Umění, chápeš

eště větší nástrahy čekají laika při pohledu na instalace zejména současného umění. Třeba obří rudá hlava miminka čnící z bílé polokoule na jarní výstavě Nadějné vyhlídky v pražském Centru současného umění DOX, nebo slavná kráva ve formaldehydu britského umělce Damiena Hirsta. Kdo to má pochopit? A pokud nás ta „absurdita“ zaujme, obvykle se dozvíme, kolik práce s tím umělci měli a jak to celé mysleli. Chtě nechtě se pak občas člověku vybaví hláška z filmu Pelíšky: Teda, to muselo dát příšernou práci. A přitom taková blbost, co?

Také se bojíte?

Český člověk rozumí spoustě věcí. Minimálně třetina národa by poradila reprezentačním trenérům, jak vystřídat v hokeji, politikům, jak vyrovnat státní rozpočet nebo co by se mělo učit na školách. Ale když jde o umění, jsme rychle hotoví. Nelíbí – nechci – nezajímá. 

Proč obyčejní lidé nerozumějí umění, pokud není na první pohled líbivé? V čem je chyba? „Zdá se to jako jednoduchá otázka, ale odpověď je buď hrozně komplikovaná nebo podobně schematická,“ říká Ondřej Horák, za nímž stojí spousta uměleckých projektů, ocenění, mimo jiné je také zakladatelem projektu MUS – Máš umělecké střevo? a spoluautor knížky Proč umění? Projekt i kniha vznikly právě proto, že dostával stále dokola výše zmíněné otázky. „Osobně si myslím, že slovo nerozumím vlastně symbolizuje strach. A já se snažím, aby se v lidech obava, že něčemu nerozumí, odbourala.“ 

Jedním z klíčových důvodů, proč lidé mají pocit, že nechápou umění, jsou předsudky. Ty si většinou neseme z dětství. I dnes mnoho dětí vyrůstá s představou, že umělci jsou mazalové nebo kšeftmani, jedinci ne zcela schopní běžného života. „Děti tenhle přístup obvykle přejímají od rodičů, na různých akcích to od nich slyším často,“ říká Ondřej Horák. „Leccos se také stane nebo spíš nestane ve školách. Výtvarná výchova je okrajová, pro většinu pedagogů jiných předmětů přesah do designu či krásy obyčejných věcí neexistuje. A když pak vezmou partu studentů na výstavu starých mistrů, je velká šance, že je takové umění – bez dalších souvislostí – nedokáže zaujmout. Dáváme přednost cestě, kdy od současného umění postupně směřujete do historie. Souvislosti jsou tak patrnější,“ říká Horák. 

Na Spartu, nebo do DOXu

Sáhněme si do svědomí, i my dospělí máme vůči umění spoustu předsudků. Zajímavé totiž je, že nám nevadí, když nechápeme kvantovou fyziku či buněčnou biologii. Ale jak vidíme sochu ze šrotu, jsme celí nesví. Ano, frustrace: něco před námi trčí v prostoru a my absolutně netušíme, o čem je řeč. 

„Když se v umění pohybujete dlouho, znáte jeho historii i aktuální dění a tak dále, pak znáte i jeho jazyk. A někdy, ne vždy, je opravdu těžké mu ,rozumět‘, když přijdete nedotčeni zvenčí,“ říká Jiří Raiterman, pedagog, který mimo jiné vede vzdělávací projekty a programy v Centru DOX. 

Když bez jakékoli průpravy půjdete na výstavu současného umění, je to jako byste v životě neviděli fotbal a na první zápas šli na Spartu do kotle. Může vás to nadchnout, ale také úplně semlít. Zatímco ostatní fanoušci znají pravidla, postavení mužstva v tabulce, nového trenéra, konkrétní hráče, jejich kariéry a současnou formu, vy vidíte dvaadvacet zpocených chlapů a cítíte pivo vylité za límcem. 

