Největší vánoční Hřích
svět hvězd
s v ě t h v ě z d
Největší vánoční Hřích
Každý rok si na Vánoce přejeme všechno krásné, klid, lásku a pokud možno absolutní vyrovnanost. Jenomže někdy se nám právě toho všeho zoufale nedostává a my něco porušíme nebo snad dokonce zhřešíme. Maximum se zeptalo známých herců, jak to s vánočními hříchy mají oni.
Václav kopta
Mým největším vánočním hříchem je zvyk, dostavit se ke sváteční štědrovečerní tabuli ve staré autobusácké uniformě ČSAD. Dcery tuto tradici nenávidí, manželka už rezignovala a tchyně se se mnou nechce fotografovat. Jediný člen rodiny, kterému můj originální vánoční outfit nevadí, je labradorka Amálka. Má totiž ráda vůni naftalínu! Ale co – tradice jsou od toho, aby se dodržovaly, ne?
Petra Špalková
Mým hříchem je snaha o dokonalost – od úklidu bytu až po servírování tříchodového jídla. Myslím, že pokud bych se do budoucna dokázala uklidnit, bude i ta smečka kolem mě o poznání klidnější, čili (malé poselství) – víc relaxu a schopnosti opravdu vychutnat vzácný čas s blízkými.
David Matásek
Miluji Vánoce, celá rodina je máme rádi a s dětmi dostane celý ten čas ještě nějaký nový rozměr, pomine se celá ta konzumní mašinérie, začneme „věřit“ i my a přípravy jsou slavnostnější. Jenže ouha. Máme kamarády, jejichž děti už vylétly z hnízda, vánoční čas je pro ně spíš časem setkávání se s kamarády se spoustou dobrého vína a jídla. Loni jsme se na Štědrý den jako každý rok sešli v oblíbené vinárně italského střihu, něco společně popili a personál nás musel doslova vyhodit na ulici. Naše děti na nás poslušně čekaly doma a zdobily stromeček, jak měly nakázáno. Padl brzký soumrak a my se ženou jsme trochu ztratili pojem o čase. Courali jsme ruku v ruce Žižkovem, povídali si, plánovali. Najednou telefon... Děti! Kde jste? Budou letos Vánoce? Dorazili jsme tedy domů trochu později, rozjeli gastro smršť a ke stolu usedali trochu provinile. Ten rok přišel Ježíšek později než jindy, ale mám dojem, že to vlastně zas až tak nevadilo. Nemusí být přece všechno podle jízdního řádu. A děti občas mohou své rodiče vidět jako chybující bytosti.
Markéta Stehlíková
Má vzpomínka sahá do dětství, když mi bylo asi 5 let. Narodil mi bratříček a dostal pod stromeček hrozně moc dárků, protože byl ze všech nejmenší a celá rodina z něj byla „poprděná“. V nestřeženou chvíli jsem začala počítat moje a jeho dárky a zjistila jsem, že jich má mnohem vic! Nevěděla jsem co jiného, než že jsem se zoufale rozbrečela. A když se naši ptali, proč pláču, tak jsem se styděla říct, že žárlím na bráchu, a tak jsem řekla, že brečím, protože jsem šťastná, že se nám brácha narodil a že jsme konečně všichni u stromečku.
Vasil Fridrich
Bylo to v časech mých pražských vysokoškolských studií, kdy jsem se do svého rodného města v srdci Slovácka vracel jen zřídka a společné rodinné momenty byly o to cennější. Třiadvacátého jsme se s bráchou rozhodli vyrazit do ulic, pozdravit přátele a nasát sváteční atmosféru. Tu se nám podařilo nasávat vpravdě důkladně, takže když jsme na Štědrý den zjistili, že už je notně po poledni, byl víc než nejvyšší čas na to se nějak dopravit domů. Toto se však ukázalo po bujarých oslavách Ježíškova narození jako ne úplně snadný úkol. Přesto se nám to v pozdních odpoledních hodinách podařilo a musím přiznat, že na maminčině obličeji jsme po příchodu domů nespatřili ani náznak sdílené radosti z našeho svátečního vytržení. Tímto se i po mnoha letech mámě omlouvám za neslavně prožitý Štědrý večer, kdy se u stolu musela dívat na své pobledlé a mrtvolně vypadající ratolesti, marně se snažící pozřít alespoň sousto z výtečné slavnostní večeře. Poučení, jež z tohoto zážitku plyne, je pobídka k vánoční střídmosti. „Jez do polosyta, ale hlavně PIJ DO POLOPITA.”
Tereza Kostková
Jednou na Štědrý den – bylo mi tak asi deset let – chytla mamku záda. Co chytla, to je slabý výraz! Šla si po všech přípravách štědrovečerní večeře na chvilku lehnout a už nevstala. Ve snaze ten blok či ústřel rozhýbat a vrhnout se do příprav se dostala do kleku, ale to bylo vše a musel dokonce přijet lékař a píchnout mámě injekci, aby tu polohu mohla aspoň změnit. Nařídil jí okamžitý klid na lůžku a tatínek mi v naprostém souladu a logice sdělil, že se „nedá nic dělat a „Ježíška“ i sváteční večer odložíme o den či o dva, až bolest mamince poleví. Pípla jsem něco jako „ano“, ale tajně s brekem jsem utíkala do chodby a do přitisknutych dlaní opřena čelem o zeď jsem plakala se slovy „proč já nemohu mít Štědrý den 24. prosince?!“. Jakkoli to sama zpětně přisuzuji jistě dětské sebestřednosti, která se v lepším případě životními zkušenostmi změní v nadhled, ohleduplnost a pochopení, měla jsem tichý vnitřní důvod, daleko hlubší, než se mohlo zvenku zdát. Mně totiž vůbec, ale vůbec nešlo o dárky, natož o jídlo. Já celý den chystala na večer překvapení v podobě malého tanečně- pěveckého vystoupení, které jsem několik dní pečlivě zkoušela a chystala. Představa, že mi právě „odkládají premieru“, byla prostě pro mě tenkrát úplně nepochopitelná a nevstřebatelná. Ne tak pro maminku. Ta dodnes s oblibou vypráví, že jak věděla, proč pláču, že se přemohla a s vypětím všech sil se k tomu stromečku dostavila. Byla jsem šťastná, dala mi tím ten největší dárek. A já se zase na oplátku pomalu naučila nebýt sobeček.
Bořek Slezáček
Zhruba před deseti lety jsem si takhle koupil tři láhve rumu, salko, vanilkový cukr a vyrobil 23. 12. vaječňák pro rodinu. A 24. ráno jsem ho všechen vypil a pak se válel mezi dárky pod stromečkem. To nebyl úplně povedený sváteční den.
No a druhý vánoční hřích, na který si bohužel vzpomínám… Po rozdávání dárků s bývalou manželkou jsem odjel do klubu Mecca. Koupil jsem si tři extáze a snědl jsem je. Po pár dnech mi došlo, že nemám auto, nemohl jsem ho za Boha najít. Tak jsem nahlásil na Policii ČR, že mi ho ukradli. A teprve, až když mi policajti volali, že je v Holešovicích, vybavil jsem si, kde jsem byl a co jsem vlastně dělal. Do té doby jsem měl tmu. Vánocům zdar!
Text: Sandra Černodrinská, foto: Profimedia