nebo (a na to je přece jen větší spolehnutí) u substancí, jako jsou alkohol, kofein, nikotin nebo cukr. 

Proč si ulevujeme?

Možná se ještě zastavme u faktu, proč kouříme, pijeme alkohol, přejídáme se nebo utíkáme do světa seriálů. „Kanadský lékař maďarského původu Gabor Maté mluví o tom, že ono ulevující chování je důsledek nějakého traumatu, což v češtině zní jako jednorázová záležitost, ale on myslí traumatizaci dlouhodobou. Často nemusí být ani rozpoznatelná. Třeba stačí, že nás máma málo objímala. Respektive, možná nás objímala, ale my jsme potřebovali víc. V důsledku takových traumat pak jako dospělí saháme k ulevujícímu chování. Naše zlozvyky jsou tedy proces, který není daný najednou zvnějšku: protože fouká venku, tak jsem vypil flašku. Ulevující chování přichází jako následek něčeho předchozího a ve chvíli, když si neumíme pomoci sami,“ říká Vojtěch Kozlík.

Chce to odvahu

Pomocnou ruku hledej... ano, na konci svého ramene. „Kdybychom rozpitvali skupinu úplně nejbližších lidí, kdo nám zbude? Kdo s námi tráví nejvíc času? My sami. My se ale často bojíme sami se sebou a vést rozhovor. „Máme třeba obavu, že bychom čelili výčitkám, že děláme něco špatně, moc nebo málo. Ono nestačí, že nám něco říká máma, kámoš a manželka – bojíme se, že bychom si tenhle vnější tlak zvnitřnili a že bychom na sebe kladli nárok,“ říká terapeut. Přesto se vyplatí to risknout, abychom nahlédli, jak žijeme a co potřebujeme.

Vnitřní dialog a motivace

Takže, nejdřív se zeptejte: Je mi dobře tak, jak jsem? Přijímám se takový, jaký jsem, nebo chci něco lepšího? Abychom si odpověděli pravdivě, musíme oddělit tlak zvnějšku od toho, co si skutečně přejeme – tedy a neměnit věci, s nimiž jsme sami v pohodě, i když ostatním třeba vadí. Nesnídám a občas si dám doutník, no a co?

Často nás ke změně naopak donutí, že nám daná věc vadí a navíc nám dělá i trochu špatně. To není tlak zvnějšku, to je naše. Například: vadí mi, že nevyjdu lehce do schodů a zadýchávám se. Vadí mi, když se ráno budím s bolestí hlavy, protože jsem zase pil večer moc piva. Vadí mi, že o letošní dovolené se zase budu v plavkách cítit nemožně ošklivá. 

A jediná pravá motivace zní: bude mi líp. Slova bude mi líp se dají přetavit do: obléknu se hrdě do plavek, vyběhnu schody bez zadýchání, budu se budit svěží. 

Přijetí

Takže, pokud jsme už ušli tuto cestu – víme, že bychom chtěli něco změnit, víme proč, víme, že to je naše a chceme to dělat pro sebe, aby nám bylo líp – pak musíme udělat ještě další důležitý krok, a to je přijetí. „Jsem-li chronický neurotik, nikdy se ze mě nestane stoik. Mám-li velké obavy z nových věcí, nikdy se nestanu jejich nadšeným stoupencem. Jsem-li celoživotně obézní, nebude ze mě najednou Twiggy. Je důležité přijmout, jací jsme. Zlepšení je samozřejmě možné a žádoucí – ale nikdy ze sebe nevyrobíme protipól. Přijetí nám umožní zacházet sami se sebou v náš prospěch a být k sobě laskaví,“ říká Vojtěch Kozlík.

Ošetřování strachu

Je na čase začít dělat první droboučké krůčky k cíli. „Abych to popsal na nějaké nevinné věci, jako příklad můžu říct, že se například rozhodnu čistit si zuby ještě mezizubními kartáčky. Mám motivaci: vím, že je mi cítit z pusy a občas mě bolí zuby. Nejdřív po nich pokukuji, pak si o nich něco přečtu, pustím si video. Koupím si jeden, pak zjistím, že je moc silný a krvácejí mi dásně, tak ho zase odložím. Koupím si tenčí, pak se zeptám kámošů, ti řeknou, že to je blbost, zase s tím přestanu... a tak dále. Ale pořád se toho nějak dotýkám a nějak si to téma přibližuji. Ještě nejsem u předsevzetí, zatím si ošetřuji svůj strach. A je to důležitý proces, protože náš největší strach je, že to nedokážeme,“ popisuje Vojtěch Kozlík. 

Začít, nebo odložit?

V určité chvíli, když máme dostatečně ošetřený strach ze selhání, můžeme si stanovit datum, kdy začneme něco měnit. A klidně od pondělí nebo od prvního v měsíci. Je přirozené, že rádi věci ohraničujeme – ukončujeme a začínáme.

Spousta lidí v této fázi ale chce odložit svoje „polepšení“ na dobu, kdy budou mít víc síly, času, nálady. Samozřejmě. Protože zatímco změna vyžaduje energii, naše životní automatismy jsou energeticky velmi úsporné. Až 40 procent věcí děláme automaticky. I zlozvyky, které nám ve svém důsledku sílu berou, máme velmi silnou tendenci opakovat. Odkládání ale znamená, že jsme někde v předchozích krocích nejspíš udělali chybu. Nejspíš nám ještě není tak špatně. Nejspíš naše odhodlání není úplně naše. 