Stejně jsme už „uvnitř“

Na výstavě vám naštěstí nikdo pivo za límec nevylije. Takže prvním krokem vůbec je podívat se na dané dílo a být otevřený. Nesoudit dopředu. „Na výtvarném umění je skvělé, že se většinou nehýbe. Nic po nás nechce. Nepotřebuje, abychom sledovali děj, poslouchali hudbu, tleskali na konci. Jediné, co umění potřebuje, je věnovat mu chvíli pozornosti. Otevřeně bez předpojatosti,“ říká Ondřej Horák. 

„Je docela dobré si uvědomit, že po všech epochách lidstva zůstala umělecká díla. A ta se pořád proměňují a vznikají nová a nová. Svět se vším, co do něj patří včetně umění, se nemůže zastavit, posunuje se dál s každým narozeným člověkem. Z umění nejde udělat muzejní exponát a říct, tady jsme skončili. Umění má různé podoby, často je extrémně individuální a je ho opravdu hodně. Takže není ani možné vztáhnout se ke všemu. Ale stačí najít si to, co vás oslovuje, a neuzavírat se tomu ostatnímu,“ říká Ondřej Horák. 

A můžete začít tam, kde už jste. Že nejste v umění? Ale ano. Možná jste viděli film Goyovy přízraky, znáte příběh Picassa nebo Lautreca, možná vám doma na stěně visí kalendář s obrazy  impresionistů nebo Polibek Gustava Klimta. I pohovku nebo lampičku, které máte doma, jste si museli vybrat na základě svého estetického – uměleckého cítění. Dokážete říct, proč vás zaujal billboard na ulici, film, poutač nad obchodem nebo domy a jejich architektura. Dokážete také sami tvořit, jste přirozeně kreativní. Umění je prostě úplně všude kolem nás, a my jsme v něm, ať už stojíme v londýnské galerii Tate Modern nebo se na gauči díváme na seriál na Netflixu. 

Co s námi má umění dělat

Někdy si stačí říct líbí – nelíbí. Ale umění tu není jen proto, aby se líbilo. Mělo by v nás hlavně něco vyvolat, nejlépe něco osobního. Při pohledu na umělecké dílo můžeme cítit smutek, radost, naději nebo něco, co se slovy vůbec nedá říct, jen to tak nějak cítíme a je to silné. Jindy nás výstava nebo dílo může inspirovat k přemýšlení, nebo zvědavosti – probudit zájem o společenské dění, stejně jako o konkrétního člověka.

A to je klíč, kde začít, respektive pokračovat: hledat věci, které nám něco říkají, něco v nás vyvolávají. „Může se stát, že nás ve výstavě zaujme z několika desítek děl jen jedno dílo, ale právě to může být začátkem ,cesty k umění‘. Někdo navíc rád navštěvuje výstavy s někým dalším, třeba i s dětmi – každý má jiný pohled. Pak si můžete pustit třeba dokument o umělci, přečíst rozhovor, a to samé dílo dostává další a další rozměry,“ říká Jiří Raiterman.

„Vidíte třeba dílo, kde se dva lidi líbají přes sklo. Řeknete si: ,Může se někdo s někým líbat přes sklo? Nebo se nelíbá? Co to vlastně znamená?‘ Najednou to ve vás vyvolá něco, co je ve vás ukryté – a začne to rezonovat – a v tu chvíli chcete ten pocit opakovat,“ říká Ondřej Horák. 

Kde se bere hodnota

Je zajímavé si říct, jak se určuje, jaký obraz nebo dílo je kvalitní, a které ne. Jaký obraz nebo socha stojí za vidění a proč. Základní hodnota díla se odvíjí od zmíněné schopnosti oslovit nás. Ale velkou roli hraje i čas. Tedy, čím více lidí umělecký artefakt silně osloví či ovlivní a čím déle toto oslovování trvá, tím větší je jeho hodnota. Proměna hodnoty v čase je také moc důležitá. Proto někteří umělci zemřeli v bídě a jiní, ve své době slavní, jsou zapomenuti. 

