Jak jsem valila oči na drát aneb pár slov o překvapení

slunce zasvítí tak akorát, zelené listy se budou tetelit v mírném vánku, já zhubnu tak, že si koupím šortky a tričíčko nad pupíček, mé děti se budou trumfovat, kdo z nich mi dá víc najevo svou lásku, a můj přítel mne vzbudí polibkem a jen tak, pro nic za nic, i když je Valentýn už za námi, mi hned před snídaní navlékne diamantový prsten. No… možná, že se bez prstenu obejdu, už nejsem nejmladší a takové překvapení by mé opotřebované srdce už nemuselo zvládnout.

Když je někdo překvapený, tak tají dech, mrká na drát,  má oči navrch hlavy, otvírá na něco hubu, nevěří svým očím, zůstává paf, kroutí fousama, kouká na to jako na vrata ve skále,  jako tele na nový vrata, jako puk, kouká jako zdviž  atd. apod. Musím říci, že čím jsem starší, tak mám pocit, že mě dokáže vysloveně překvapit máloco a málokdo, zejména proto, že většinou očekávám, to jsem zdědila po mamince, že stát se může cokoliv. Nicméně tuhle jsem opravdu zalapala po dechu, ne že by se odehrálo něco katastrofálního, ale … posuďte sami…

Byla jsem nakupovat ve specializovaném obchodě na sýr, v  cheeskárně, jak s dcerou říkáme hezky česky. V prodejně, kde byly snad všechny druhy sýra, stála za pultem hezká, mladá  žena.  Když jsem jí řekla, že bych chtěla čedar, tak se mě   zeptala: „A chcete žlutý, nebo červený?“ A já jsem nevěděla, zeptala jsem se proto: „A jaký je mezi nimi rozdíl?“ 

A ta dívka obrátila oči v sloup a s povzdechem opáčila: „Že by v barvě?“

Můj tatínek byl zvláštní, proto o něm tak ráda vyprávím, zvláštní bylo i to, že ho bylo velmi obtížné něčím překvapit. Proč? Protože tatínek byl tak uzavřen ve svém světě svých úvah a myšlenek, že to, že se jedná o nějaké překvapení, málokdy vůbec postřehl. Pro mne však bylo překvapením, když jsem po jeho smrti při odtajňování spisů a estébáckých protokolů zjistila, že můj tatínek, i když jeho výroky zněly blouznivě, měl, bohužel, ve svých chmurných soudech absolutní pravdu. Spousta jeho známých skutečně spolupracovala s tajnými službami a skutečně i ty nejnevinnější dialogy mých rodičů o večeři nebo kočce  nabývaly v udavačských  zápisech  fascinujících vlastizrádných rozměrů.

S radostí proto vzpomínám na chvíli, kdy měl můj tatínek vytřeštěné oči úžasem. Doprovázela jsem ho tehdy na úřad, protože mu bylo osmdesát sedm a tatínek žádal, po nesmírně dlouhé, asi čtyřicetileté pauze, o svůj cestovní pas. 

Úředník  tehdy otci sdělil, že k tomu musí předložit rodný list. To ale byl velký problém, protože  tatínek vůbec netušil, kde ho má a jestli ho vůbec ještě má. Ten  úředník byl ochotný a snažil se nám pomoci, a tak tatínkovi poradil, doslova mu řekl toto: „V tom případě bude stačit, když předložíte notářsky ověřené prohlášení lékaře, který vás přivedl na svět.“

PS: Tenhle vtip se k tématu překvapení moc hodí a mně se moc líbí: Muž se vrátí po letech z vězení a jeho žena ho vítá s malým dítětem na rukách. „Čí je to dítě?“ rozčílí se muž. „Moje,“ odpoví žena. „A kdybys byl doma, mohlo být i tvoje.“

Vaše Halina m