Navíc je velmi pravděpodobné, že líp nám v budoucnu nebude. Asi budeme mít naopak víc práce, víc stresu. I sil nám bude spíše ubývat. „Omlouvat sám sebe za to, že dělám něco, co mi nečiní dobře, není laskavost k sobě, je to pravý opak sebelásky a přijetí! Proto je lepší začít aspoň s minimálními změnami, s něčím, co zvládneme úplně sami, i když bude fakt hodně starostí a málo času,“ doporučuje terapeut. 

Plán a náhrada

Tak už máte datum i odhodlání? Stanovte si plán. Ten má několik důležitých atributů. Jedním z nich je náhrada – substituce. „Musíme totiž vymyslet, čím nahradím potěšení, které mi dává deset cigaret nebo nikotinových sáčků denně,“ říká Vojtěch Kozlík. Bude to krátká procházka? Dobrý čaj? Káva? Vymyslete si náhradu pečlivě. Aby náhrada fungovala a neničila vás, musíte si ji vymyslet na míru individuálním potřebám.

Dalším atributem je přiměřenost. „V plánu máme tendenci to přehnat. Řeknu si, že budu chodit běhat dvakrát denně, i když do té doby jsem seděl doma na zadku. To zvládnu tak v pondělí večer, v úterý a ve středu budu vyřízený, protivný a všichni budou říkat, co blbneš? Tak to je příklad špatného plánu. Plán si musíte ušít na tělo: jak vy máte čas, energii a co vám subjektivně vyhovuje. A měli byste ho zvládnout plnit, i když máte špatný den. Stačí tedy relativně malá změna, která později může otevřít cestu k větším,“ říká terapeut. 

Dobrý plán má také prostor na chyby. Můžete se rozhodnout, že nebudete vůbec pít alkohol a pak si po čtrnácti dnech dáte skleničku s kamarádkou. Není to důvod koupit si další den dvě lahve a zahodit plán. Naopak, musíme být k sobě vlídní, držet se dál plánu, který umožní občasné selhání. Dobrý plán počítá s chybami, ony totiž přijdou.

I to slabé já jsem já

Držet se plánu by neměl být velký boj. Alespoň ne dlouhou dobu. „Měním-li sám sebe, aby mi bylo líp, tak nějakou svou jinou stránku ohýbám. Chci, aby zvítězilo moudřejší a zodpovědnější já, ale ten druhý v nás, ten lenoch, roztěkanec, tlusťoch či hysterka trpí,“ říká Vojtěch Kozlík. Když naše „horší“ já nemůže ani dýchat a je bičováno výčitkami, nemůžeme se jako celistvá bytost nikdy cítit úplně dobře. Proto se opět vracíme k přijetí: s naším „horším“ já bychom měli během cesty k lepšímu životu zacházet s pochopením, jinak nemáme šanci na trvalou změnu. 

Rytmus a pravidelnost

Předsevzetí by se rozhodně mělo týkat nějaké pravidelné činnosti. Říct si, že pojedu jednou za rok k moři, není předsevzetí. A také určitě není dobré před startem plánu „polepšení“ všechno ještě zhoršit. Ještě si dát těch deset věnečků, ještě se zpít do němoty. 

„Výkyvy a extrémy jsou nelaskavost a nepéče o sebe. Jak bylo řečeno, jsme bytosti, co milují stereotyp, protože je energeticky snazší, ale také nám celkově dělá dobře,“ říká Vojtěch Kozlík. Vždyť celý svět, živá příroda i naše tělo fungují v pravidelných rytmech. Když vychytáme rytmus, frekvenci, která nám dělá dobře, a pak se jí s laskavostí k sobě budeme držet, máme velkou šanci na změnu k lepšímu. 

Čísla na povzbuzení

Vědci, kteří se danou problematikou zabývají, říkají, že abychom si něco nového začlenili do svého životního rytmu, musíme to alespoň třicetkrát zopakovat. Takže až budeme po třicáté páté vytahovat mezizubní kartáček, nazouvat si běžecké boty, mazat si celozrnný chléb „celozrnným“ máslem, už to nebude taková nakládačka. Časově se odhaduje upevnění nového zvyku do hlubších mozkových struktur na dva až šest měsíců. 

Důležité je začít dělat aspoň něco a pravidelně! Ač to zní divně, má smysl začít běhat třeba jen pět set metrů kolem paneláku jednou týdně nebo udělat každé ráno jen deset leh-sedů. Důležité je, že si vytvoříme zvyk, tělo najede na automatismus že „se chodí běhat“, že „se dělají leh-sedy“. Časem pak můžeme prodlužovat trasu běhu i počet leh-sedů. S odnaučováním zlozvyků je to trochu náročnější, protože automatismy z mozku nikdy nevyrveme, proto je tak důležité najít si zmíněné náhrady – a to už jsou novinky, které nám zase půjdou snáz. 

A pak, teprve potom, se objeví naše příští lepší já? Nikoliv, už TEĎ je naše já skvělé a pokud toto přijmeme a budeme k sobě laskaví, můžeme se teprve začít posouvat kupředu. m