„Díla Michelangela nebo Van Gogha vzbuzují emoce v nových a nových generacích. Nikdo ale neříká, i když je to nepravděpodobné, že za padesát let se lidi budou chtít pořád dívat na Sixtinskou kapli nebo Slunečnice,“ říká Ondřej Horák. 

Světově úspěšný je dnes třeba český výtvarník Krištof Kintera. V roce 2017 přišlo na jeho výstavu v Rudolfinu přes sto padesát tisíc lidí, ještě větší návštěvnost měl se stejnou výstavou v Metropolitním muzeu v New Yorku. „Třeba uvidíte jeho sochu z vyřazených kusů počítačů. A řeknete si: ,No tedy, rostliny z počítačových součástek, které já znám. Kintera dělá z nepotřebných věcí, co už nedávají smysl, něco, co smysl dává,‘“ říká Ondřej Horák. To je současné umění, které má pro nás velkou hodnotu, je to silná výpověď o dnešní době. Ale také je v pořádku, když se vám na mysl vkrade otázka, jaká asi bude jeho hodnota za padesát let.

A teď se dostáváme k něčemu, o čem byla řeč už několikrát – a to, že vás dílo něčím osloví. Ale nelze to změřit. Jestli si myslíte, že geometrie linií Pabla Picassa nebo cákance Jacksona Pollocka skrývají nějakou tajnou ingredienci měřitelné kvality, mýlíte se. Žádná kombinace barev, jejichž soulad vidí jen odborníci, žádná dokonalá velikost cákanců, zlatý řez. Nic! Měřítkem je to, co se změřit nedá, totiž že s vámi ten obraz či jiné dílo nějak pohne.

Sklenice na umakartovém stolku

Položím sklenici s vodou na umakartový stolek a prohlásím to za umění. Bude to umění, nebo ne? Stačí jen záměr? „Formálně se za umělecké dílo považuje věc, kterou vystaví galerie. Pokud byste dala sklenici na umakartový stolek a prohlásila to za instalaci, nejdřív bych si ji prohlédl, prošel bych si i okolní díla ve výstavě. Pak by mě také zajímalo, co jste dělala před tím, co té sklenici předcházelo, také bych si přečetl, co jste k tomu napsala nebo řekla – a pak by se vidělo. Upřímně, každý, kdo se pohybuje v uměleckém světě, viděl spoustu věcí a o některých si řekl, že to je fakt hloupost. Umění je živá oblast a připomíná zahradu – pro někoho je plevel to, co jiný pěstuje,“ říká Jiří Raiterman.

Dobré je také vědět, že úspěch umělců záleží i na tom, jaký mají marketing. Hodně lidí chce „být umělcem“, stejně jako někteří kluci chtějí „být fotbalistou“, ale fotbal nemilují. Ne každý tvoří s nejčistším záměrem a z prostého přetlaku inspirace. A samozřejmě i sběratelé a galerie rádi živí popularitu svých děl, zvyšuje to jejich komerční hodnotu a také návštěvnost podniku. Je to vlastně docela zábavná hra, kde ale pravidla nakonec určujeme jen my. Jen my víme, co s námi vnitřně pohne. A to ostatní stačí neodsuzovat, vážit si rozmanitosti, zůstat otevřený a časem třeba v pohodě ustojíme i „sparťanský kotel“.

Matrix – vstupte

Otevřít dveře umění nám v životě může hodně dát, ale nic nám nevezme. „Pro někoho je umění celý život, umění vidí všude, třeba v dokonalosti borové šišky, co leží na chodníku. Jako byste byli v Matrixu – najednou nevidíte čísla, ale jste v nich, je to nekonečný svět, jehož jsme součástí. A buď vidíme čísla, nebo také zázraky,“ uzavírá Ondřej Horák. m